Válečnictví raných Slovanů je fascinující téma, které pomáhá vykreslit obraz raně středověké Evropy mnohem jasnějšími barvami. Většinou se ale většina autorů soustředí na události v době Justiniánových válek nebo Sámovy říše a většinu dalších konfliktů zcela přechází. Je to přitom velká škoda, protože právě tyto přehlížené bitvy a války umožňují nahlédnout na (slovanské) raně středověké vojenství zcela novou optikou.

V tomto článku se proto zaměřím na jednu přehlíženou bitvu mezi Langobardy pod vedením vévody Ferdulfa a skupinou slovanských nájezdníků, ke které došlo v severovýchodní Itálii na počátku osmého století. Zprávu o ní ve své kronice podal langobardský klerik Pavel zvaný Diakon a i když většinu detailů bitevní vřavy ve svém líčení zcela opominul, vysvětlil ve své kronice záměr, se kterým tuto událost zvěčnil a který může přinést klíč k pochopení jednoho z nejdůležitějších aspektů každé vojenské kultury.

Ovšem k tomu se dostaneme až ve druhé části tohoto článku. Nejprve je potřeba uvést, co se vlastně toho osudného dne na počátku osmého století ve Friulsku vlastně stalo.

Porážka odvážných

Pavel Diakon (Historia Langobardorum; 6.XXIV), aniž by je jakkoli datoval, popisuje události Ferdulfovy bitvy se Slovany jako vyústění řady velmi nešťastných událostí.

Na jejím začátku byla smrt vévody Ada, který Friulsko spravoval na přelomu sedmého a osmého století. Ada nahradil Ferdulf, jehož Pavel charakterizoval jako „záludného a a povýšeného muže pocházejícího z ligurského kraje.“ Takové hodnocení Ferdulfovy povahy může být velmi silně ovlivněno výsledkem jeho poslední bitvy, protože vévoda zemřel dávno předtím, než Diakon napsal první řádky své kroniky. Pokud je však pravda to, co se o něm v kronice píše dále, rozhodně se nejednalo o svědomitého správce pohraniční provincie.

Ferdulf totiž podle Dějin Langobardů toužil po vítězství nad Slovany, které by mu přineslo slávu. Zaplatil proto několika Slovanům, aby do jeho země nalákali velké vojsko svých krajanů. Zřejmě shodou okolností zanedlouho poté uspořádala menší slovanská skupina svůj vlastní nájezd a správce napadeného území – muž jménem Argait – se je pokusil zastavit a zničit. I když se proti nim vypravil, nepodařilo se mu je dostihnout, a tak se Slované vrátili bezpečně domů i se svou kořistí.

Cestou z nepodařené výpravy potkal Argaist Ferdulfa, který o vetřelcích věděl, a zřejmě se za nimi také vypravil. Vévoda se jej zeptal, co se se Slovany stalo, a hned zjistil, že unikli. Rozlícený Ferdulf se na správce rozkřikl, že skutečně dostál svému jménu (neboť arga znamená zbabělý), a obvinil jej z neúspěchu. Argait – místo toho, aby se pokoušel hájit – jen pronesl přání, aby jim dal Bůh možnost před smrtí ukázat, kdo je větší zbabělec, načež se oba muži vydali svou vlastní cestou. Hrozící katastrofa byla podle kroniky v tuto chvíli již neodvratná.

O několik dní později vpadlo do Friulska další, tentokrát mnohem silnější slovanské vojsko, jehož příchod si Ferdulf zrádně dojednal. Vévoda svolal své vojsko a vydal se proti nim, zatímco si Slované postavili tábor (podle mě alespoň lehce oplocený) na vrcholku nepřístupné hory a vyčkávali. Když Ferdulf se svými muži dorazil až k hoře, začal se chystat k boji, ale nejprve se vydal hledat nejlepší cestu ke slovanskému táboru.

Tehdy se mezi Langobardy objevil Argait a připomněl Ferdulfovi jeho urážku.

„Nyní však ať stihne Boží hněv toho z nás, kdo se ke Slovanům dostane jako druhý,“ dodal pak podle Pavla a sám vyrazil na koni do prudkého svahu. Ferdulf jej následoval a za ním jeli i jeho muži, protože nechtěli zůstat pozadu, když se jejich vůdce sám vydal na zteč.

