Je to skoro už rok, co jsem na Slovanologii sepsal posledních pár poznámek k nějaké knize (konkrétně k Luttwakově Grand Stretegy of the Byzantine Empire) a i když se mi do rukou dostalo několik velmi přínosných titulů, většinou jsem se věnoval psaní klasických článků. V zimním semestru jsem ale seminář ke trendům v medievstice zakončoval recenzí na libovolnou knihu, a tak vznikl i tento text (který jsem v některých částech upravil pro potřeby blogu). Místo toho, abych hledal zcela novou knihu, jsem se vrátil k publikaci, kterou jsem poprvé otevřel už před několika lety, The Eurasian Way of War z historické dílny Davida Graffa.
Poprvé jsem ji otevřel s nadějí, že někdo sepsal základní předpoklady války ve stepi, protože grafik zvolil na obálku čínský reliéf nomáda s jeho koněm, ovšem velmi záhy se ukázalo, že chytlavý motiv je jen klamavá reklama. Graff se stepnímu vojenství nevěnuje a místo toho rozebírá úplně odlišný fenomén: vojenství usedlých společností na okraji stepního pásma. Po úvodním zklamání však následoval velmi podnětný text, který vyniká zvláště s tuzemskou produkcí.
Je to proto, že zatímco většina široké veřejnosti má vojenskou historii spojenou převážně se jmény významných vojevůdců a velmi precizním mapováním jejich tažení, které je neodmyslitelně spojeno s velkými barevnými šipkami na mapě, odborná badatelská obec na západě se většinou zabývá zcela odlišnými tématy. Ta ovšem nejsou o nic méně zajímavá nebo přínosná než klasická operační historie a velmi často právě ona určují, kudy nyní již neblaze proslulé velké barevné šipky povedou. V českém prostředí se situace začíná měnit, nicméně stále převládají klasická témata a právě rozšíření o autorech jako je Graff podle mě může pomoci posunout celý obor vojenské historie mílovými kroky vpřed.
Každopádně, v návaznosti na stav bádání na západe: již samotný název této knihy může vzbudit kontroverzi. David Graff volbou slov zařadil své dílo do diskuse o takzvaných ‚ways of war’ (pro které budu používat české ekvivalenty ‚vojenství‘ nebo ‚válečnictví‘), tedy způsobu, jakým jednotlivé kultury vedou ozbrojené konflikty. V současném bádání přitom převažuje přesvědčení o existenci evropského a neevropského válečnictví, proti kterému Graff vystupuje.
Stručně řečeno je tedy autorovým hlavním cílem ukázat na limity současného analytického přístupu, který je založen na opozici Evropy a okolního světa jakožto dvou zcela odlišných kultur postavených na protichůdných myšlenkových základech. Tyto základy pak ovlivňují chování generálů na bojišti – velitelé vychovaní v evropském kulturním okruhu podle zastánců existence evropského válečnictví vždy vyhledávají konfrontaci a preferují přímý přístup k vedení války, jejich neevropské protějšky pak staví své plány na klamu, léčce a nepřímém působení.
Aby dosáhl svého ambiciózního cíle poukázat na nesmyslnost této interpretace, analyzuje Graff vojenské manuály ze sedmého století, které vznikly ve Východořímské říši a v Číně. Svou metodologii doplňuje srovnáním některých vojenských tažení obou impérií a výsledky této analýzy mu umožňují formulovat tezi, že kultura není jediným faktorem, který určuje podobu vojenství, ale že ve hře jsou i další vlivy, mezi které patří zejména geografie, ekonomika nebo podoba státní správy. Zároveň s tím také představí zcela nový koncept eurasijského válečnictví.

První argumenty přednáší Graff již v první kapitole. V ní představuje některé podobnosti mezi čínskými a východořímskými manuály, které vznikaly v sedmém století, a které měly fungovat jako prostředek osvěty mezi veliteli armád obou říší. Následně představuje dva přístupy, které by mohly objasnit, proč se na dvou koncích eurasijské pevniny objevují tak podobné myšlenky. Zatímco starší analytický koncept, který je spojen se jmény J.F.C. Fullera nebo Basila Liddella Harta, počítá s existencí určitých univerzálií ve válce, mladší proud, který se uchytil ve druhé polovině dvacátého století vysvětluje podobu a podobnost jednotlivých ways of war jako produkt kultury.
V situaci, ve které je alespoň v normativních pramenech vzdálených od sebe několik tisíc kilometrů popisována prakticky totožné způsoby vedení boje, mladší z obou konceptů selhává, kdežto starší bádání by celou záležitost vysvětlilo svými univerzáliemi. Graff takto poukazuje na nesmyslnost kulturního determinismu a v následujících kapitolách uvádí v praxi svůj vlastní přístup, který je založen na výzkumu ostatních aspektů života společnosti než je jen její mentalita, mezi které patří například úroveň byrokratického řízení říše nebo hospodářství.
