Slovanské nájezdy do langobardského Friulska nejsou na tomto blogu žádnou novinkou; ve dvou předchozích příspěvcích jsem rozebíral (ne)vítězství vévody Pemma a naprostou porážku vévody Ferdulfa. Nyní je na čase dokončit válečnou trilogii, kterou zaznamenal ve své kronice langobardský klerik Pavel zvaný Diakon epizodou, která by se dala nazvat potyčkou vévody Ferdulfa.

V příběhu válek mezi Slovany a Langobardy, které se odehrály na počátku osmého století, se v tomto příspěvku vrátíme na jeho úplný začátek – boj mezi vévodou Wechtarim, jeho muži a slovanskými nájezdníky totiž předcházel jak Pemmově, tak Ferdulfově bitvě. Z celé trojice je to ale nejméně významná událost, a to i když se její dopad snaží Pavel všemožně zveličit, a tak mi přišlo nejlepší ji rozebrat až na závěr této langobardské série. Neznamená to ale, že by v Pavlově kronice nehrála vůbec žádnou roli; naopak se na ní dá docela dobře ukázat, co pro lidi v raném středověku znamenala bitva.

Nejprve ale bude potřeba zjistit, čím se Wechtariho potyčka se Slovany tak odlišovala od ostatních bojů na severovýchodní hranici Langobardského království a vrátit se v záplavě dějin myšlení ke staré dobré historii velkých mužů.

Wechtariho potyčka však nebyla poslední střetnutí, kdy Slované a Langobardi zkřížili své meče a kopí. Kromě velkých bitev zbývá popsat a rozebrat ještě několik menších události a na Slovanologii na ně dojde již brzy, takže pokud vás toto téma zaujalo a nechcete, aby vám unikly další příspěvky, můžete ji zatím sledovat prostřednictvím RSS, účtu na Mastodonu nebo newsletteru:

Wechtariho hrdinství

Jedním z těch, kteří se zapsali do dějin langobardského pohraničí, byl i vévoda Wechtari, který na počátku osmého století spravoval Friulsko. Stejně jako jeho následovníci a předchůdci musel i on čelit slovanským nájezdníkům, kteří na jeho území hledali bohatství a slávu, přičemž jeho služba byla ztěžována stejnými faktory, které určovaly průběh válek vedených ostatními vévody.

V praxi to znamenalo, že stejně jako Ferdulf a Pemmo musel i on svolat své síly co nejrychleji to šlo, najít nepřítele a potom jej přinutit k boji. V průběhu tohoto procesu ale mohlo pokazit až příliš mnoho věcí.

Když za jeho vlády jednou Slované napadli Friulsko, nepodařilo se Wechtarimu včas svolat dost mužů. I přesto se však rozhodl proti nepřátelům vyjet, a to v doprovodu pouhých 25 mužů (Historia Langobardorum, 5.XXIII).

Slovanů přitom bylo mnohonásobně více. Podle kroniky dosáhl jejich počet pěti tisíc bojovníků a vojsko bylo údajně dokonce tak velké, že pomýšlelo na dobytí samotného města Friuli. Útočníci využili toho, že Wechtari odjel na nějaký čas do Pavie, protože pokud by zůstal na svém území, neodvážili by se je napadnout kvůli jeho válečnickému umění. Doufali v to, že vévodova nepřítomnost bude dostatečně velké oslabení langobardských sil, které jim umožní zmocnit se města.

Jejich plán však překazil Wechtariho návrat. Vévoda se podle Pavla vrátil do svého města o něco dříve než Slované původně počítali a když zjistil, že nedaleko od něj na místě zvaném Broxas táboří nepřátelské vojsko, okamžitě se proti němu vydal. Odvaha mu ale zabránila čekat na své muže, a tak vyrazil jen s maličkým doprovodem, jehož síla spočívala spíše v odvaze než množství.

Pavel pokračuje ve vyprávění tak, že když Wechtari se svou hrstkou dorazili k mostu přes řeku Natisione, všimli si jich Slované, kteří most hlídali. Moc dobře viděli, jak málo mužů proti nim stojí a začali se jim posmívat, že na ně jde jen patriarcha se svými kleriky. Wechtari si však sundal svou přilbu a Slované si teprve tehdy uvědomili, kdo je jejich protivníkem. Wechtariho hlava byla zcela holá, takže vévodu mohli nepřátelé poznat i na velkou dálku. Příjezd slavného válečníka vyděsil Slovany natolik, že od mostu utekli.