Slované na kopci zpozorovali blížícího se nepřítele a začali na něj házet kamení a sekery, které jezdce srážely z koní. Následný masakr podle Pavla nepřežil nikdo kromě jistého Munichise, kterému se jen tak tak podařilo uniknout zajetí. Tento údaj je pravděpodobně značně zkreslený, protože úmrtnost zřejmě jen výjimečně přesahovala 20 % i u poraženého a pronásledovaného vojska (pro starověk uvádí Philip Sabin (2000, s. 5–6) ztráty obecně na úrovni 5–14 %) a dalším faktorem při odhadování ztrát je v tomto ohledu Pavlova tendence hovořit pouze o zemřelých příslušnících společenské elity. Bitva ale bez ohledu na to nejspíš skutečně skončila katastrofálně.

O to horší zřejmě byly její následky, protože vítězstvím se Slovanům otevřela celá okolní krajina. O tom, jestli se ji rozhodli plenit, nebo se vrátili domů, Pavel mlčí. Vzhledem k příležitosti, která se jim naskytla, je však více než pravděpodobné, že porážku Langobardů dovršilo vyplenění blízkého území.

Otázkou pochopitelně je, jak moc se liší Pavlova verze od skutečných událostí. Možnosti ověření jeho práce jsou v tomto případě velmi omezené; žádné jiné svědectví o bitvě se nedochovalo. Jisté však je, že Ferdulf zemřel a že to nejspíš bylo v boji se Slovany, protože jejich vpády byly na friulské hranici častým jevem. V porážce zřejmě hrál svou roli i strmý svah, neboť vrcholek hory je logické útočiště pro jakoukoli armádu. Je sice zvláštní, že slovanští útočníci, kteří by měli mít ve svých rukou iniciativu, zvolili pasivní přístup, ale Pavlova verze událostí nedává příliš indicií pro to, co se stalo na strategické úrovni před bojem. Možné je tedy i to, že Ferdulfovo vojsko zastihlo Slovany při návratu a oni se rozhodli spíše než riskovat polní bitvu vsadit na mnohem bezpečnější obranu opevněného tábora. Koneckonců, Langobardům mohly dojít zásoby dříve než Slovanům a vyvýšená pozice zase znamenala velkou dávku bezpečí.

Jestli ale Slovanské vojsko přilákala Ferdulfova úplata, není vůbec jisté, stejně jako to, jakou roli hrál v boji Argait. Pavel se možná pokusil zapsat tradici rodinny přeživšího Munichise, o které se jako příslušník langobardské elity doslechl, a zpracoval místní pověst o událostech před několika desetiletími. Takové pověsti však nejsou vůbec jistým zdrojem informací a Ferdulfovo zrádné chování, stejně jako Argaiotova výzva mohly v příběhu sloužit záměru vysvětlit neúspěch a vylepšit langobardskou image. Se základními rysy příběhu se ale podle mě dá skutečně počítat.

Akademie slov a příběhů

Porážka Langobardů nám dnes ukazuje, jak důležitou roli hrál v raném středověku terén a schopnosti vojevůdců si poradit s výzvou, kterou představoval. Pavlova kronika ale v tomto ohledu ukazuje mnohem více než taktickou úroveň tehdejší války, a to jak vypadalo vojenské vzdělání.

Ferdulfovy bitvy si proto ve své knize The Eurasian Way of War povšiml David Graff (2016, s. 105). V páté kapitole se zabývá otázkou, jestli je možné odlišit vojenství Číny a Východořímské říše od vojenství jejich sousedů a dospěl nakonec k jasnému závěru: obě říše se skutečně odlišovaly od ostatních společností, protože v jejich systémech existovaly jasně dané postupy, které zapovídaly zbrklé a nepromyšlené akce, a tyto postupy fungovaly i v praxi. Jako příklad takové unáhlené akce uvádí právě Ferdulfovu zteč, nicméně jeho závěr trpí dvěma zásadními nedostatky.

Zaprvé, je to to, že i východořímské a čínské dějiny jsou plné přešlapů a nepovedených tažení. U Východořímanů to může být přepadení Tatimerova konvoje směřujícího do Konstantinopole roku 594 (Theofylaktos, Historiae; VI.8) nebo série omylů císařova bratra Petra, který následujícího roku přivedl východořímskou armádu k nepříjemné strategické porážce (Theofylaktos, Historiae; VII.2–5).