Ve druhé až páté kapitole proto Graff porovnává čínské a východořímské vojenství. Svou analýzu začíná na strategické úrovni, následně se přesune k taktické a na závěr se vrátí opět ke strategickému umění, které je následováno rozborem historické tradice sepisování vojenských příruček.
Na strategické úrovni je možné najít podobnosti mezi oběma říšemi zejména v byrokratickém aparátu, který jim umožňoval vybudovat systém umožňující svolávat a udržovat velké armády. Na této úrovni se ale objevují také velké rozdíly dané zejména geografií: zatímco Číňané nikdy nemuseli čelit protivníkům ze zámoří, kteří by ohrožovali jejich hospodářské zázemí, ekonomická základna Východořímské říše byla pod hrozbou přicházející ze druhé strany Středozemního moře. Také menší množství cizích mocností, které by ohrožovaly existenci impéria, umožňovala čínským císařům vysílat do pole větší armády, protože v průběhu tažení nehrozila invaze ostatních silných hráčů. V konečném důsledky ale obě říše hrály na strategické úrovni s podobnými kartami, což je první z Graffových argumentů.
Na taktické úrovni je pak podle Graffa možné hovořit o prakticky totožných systémech. Základem obou armád byli pěšáci vyzbrojení kopími, kteří byli zvyklí bojovat v sevřeném tvaru. Obě armády se také spoléhaly na podporu lučištníků, popř. střelců z kuše v Číně a důležitou součástí východořímských a čínských uskupení byla jízda. Ani jedna z říší však neměla k dispozici dostatečné zdroje na vybudování čistě jízdního vojska, a tak hrála svou významnou roli v obou systémech těsná koordinace pěchoty a jízdy.
Technologická podobnost pak také rozhodovala o možnostech, které měli velitelé v oblasti udílení rozkazů. Jak čínští, tak východořímští důstojníci byli odkázáni na hudební nástroje (ať už trubky nebo bubny) a optické signály předávané pomocí vlajek. Díky těmto faktorům je možné hovořit o víceméně identické taktice. Jisté rozdíly mezi oběma armádami by se pochopitelně našly (například východořímští vojáci pravděpodobně neznali kuše), nicméně celkový obraz je prakticky jeden a ten samý.
Podobnosti nekončí jen na taktické úrovni, ale přechází i k vedení válek, tedy strategii. Graff poukazuje na podobné možnosti logistiky, jejímž základem byla tažná a nosná zvířata, a které umožňovala oběma vojskům přibližně stejně rychlý přesun. Mezi jednotlivými etapami pochodu pak generálové obou říší stavěli tábory, které sice mohly být morfologicky velmi odlišné, ovšem jejich stavitelé a obyvatelé velmi dbali na přísnou organizaci prostoru a také bezpečnost zajišťovanou hlídkami a měnícími se hesly. I v tomto ohledu je možné hovořit o víceméně identické praxi.
Co se dalších podobností mezi vojenskými manuály týče, uzavírá Graff svou analýzu konstatováním, že se praxe, která je v nich popisována, velmi odlišuje od vojenství společností, kterým Východořímská říše a dynastie Tang musely čelit. Dodává také, že v obou případech jsou jím rozebírané manuály součástí delší tradice vojenských příruček, a že se nejedná o ojedinělá literární díla.

Závěrečné dvě kapitoly se věnují fenoménu, který obě jinak velmi vzdálené říše spojuje geograficky: velké stepi, jejím společnostem a vlivu, který měly na své usedlé sousedy. V šesté kapitole se Graff zabývá avarskou migrací, která podle něj ovlivnila východořímské vojenství. Do východního Středomoří se s Avary dostávají technologické inovace jako třmeny, rovné jednobřité zbraně a trakční praky, které nahradily torzní obléhací stroje. Graff však odmítá, že by Avaři mohli přinést jakoukoli informaci o čínském vojenství, čímž zároveň odmítá, že by východořímské vojenství bylo přímo ovlivněno tím čínským. Podobnost obou vojenských systémů nakonec objasní v sedmé kapitole.
V ní upozorňuje na to, že nejranější (a paradoxně také nejznámější) příručky, které v Číně vznikly, a které jsou reprezentovány zejména Uměním války připisované mistru Sunovi, počítají zejména s boji mezi jednotlivými čínskými státy. Pozdější literární produkce pocházející z období dynastie Han a pozdějších dob jsou koncipovány jako návod jak vést válku proti kočovníkům. Podobně Strategikon svým čtenářům nabízí rady jak vést válku převážně proti severním sousedům říše a zvláště pak Avarům. Právě kočovníci a jejich vojenství utvářelo podle Graffa válečné umění na východním i západním konci Eurasie, a to totožným způsobem. Jedině tak je podle něj možné vysvětlit, proč vojenské příručky z obou oblastí obsahují prakticky identické pokyny pro své čtenáře.