Zpráva o tom, že se do boje vydal langobardský vévoda, se po slovanském vojsku rychle rozlétla a když se proti nim Langobardi rozjeli, rozprchli se a utrpěli tak strašlivé ztráty, že z jejich vojska „vyvázl jen málokdo.“

Rekonstruovat to, co se tehdy stalo, je v tomto případě obzvlášť obtížné. Jisté je pochopitelně to, že Pavel využívá stejný motiv jako v případě Ferdulfovy bitvy, tedy že z armády poraženého nepřežije prakticky nikdo. Totální anihilaci unikne vždy jen hrstka poražených, snad proto, aby mohla podat svědectví o velikosti porážky. Takové scénáře však nenachází vůbec žádnou oporu ve spolehlivějších pramenech, které umožňují odhadovat ztráty ve starověkých a nejspíš i středověkých bitvách na 5–14 % na straně poražených (Sabin 1996, s. 72; 2000, s. 13–14). Jatka, která popisuje Pavel, jsou tedy nejspíš jen autorskou licencí.

Otázkou jsou v tomto ohledu pochopitelně i počty. Pět tisíc válečníků nezní příliš neuvěřitelně (raně středověké armády bývaly často až třikrát větší (Graff 2016, s. 31; Hurbanič 2016, s. 171)), nicméně to, že by takto silné vojsko rozehnalo jen dvacet pět válečníků – jakkoli udatní byli – je jednoduše příliš přitažené za vlasy.

Představme si však trochu jiný scénář. Zatímco Wechtari odjel do Pavie, se shromáždilo slovanské vojsko v síle nepřesahující přibližně tři tisíce mužů. Slované se pak vydali směrem k Friuli, jehož bohaté okolí chtěli vyplenit; na samotné město však nepomýšleli, protože jeho dobytí by vyžadovalo až příliš energie, kterou si nemohli dovolit plýtvat. Velitelé nájezdníků se proto rozhodli pro jednoduchý plán, který spočíval v tom, že přitáhnou k městu, na výhodném místě postaví tábor a vydají se plenit jeho okolí.

Takový plán by pro Slovany měl spoustu výhod: v případě ohrožení se mohli uchýlit do bezpečí tábora, rozptýlení by zase přineslo kořist pro všechny. Wechtariho nepřítomnost (a s ní i nepřítomnost jeho družiny a mužů) zase nabízela beztrestné loupení, protože bojeschopní muži se stáhli za hradby měst a pevností. Friulský venkov ležel před Slovany zcela nechráněný.

Wechtari se však po několika dnech vrátil a jakmile zjistil, jaká je situace, vyrazil do boje. Za svůj cíl si zvolil most přes řeku Natisione, který mohl Slovanům posloužit jako překážka, o kterou se mohli opřít při ústupu, a tak se rozhodl je o tuto výhodu připravit. Díky tomu, že na mostě zanechali Slované jen malý oddíl, a díky Wechtariho rychlosti, se mu podařilo zmocnit se důležitého přechodu a ukázat Slovanům, že se vrátil a s ním zřejmě i jeho muži.

Toho dne však již k žádnému boji nedošlo. Přeživší z boje u mostu se vrátili do hlavního slovanského tábora, kde všem sdělili, že Wechtari je zpět. Nájezdníci sbalili svou kořist, vyslali do krajiny posly s pokyny, že se všechny loupežící skupiny mají vrátit, a ještě téhož dne vyrazili domů. Wechtari zatím zanechal několik mužů na stráži u mostu a vrátil se do Friuli, kde začal svolávat své muže, aby se proti Slovanům mohl vydat s plnou silou.

Jeho nepřátelé mu však mezitím unikli. Když langobardští zvědi dorazili k jejich tábořišti, našli tam jen zbytky ohnišť, podupanou trávu a odpadky. Wechtari se po několika dalších dní pokoušel své nepřátele dostihnout, ale náskok, který měli, byl již příliš velký. Langobardi se proto vrátili domů jen s několika zajatci zpátky a pověst o jejich výpravě si žila svým vlastním životem až do okamžiku, kdy se dostala do rukou kronikáři Pavlovi, který ji zapsal do své kroniky, přičemž ji náležitě zveličil.

Pro tuto verzi událostí pochopitelně nemám žádné „tvrdé“ důkazy, protože o Wechtariho jízdě informuje pouze Historie Langobardů. Na stranu druhou, má verze zachovává nejdůležitější části Pavlova příběhu a zasazuje je do logického rámce, ve kterém ani jedna ze stran není zcela neschopná nebo zbabělá, a obě jednají podle určité strategie nebo doktríny. Sachkritik, neboli věcná kritika, jak se tento přístup nazývá, však dovoluje mnoho interpretací, a tak pokud vás napadá jak jinak se mohla tato událost odehrát, podělte se o ni v komentářích.