Zadruhé, postupy, které měly zabránit zbrklým a nezodpovědným akcím zjevně existovaly i u společností, které svému vojenství nedaly formalizovaný rámec. Graff totiž prakticky přechází narativní prameny, a zcela se soustředí na vojenské manuály, které však v raně středověké Evropě nevznikaly. Je proto pochopitelné, že si nevšímá dalších způsobů jakým mohla probíhat vojenská edukace, a to i když Pavel jasně prohlašuje, že příběh langobardské porážky zapsal právě proto, aby se podobné fiasko už nikdy neopakovalo.

Jinými slovy, byla to jeho kronika, co v langobardském prostředí mohlo fungovat jako vojenská příručka, a to i přes svou zcela odlišnou formu. Účel některých pasáží však byl prakticky totožný: připravit budoucí velitele prostřednictvím zkušeností z minulosti na nástrahy předmoderního bojiště. Pavel pochopitelně nezamýšlel sepsat vojenský manuál v próze, což ukazuje například pozdější Pemmova bitva se Slovany, ale v určitých kapitolách mohl být veden tímto závěrem.

Forma kroniky se ale může zdát pro tento záměr zcela nevhodná. V konečném důsledku je ale pro lidi přirozené učit se pomocí příběhů. Jsou mnohem konkrétnější než poučky v moudrých knihách, protože se můžeme ztotožnit s jejich hrdiny a představovat si, jak bychom se zachovali na jejich místě. Příběhy jsou na rozdíl od nudných a nezáživných principů prodchnuté emocemi, které jen umocňují efekt, který na nás mají. Jsou také možností jak můžeme snadno pochopit události, kterých jsme se nemohli nebo nemůžeme zúčastnit (Perla a McGrady 2011, s. 2–4). Na stranu druhou, jejich slabina spočívá v tom, že často nedokáží předat informace v soudržné a jasné formě. Je to nicméně právě jejich přirozenost, co z nich dělá poměrně účinný prostředek učení.

Tuto výhodu si ostatně uvědomovali i Římané a část jejich vojenské literatury je vyloženě koncipována jako životopisy významných vojevůdců. Oblíbenou byla například Frontiova sbírka, ovšem rozhodně se nejednalo o jedinou antickou biografickou práci, která mohla ukázat generálům a politikům dobrou praxi. I Římané se tedy kromě suchých příruček spoléhali na případové studie a příběhy, čímž se příliš nelišili od válečníků v raném středověku.

Římskou tradici pak (tak jako v mnoha dalších ohledech) zřejmě kopíroval i Karel Veliký. Přímé důkazy pro toto tvrzení sice chybí, nicméně podle Bernarda Bachracha (2013, s. 186) se při plánování tažení proti Sasům na podzim 771 inspiroval vojenskými akcemi popsanými v Tacitových Letopisech. Jejich rukopis byl v knihovně kláštera ve Fuldě, odkud se mohl jeho opis dostat prostřednictvím opata Sturma – jinak velmi pilného a věrného pomocníka franckého krále v boji proti Sasům – až k samotnému Karlovi a jeho vojenským rádcům.

Nakonec ale byla raně středověká vojenská literatura mnohem chudší než ta římská: produkce se většinou soustředila na přepisování Vegetia a nová vojenská nebo politická pojednání na západě nevznikala prakticky až do dvanáctého století (Contamine 2004, s. 251). Ve východořímské říši byla v tomto ohledu situace o trochu lepší, protože zde vznikaly nové příručky, ovšem ty velmi často pouze recyklovaly starší obsah ze Strategikonu nebo Onasandrova Vojevůdce, což platí zejména pro Taktiku Lea VI (Luttwak 2009, s. 305).

Kromě vojenských příruček ale začátek raného středověku přinesl i mnohem stručnější narativní prameny. Ty na západě sice vznikaly, jejich výpovědní hodnota však byla ve srovnání s východořímskou (a později byzantskou) produkcí více než chudá. I na svou dobu poměrně detailní popisy tažení Karla Velikého v Letopisech království Franků blednou před Theofylaktovým podrobným líčením válek se Slovany a Avary na sklonku šestého století. Jejich klíčovou předností však bylo, že kroniky a letopisy držely krok s dobovým vojenstvím – Vegetiovy rady ohledně rekrutování vojáků mohly být velmi užitečné v pozdní antice, ale v raném středověku byly kvůli společenským proměnám prakticky nepoužitelné. Stejně tak poznámky o taktice ztratily vlivem některých inovací na aktuálnosti, což se soudobým narativním pramenům stát nemohlo.