V tomto Graff rozhodně není sám: k závěru, že byzantská grand strategy byla na rozdíl od té římské utvářena primárně hrozbou přicházející ze stepi, se přiklonil již zmiňovaný Edward Luttwak. Jeho práci ale chybělo srovnání s Čínou, pramenná základna, o kterou se opíral, se ale v mnoha ohledech překrývala s tou Graffovou.
V závěru Graff ještě jednou odmítá dichotomii evropského a ne-evropského válečnictví, která se objevuje od druhé poloviny dvacátého století. Vrací se tím k úvodu své práce, ve kterém předestřel, že rozdělení na evropské a ne-evropské vojenství na základě přístupu k rozhodujícím střetnutím rozhodně není možné dokázat na vzorku dat poskytovaných vojenskými příručkami dynastie Tang a Východořímské říše. Nyní má však k ruce pro své tvrzení konkrétní důkazy, a navrhuje proto hovořit spíše o eurasijském vojenství, které se vyvíjelo ve stínu stepi a reagovalo na hrozbu ze strany eurasijských nomádů. Předpoklady pro jeho vznik proto byly prakticky totožné na obou koncích kontinentu a podobnosti v obou společnostech (hierarchická struktura s výkonným státním aparátem) vedly k podobným výsledkům ve vojenské praxi. Kultura tedy není podle Graffa stěžejním faktorem, který se podílí na utváření vojenství; je jen jedním z mnoha.
Tento Graffův záměr je podle mě správný, nicméně jen málokterá práce je bezchybná a i tato si zaslouží několik výtek. V prvé řadě je to nedostatečný rozbor pramenného materiálu: Graff vojenské manuály víceméně jen cituje a příliš je nerozebírá s ohledem na to, jaký typ pramene představují. Jako všechny normativní prameny nezachycují dobovou praxi v celé její šíři a svou povahou jsou preskriptivní. Již jen jejich existence svědčí o tom, že ne všichni velitelé se řídili tím, co by mělo být standardem. Graff se sice v páté kapitole letmo dotýká otázky, jestli někdo tyto manuály četl, nicméně práce by si zasloužila mnohem podrobnější rozbor.

Tento nedostatek je v Graffově knize (ať už vědomě či nevědomě) vyvažován příklady ze skutečných vojenských tažení, nicméně Graff většinou vybírá ta, která jsou mu bližší, tedy čínská. Není to nutně na škodu – Graff přináší pohled založený přímo na primárních zdrojích a čínské sekundární literatuře, ovšem práci by prospěla hlubší analýza východořímských akcí proti Avarům, které popisuje zejména Theofylaktos Simokattés, a to poměrně detailně. Graffova komparativní analýza vojenské praxe proto podle mě není úplná, na rozdíl od analýzy normativních pramenů.
V této analýze by se projevil i další faktor, který by mohl přinést zpřesnění Graffových závěrů. Je jím geografie, protože čínská tažení proti stepním sousedům se odehrávala v mnohem rozlehlejším prostoru než jaký mohla nabídnout Karpatská kotlina, ve které sídlili Avaři. Východořímské dějiny zaznamenaly daleké výpravy, zejména Herakleiovu kampaň proti Peršanům na jejich vlastním území, ovšem tu Graff nerozebírá. Její rozbor by přitom mohl přinést velmi důležitá data.
Poznámku si zaslouží také autorovo zploštění stepního (a v konečném důsledku i evropského) vojenství. Z velké stepi pocházelo mnoho kultur, které vedly dlouhé války se svými usedlými sousedy a každá z nich vynikala svou jedinečnou variací na stepní způsob války. Právě na tyto variace musely usedlé říše reagovat, a to často v horizontu generací: zatímco první avarské armády, které ve druhé polovině šestého století plenily balkánské provincie Východořímské říše, byly složeny výhradně z jezdců, na počátku sedmého století se v nich objevuje i nezanedbatelný pěší element, který změnil podobu bitev mezi Avary a jejich východořímskými protivníky. Tyto proměny nomádského způsobu boje tváří v tvář vojenským inovacím usedlých sousedů se sice mohou zdát nepatrné a nedůležité, osobně však soudím, že by jim mělo být věnováno více pozornosti.
I přes tyto nedostatky je Graffova monografie velmi přínosnou publikací, která má potenciál ovlivnit převažující myšlenkový směr v současné historiografii vojenství a také posunout výzkum interakce usedlých a kočovných společností.
GRAFF, David A., 2016. The Eurasian Way of War. London, New York: Routledge. ISBN 978-1-315-62712-0.
Pokud vás téma vojenských inovací, propojenosti pozdně antického světa a vojenství zaujalo a chtěli byste dostávat upozornění kdykoli na Slovanologii vyjde nový článek, můžete ji sledovat prostřednictvím účtu na Mastodonu/Fediverse, RSS feedu nebo newsletteru:
2 thoughts on “Pár poznámek k The Eurasian Way of War”