Základní příběh bychom tedy měli, a to hned ve dvou verzích. První z nich je můj návrh toho, co se mohlo ve skutečnosti odehrát, druhá je to, co z Wechtariho „bitvy“ udělal Pavel Diakon. Nyní je tedy na čase rozebrat to, co nám Pavel o raně středověké mentalitě touto epizodou skutečně říká.

Kruh se uzavírá

Klíčovém prvkem tohoto příběhu je, že z Wechtariho udělala velkého hrdinu Pavlova vyprávění jeho smělost. Díky ní se z něj v kronice stává ukázkový bojovník, protože bez otálení vyrazí proti nepříteli, své muže vede obratně a svou statečností jim přinese vítězství beze ztrát. Na jednu stranu si počíná chytře, na stranu druhou není příliš opatrný a dokáže vytušit, kdy je nejlepší příležitost pro útok. Je to také silný a nebezpečný protivník, čímž dává příklad svým současníkům a hlavně následovníkům. Jinými slovy, Pavlovi se podařilo vytvořit hrdinu bez bázně a hany, ke kterému mohou všichni Langobardi vzhlížet.

Wechtariho obraz však má jisté trhliny. Především mu chybí okraje, rám a zbytek pomyslné galerie, ve které by měl být vystaven, neboť Pavel o této postavě prakticky nic jiného nesděluje. Jediné, čím dává možnost nahlédnout do Wechtariho minulosti, je poznámka, že jej Slované velmi snadno poznali podle lysé hlavy, čímž naznačuje, že se s ním již v minulosti museli utkat. Wechtari tedy zřejmě se Slovany bojoval často a vítězil, což hrdinovi dodává lesk pečlivého strážce hranice. Žádné další detaily ohledně Wechtariho osobnosti však Pavlova kronika neobsahuje.

Může to být dáno pochopitelně tím, že Pavel se s Wechtarim nikdy nesetkal; na to se narodil příliš pozdě. Na stranu druhou, Pavel zřejmě aktivně pracoval s ústní tradicí, která k němu mohla přinést alespoň střípky toho, jaký Wachtari skutečně byl, a také další epizody z jeho života, které mohl zapracovat do svého díla. Kronikářovým záměrem však nebylo popsat friulského vévodu, ale využít ho jako postavu v příběhu slovanských válek.

Tento příběh tvoří tři hlavní střetnutí mezi langobardy a Slovany, ke kterým došlo na počátku osmého století. Po Wechtariho jízdě následovala smutná Ferdulfova bitva a nakonec Pemmovo podivné vítězství. Kromě nich obsahuje Historie Langobardů ještě několik kratších příhod (které rozeberu příště), ale většinu epizod se Slovany v osmém století představuje tato trojice.

Tyto tři bitvy v Pavlově kronice představují poměrně zajímavý celek. Ferdulfova a Pemmova bitva jsou vzájemně provázány motivem pomsty. Jak do tohoto schématu ale zapadá Wechtari?

Odpověď je nejspíš velice jednoduchá. Odvážný vévoda slouží jako protiklad pyšného Ferdulfa, který svým chováním přivedl do záhuby celé vojsko. Tento protiklad je však vybudován na několika klíčových rozdílech, které zcela jasně vynikají mezi mnoha podobnostmi.

Zejména jde o to, že oba muži se do boje pouští velmi rychle a bez váhání, oba jsou příslušníky langobardské elity a oba přitom chrání svou zemi před nájezdníky. Jediný rozdíl spočívá v tom, že zatímco Wechtari dosáhl skvělého úspěchu, Ferdulf byl hanebně poražen.

Svou roli ve výsledku bojů hrálo velké množství faktorů a ne jen povaha langobardských vojevůdců, ale raně středověcí kronikáři mají tendenci většinu z těchto faktorů přecházet a soustředí se na zcela jiné věci. Jednou z nich je výsledek boje, který z Ferdulfa dělá nekompetentního hlupáka, zatímco z Wechtariho moudrého vojevůdce.

Realita přitom mohla být zcela odlišná. Ne, že by Ferdulfova zteč do kopce byla povedený plán, ale Wechtariho vyjížďka jen s malým doprovodem do otevřené krajiny bez přehledu o tom, kde jsou nepřátelé, se z dnešního pohledu zdá jako velmi špatný nápad, který mohl uspět jen s notnou dávkou vojenského štěstí. Je navíc velmi nápadné, že Pavel nezaznamenal nic o vyjednávání nebo kořisti, kterou jinak spojuje s vítězstvím a pro jeho zvýraznění si pomáhá (značně nadneseným) údajem o slovanských ztrátách. V porovnání s Pemmovou bitvou, kterou ukončilo vyjednávání, je Wechtariho jízda velmi podivná, protože její hrdina pouze pobil mnoho Slovanů, ale ničeho jiného nedosáhl. I to ukazuje, že na Pavlově příběhu něco nehraje.

