Začátkem června se do severoitalského Romans d‘Isonzo sjíždí reenactoři z celé Evropy (včetně naší malé české výpravy!), kteří se věnují rekonstrukci různých kultur v době mezi pátým a sedmým stoletím. Míří na víkendovou akci nazvanou příhodně Romans Langobardorum, která je přitažlivá právě různorodostí dobového tábora, příjemným prostředím s relativně dobrou dostupností všeho potřebného a také bojem, který se nese v trochu jiném duchu než většina českých akcí.

Klíčový rozdíl z pohledu akademického vojenského historika je hlavně v tom, že v bitvách na Romans je většina účastníků vybavena kombinací štítu a jednoručního kopí. Boj je proto méně kontaktní než u nás a zároveň více připomíná realitu raného středověku, kdy tato charakteristická dvojice představovala výzbroj drtivé většiny bojovníků.

Zajímavé jsou ale i další aspekty bitev na této akci. Velmi dobře patrná je jazyková bariéra a snaha ji překonat, stejně jako pokus o rekonstrukci disciplíny a bojového stylu pozdně římské armády, takže pro mě jakožto historika byla účast na Romans Langobardorum 2025 velmi inspirativní a přínosná. A právě o této inspiraci a myšlenkách, které mě na sluncem rozpáleném bojišti napadly, je tento článek.

Pokud vás Slovanologie zaujala a nechcete, aby vám unikly další příspěvky, můžete ji zatím sledovat prostřednictvím RSS, účtu na Mastodonu nebo newsletteru. Nové články vychází každou druhou středu ráno.

Manévry, rozkazy a hudba

Začít můžu třeba tou nejvýznamnější zkušeností z Romans, která má potenciál nejvíce ovlivnit můj další výzkum – chybami, kterých jsme se dopustili při pohybu pěších útvarů. Manévry, které na papíře odborných publikacích a plátnu youtubeových videí vypadají jako velké šipky nebo plynulá animace, jsou ve skutečnosti velmi náročné procesy, které vyžadují dobrou koordinaci, schopné velitele a disciplinované muže, kteří vědí, co mají dělat.

Bez splnění těchto podmínek se z manévru velmi rychle stane neorganizovaná procházka zavánějící katastrofou. Není to pochopitelně nic, co by při troše pozornosti nešlo vyčíst z dobových pramenů, ale zažít pocit beznaděje pramenící z toho, že nejste schopní nic dělat s rozporem mezi tím, co se na bojišti děje a co by se dít mělo, posouvá porozumění historickému vojenství na zcela novou úroveň.

Jedním ze zdrojů mé beznaděje byla letos i jazyková bariéra. Když se celá řada pohne na povel „Avanti, ragazzi!“, je to pochopitelně zážitek; dobrý pocit však vydrží jen do dalšího střetu, kdy se linie musí uprostřed postupu zastavit na italský povel, na který jsou ale jazykové vědomosti většiny zúčastněných krátké. Zatímco na známé avanti se všichni rozešli víceméně koordinovaně, na mnohem méně známý rozkaz k zastavení reagovali pouze Italové a o notnou chvíli později ti, kteří si všimli, že lidé okolo nich zastavují. Spásné a mezinárodní „Stop!“ přišlo až příliš pozdě na to, abychom na křídle nemuseli několik metrů couvat.

Nedostatek v jazykové připravenosti nám nevynahradilo ani pozorné sledování ostatních účastníků. Viditelnost je v šiku opravdu nízká a sahá maximálně půl tuctu lidí na obě strany. Platí to také v klasické řadě, takže spořádaně zastavit jen díky pozorování spolubojovníků je zcela mimo lidské síly. V malém měřítku nejsou následky tak velké (stačilo nám pouze trochu zacouvat a linie se opět srovnala); ten skutečný chaos by ale nastal, pokud bychom byli seřazeni podle skutečné raně středověké praxe – čtyři a více řad za sebou.

Vzato přísně technicky je ale skutečně možné spoléhat se pouze na napodobování ostatních. Cena je v tomto případě ale poměrně vysoká: z rovné řady se pravděpodobně docela rychle stane oblouk a tvar se rozbije. Je to dáno tím, že nejkratší reakční čas mají ti, kdo stojí v bezprostřední blízkosti velitele, který většinou vede ze středu sestavy, zatímco bojovníci na křídle pochodují o trochu pomaleji, aby si zachovali výhled na střed půlměsíce.

Jak ukazuje historická praxe, řešením tohoto problému jsou hudební nástroje, ať už rohy a trubky, které předávají rozkazy, nebo bubny, které udržují rytmus pochodu. Díky filmu Ben Hur se také hovoří o pochodových písních, nicméně v této diskusi budou vždy chybět konkrétní důkazy.

Mimochodem, s tempem pochodu a rytmem byl podle mě také problém, protože každý šel tak, jak se mu to zdálo nejlepší až na kontaktní vzdálenost. V takto malém počtu to podle mě moc velký problém nebyl, ale stálo by za pokus zjistit jaká je dynamika pohybu v mnohem větších formacích.

Každopádně, největší manévrovou katastrofou bylo zastavení následované dalším pochodem. Bez souhry všech bojovníků to vytváří situace, které by na bojišti představovaly obrovské nebezpečí: rozhozené tempo, příliš vysunuté části sestavy nebo hrozivé mezery mezi jednotlivými skupinami bojujících. Pokud by nás opět bylo více řad za sebou, nejspíš by to skončilo pořádnou tlačenicí, a to zvláště pokud bychom neměli mezi jednotlivými liniemi dostatek prostoru (což je na reenactorských akcích také docela časté).

Jinými slovy, pokud chceme lépe pochopit dynamiku raně středověkého boje, musíme se více soustředit na mechanismy předávání rozkazů a v reenactmentu nevyužívat například zvukové signály jen jako efektivní doplněk pro přibarvení střetnutí. Zvuk rohu a trubky nesmí být pouze signálem pro poslední přeživší, aby udělali kruhovou obranu okolo praporečníka a velitele, ale musí být pevnou součástí všech manévrů, které zahajuje a ukončuje tak, jak to římským důstojníkům doporučuje Vegetius (De re militari; II.22) a Stretegicon (II.7).

Svou nezanedbatelnou roli měli – a v rekonstrukcích nebo experimentech musí mít – i „nižší důstojníci“, kteří zajišťují, že všichni vykonají rozkazy, které dostali. Nestačí zakřičet „Line!“ nebo „Řada!“, protože nikdo neví, kde se má začít řadit a s omezeným výhledem na obě strany se z ideální rovné čáry stane v lepším případě křivka bojovníků stáčejících se tím více dopředu, čím dále jsou od svého velitele. Řadu musí někdo vymezit, zarovnat a srovnat rozestupy, což opět na většina rekonstrukcí chybí. Je to další dílek skládačky, který nám může velmi pomoci s výzkumem raně středověkých bitev.

Zároveň je však potřeba pro experimenty zajistit dostatek účastníků, protože bez hlubších formací budou bitvy vždy jen střetnutím dvou více či méně volných řetězů bojovníků. To sice nejspíš odpovídá zejména menším potyčkám, nicméně výsledky těchto pozorování neříkají vůbec nic o pohybu a boji větších oddílů. Reenactorské akce jsou limitovány fyzickými možnostmi ubytování účastníků a nároky na kostým, a tak v tomto ohledu je (a bude) nejspíš potřeba najít zcela jiný zdroj poznatků.

Inspiraci můžeme hledat u starších generací historiků. Například Hans Delbrück nechal před více než sto lety například studenty svého semináře cvičit s rekonstrukcemi makedonských pík, aby podložil své argumenty ve sporu o šířku helénistické falangy (Whatley 1964, 127), a Christopher Duffy plně pochopil, proč napoleonské armády přejaly útok v koloně teprve když připravoval početný jugoslávský komparz na natáčení Války a míru (Keegan 1976, 34).

Své místo ve výzkumu však má i individuální rekonstrukce, nebo klasická podoba reenactmentu známá z většiny českých akcí. Díky ukázkám na akcích z období anglické občanské války formuloval Philip Sabin (1996, 72–73) svou tezi o tváři římské bitvy, protože mu raně novověcí pikenýři připomínali svým stylem boje helénistické válečníky ozbrojené dlouhými sarisami. Timothy Dawson (2024, 33–34) se vydal cestou osobního cvičení formou opakování Vegetiova drilu nasedání na koně a došel k závěru, že hlavním přínosem třmenu nebylo poskytnutí opory jezdci při čelním útoku, ale usnadnění nasedání na koně před bojem, což umožnilo znatelně rozšířit řady jízdních bojovníků.