Langobardský kronikář však nebyl moderní vojenský historik, což mu umožňovalo dívat se na tyto události zcela jinýma očima. V jeho světě byla odvaha důležitá pro dosažení vítězství, a tak vytvořil odvážného válečníka, jehož vlastnosti byly odměněny skvělým a velikým vítězstvím. Na stranu druhou, přílišná odvaha a smělost (kombinovaná s pýchou) však mohla vést k ohromné pohromě, a tak Pavel vytvořil ještě jednu postavu, temperamentního Ferdulfa, na kterém mohl ukázat, že ani odvaha a smělost nesmějí být bezvýhradné.

Pavel tedy svým čtenářům dal velmi cennou lekci. Nyní však stál před dalším velkým úkolem. Ferdulfova porážka zcela zastínila Wechtariho úspěch (jakkoli malý mohl ve skutečnosti být) a Langobardi nyní vypadali jako neúspěšní válečníci, pokud došlo na obranu jejich hranic před Slovany. To vyžadovalo nápravu, jíž se stala Pemmova bitva.

Právě proto Pavel dává tak jasně najevo, jaký je vztah mezi Ferdulfovou porážkou a Pemmovým vítězství a právě proto zaznamenává příběh válečníka Sikoalda: ukazuje tak, že dvě bitvy tvoří nerozlučnou dvojici a že spolu velmi těsně souvisí.

Slovanskou trilogii tedy tvoří dvě dvojice bitev: první dvě z nich vytvářejí obraz ideálního válečníka a jeho protipól, jež však dělí jen velmi tenká hranice. Tím, že na tuto hranici Pavel ukázal, však vytvořil problém obrazu langobardského válečnictví jako celku, protože tento systém si zjevně nedokázal poradit se slovanskou hrozbou. Druhá dvojice proto vypráví příběh Ferdulofy porážky a vítězství, které ji odčinilo. Wechtari s Pemmem v tomto příběhu nemají prakticky nic společného: Pemmo je spíše válečný řemeslník než mistr v oboru: proti Slovanům sice vyjede prakticky v tu samou chvíli, kdy se o nich doslechne, ale vítězství dosáhne pouze vytrvalým opotřebováním protivníka. Oba však spojuje nějaký vztah k Ferdulfovi, protože oba jsou jeho lepší verzí.

Jejich bitvy tak slouží jen jako kulisy, ve kterých mohou tyto archetypy vyniknout. Pavlovi nikdy nešlo o taktické detaily, které tak moc zajímají moderní historiky, a ani strategická rovina války. Naznačuje sice, že válka byla součástí každodennosti na hranici, ale detaily zcela přechází. Jeho svědectví je v tomto ohledu sice cenné, protože i přes svou skromnost je mnohem bohatší než svědectví většiny ostatních latinských pramenů z této doby dohromady, ale stále nedosahuje „standardu“ pozdějších staletí.

Na stranu druhou, velmi dobře ukazuje jeden z největších problémů výzkumu vojenské historie v celé jeho kráse. Historické války jsou v různých kulturách vyobrazovány různě a vzpomínky na ně slouží různým účelům. A právě to podle mě dodává tomuto směru historické vědy jeho krásu a hloubku.

Pokud vás toto téma zaujalo a nechcete, aby vám unikly další příspěvky, můžete ji zatím sledovat prostřednictvím RSS, účtu na Mastodonu nebo newsletteru:

Zdroje

Prameny

Historia Langobardorum: Magda KRÁLOVÁ (přel.), 2020. Dějiny Langobardů. Praha: Argo. ISBN 978-80-257-3399-8.

Sekundární literatura

GRAFF, David A., 2016. The Eurasian Way of War. London, New York: Routledge. ISBN 978-1-315-62712-0.

HURBANIČ, Martin, 2016. Konstantinopol 626: Poslední bitva antiky. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-2559-3.

SABIN, Philip, 1996. The Mechanics of Battle in the Second Punic War. Bulletin of the Institute of Classical Studies. Supplement. (67), 59–79. ISSN 2398-3264.

SABIN, Philip, 2000. The Face of Roman Battle. The Journal of Roman Studies [online]. 90, 1–17. ISSN 0075-4358. Dostupné z: doi:10.2307/300198