Ve všech těchto případech opustil historik zaprášený archiv a přítmí své knihovny a vydal se teorii vyzkoušet na vlastní kůži, nebo alespoň pozorovat někoho, kdo to dělá za něj. Ve všech těchto případech došlo k posunu ve výzkumu, což z reenactmentu dělá pro akademiky zajímavou výzvu, která může přinést velmi zajímavé výsledky.

Jazyk velení

Součástí našeho problému s nekoordinovaným postupem byla i jazyková bariéra. Angličtina dnes sice platí za univerzální jazyk, ne všichni se s ním však dokáží domluvit tak, aby mohli sdělit složitější taktické představy. „We make a line and go“ je sice srozumitelné prakticky všem, kdo rozumí slovům make, line and go, ale výsledný plán není příliš sofistikovaný a ve většině případů ani praktický. K úspěchu je potřeba mnohem více než základní gramatika a slovní zásoba.

Nabízí se proto otázka, jak byly koordinovány armády v raném středověku, pokud byly složeny z příslušníků různých etnik. Jednou z možností, jak tuto překážku překonat, bylo zvolit jeden jazyk, kterému rozuměli všichni a předávat rozkazy v něm. Příkladem mohou v tomto ohledu jít Východořímané, kteří v šestém a sedmém století používali latinu. Jejich řešení ale vyžadovalo dlouhý a náročný výcvik, což je možné vidět na rekonstrukcích i dnes. Sebelépe rekonstruované rozkazy nebudou fungovat, pokud si je účastníci nepamatují a neví, co mají dělat.

Řešení to tedy bylo, ale vyžadovalo mnohem složitější socioekonomický systém než jaký mohla většina společností tehdejšího světa nabídnout.

Další, tentokrát mnohem jednodušší možností bylo nemíchat bojovníky z různých etnik a nechat je bojovat v jazykově jednotných oddílech. Rozličné etnické složení armády nevadí, pokud velitelé jazykově homogenních oddílů vědí, co mají dělat. Vyžaduje to od nich (a od velitelů celého vojska) znalost cizích jazyků, aby se dohodli na plánu před bojem, ale anekdotické doklady ukazují, že ta minimálně mezi určitými skupinami nebyla vůbec vzácná.

V souvislosti s pozdní antikou a raným středověkem se například nabízí příběh o Gepidovi, který ve východořímských službách pronikl do slovanského tábora, ve kterém dal po pitce se Slovany znamení Východořímanům zpěvem avarské písně (Theofylaktos, Historiae; VI.9). Gepidova jazyková vybevenost byla zřejmě velmi dobrá a lidé pohybující se na hranici několika kultur, ke kterým vojáci bezesporu patřili, mohli umět i několika různými jazyky.

O několik let později je pak možné sledovat rozdělení povinností mezi dvě jazykově odlišné složky armády, která roku 626 oblehla Konstantinopol. Zatímco Slované dostali za úkol porazit Východořímany na moři a na některých úsecích hradeb, Avarům připadlo překonat hradby města na jejich nejexponovanějším místě. Avarská složka vojska pochopitelně nebyla etnicky homogenní, ale je možné předpokládat, že většina z bojovníků hovořila buď vyloženě stejným jazykem, nebo podobnými jazyky z turkické rodiny. Když už došlo k nasazení dvou odlišných uskupení na jednom úseku hradeb, útočili Slované a za nimi Avaři ve vlnách (Hurbanič 2016, 268–69), takže jejich koordinace byla o poznání jednodušší.

K mísení bojovníků díky tomu pod Konstantinopolí prakticky nedocházelo a největší riziko chaosu a nepochopení v tomto případě představoval transport Peršanů rozestavených na opačné straně Bosporu na jeho evropský břeh. Operaci však zmařilo východořímské loďstvo, a tak problém s komunikací zůstal jen na své základní úrovni.

Zmínku si v souvislosti s jazykovou bariérou zaslouží i Onasandrova rada, kterou zapsal v polovině prvního století našeho letopočtu. V případě, že vojáci mluví několika jazyky a navzájem si nerozumí, je podle něj ideální předávat rozkazy pomocí gest, jako je pokynutí hlavou, ukázání směru pochodu kopím nebo povytažení meče z pochvy (Strategikos; XXVI). Onasandros byl však teoretik a zkušenosti s viditelností na bitevním poli odsouvají jeho návrh do říše čisté fantazie.

Závěr

Na tomto místě je tedy možné zhodnotit, co mi účast na letošním Romans dala. Všechno to, co jsem napsal výše, je možné vyčíst už z historických pramenů, pokud víte, kam se dívat, a pokud jich máte načteno dost. Na stranu druhou, právě zkušenost s rozhozenou linií na reenactorském festivalu vám však může velmi přesně ukázat, kam se máte v pramenech dívat a dává vám možnost nahlédnout do mentality raně středověkého člověka tak, jak to nenabízí žádný klasický pramen. Na papíře vypadá všechno jednoduše, ale jakmile se má i taková hrstka jako třicet lidí srovnat do jedné řady, objevují se náhle problémy, na které pomyslí jen málokterý historik, a zvláště ne ten začínající. Myslím, že se díky (občasné) účasti v bitvách učím rychleji a snad i lépe.

Tímto článkem ale nechci shazovat teoretický výzkum a vynášet reenactment jako jedinou správnou cestu k vojenské historii. Zkušenosti z hraní si na válečníky ale podle mě mohou velkou mírou přispět k porozumění vojenské každodennosti. Díky rekonstrukci se historikovi otevírají zcela nové oblasti bádání a ty staré se jeví v novém světle. Nabízí se proto otázka, jak využít tyto možnosti naplno.

Správných odpovědí je podle mě více. Drily na akcích by neměly být jen výsadou římských reenactorů, větší pozornost bychom měli věnovat rozestavení jednotlivých bojovníků, řazení za sebe a také předávání rozkazů. Uvědomuju si, že i drobné posuny mohou být v tomto ohledu velmi náročné a zdlouhavé, ale tím, že se o nich nebudeme ani bavit, jim příliš nepomůžeme.

Zároveň je ale podle mě cestou experimentování s větším množstvím lidí. To se může obejít zcela bez kostýmů a je proto otevřenější odborné veřejnosti. Příliš toho sice nenapoví o tom, jak probíhal boj muže proti muži, ukáže však jak funguje koordinace větších skupin lidí.

Co z toho vzejde, těžko říct. Ale pokud před sto lety zvládl své studenty zapojit do rekonstrukcí Hans Delbrück, mohlo by se to snad časem podařit i na některé české univerzitě.

Pokud vás Slovanologie zaujala a nechcete, aby vám unikly další příspěvky, můžete ji zatím sledovat prostřednictvím RSS, účtu na Mastodonu nebo newsletteru. Nové články vychází každou druhou středu ráno.

Zdroje

Prameny

Onasandros, Strategikos: Jan KALIVODA (přel.), 1977. Vojevůdce. In: Jan KALIVODA (přel.). Praha: Nakladatelství Svoboda, s. 232–281.

Strategicon: George T. DENNIS (přel.), 1984. Maurice’s Strategikon. Handbook of Byzantine Military Strategy. Philadelphia: University of Pennsylvania Press. ISBN 0-8122-7899-2.

Theofylaktos, Historiae: Václav BAHNÍK (přel.), 1986. Na přelomu věků. Praha: Odeon.

Vegetius, De re militari: Václav MAREK (přel.), 1977. Nárys vojenského umění. In: Václav MAREK (přel.). Praha: Nakladatelství Svoboda, s. 411–540.

Sekundární literatura

Dawson, Timothy. 2024. “Cavalry Transition, From Late Antiquity to the Middle Ages.” In, edited by Jeremy Black, 29–40. Roma: Società Italiana di Storia Militare. Dostupné online.

Sabin, Philip. 1996. “The Mechanics of Battle in the Second Punic War.” Bulletin of the Institute of Classical Studies. Supplement, no. 67: 59–79.

Whatley, N. 1964. “On the Possibility of Reconstructing Marathon and Other Ancient Battles.” The Journal of Hellenic Studies 84: 119–39. https://doi.org/10.2307/627699.