To, že evropští válečníci neměli tolik vojenských manuálů, však ještě neznamená, že u nich neexistovala ‚výuka vojenství‘; jen jednoduše probíhala jinak. Dhuoda (Liber manualis; III.5–7) radila svému synovi, aby poslouchal dobré rady zkušených mužů a vojenské řemeslo se mohlo ukrývat i v kázáních kleriků, protože Starý zákon je prodchnutý popisy starověkých vojenských akcí (Bachrach 2013, s. 196), čehož si povšiml i starý dragoun Hollister v Cooperových Průkopnících. Kromě toho vyprávěly narativní prameny a epická poezie příběhy úspěšných vojevůdců hodných následování, takže inspiraci a poučení rozhodně bylo kde brát.

Příkladem naučné epiky může být anglosaská báseň o bitvě u Maldonu. V jejím průběhu dovolil anglosaský velitel Byrhtnoth vikingům přejít řeku, která je oddělovala od anglosaského vojska, což vyústilo v naprostou porážku Anglosasů. Byrhtnoth s mnoha dalšími přišel v boji o život a báseň obsahuje pasáže varující před zbytečnou pýchou, která způsobila porážku, v čemž se příliš neliší od Pavlových Dějin Langobardů.

Didaktický záměr Bitvy u Maldonu je přitom podobný jako záměr některých antických klasiků. Báseň jednak ukazuje, že přílišná touha po bitvě může velitele přijít velmi draho (o čemž hovoří i Vegetius a v Číně například Umění války mistra Suna), a zároveň ukazuje, že dobrý velitel nedává zbytečně všanc život svých mužů (v čemž se shoduje s Vegetiem, ne však už s čínskými autory, pro které nebyly životy jejich vojáků příliš cenné (Morillo 2023, s. 120; Graff 2016, s. 122–123)). Posluchači Bitvy u Maldonu si tedy z přednesu pěvce mohli odnést podobná ponaučení jako čtenáři antických válečných manuálů.

Bitva u Maldonu však není zcela objektivní. Na taktické úrovni se Byrhtnothovo rozhodnutí mohlo zdát jako pošetilé, na stranu druhou, pokud by vikinské loďstvo nechal uniknout, znamenalo by to nebezpečí pro celé anglické pobřeží, protože jeho vojsko představovalo jedinou sílu, která mohla vikingy zastavit (Williams 2017, kap. Maldon).¹ Příběh tedy na jednu stranu vyslal jasné poselství, jak se chová správný taktik, strategickou rovinu však zcela vynechal. Nejednoznačnost nicméně není výsadou pouze poezie, ale i ryze teoretických textů jako je Umění války nebo O válce (Žilinčík et al. 2022), takže hovořit o nevhodnosti umělecké formy podle mě není v tomto případě příliš vhodné.

Bez ohledu na (ne)jednoznačnost svého poselství byla raně středověká epika pochopitelně předávána ústně, což už představuje skutečný rozdíl oproti vojenským příručkám. Z dnešního pohledu se to může zdát zvláštní a neefektivní, ovšem pro tehdejší Evropu to bylo zcela přirozené. Psaní bylo vyhrazeno po dlouhá staletí církvi a lidé mimo ni si dokázali poradit bez něj. Z našeho pohledu se to může zdát nepraktické, ale předávání informací ústní cestou je přirozená forma komunikace mezi lidmi, která funguje už desítky tisíc let, zatímco písmo bylo ve většině společností raně středověké Evropy ještě relativní novinkou.

Dalším faktorem byla v tomto ohledu jako vždy energie. Středověké zemědělství nedokázalo produkovat takové přebytky, aby uživilo celou třídu gramotných vzdělanců, kteří by mohli kultivovat vojenské diskuse sepisováním precizních manuálů. To samé platí i o státních úřednících, a tak místa, která pro ně byla vyhrazena například v byrokratické Číně, obsazovali duchovní a válečnická elita. Ti ale měli na starost i civilní správu, a tak se nejednalo o skutečné vojenské profesionály. Důsledkem byla chudší literární tradice a větší závislost na odlišných možnostech předávání informací.

Naproti tomu Římané a s nimi i Číňané měli přístup ke zdrojům, které dalece převyšovaly možnosti raně středověkých společností, a tak si mohli v některých fázích své historie dovolit skutečně profesionální armádu se stálým důstojnickým sborem. Tento trend je typický pro středověké společnosti: rozlehlé říše antiky na konci pozdně antické malé doby ledové ustoupily menším útvarům a stabilní prostředí nahradil mnohem ostřejší konkurenční boj mezi komunitami, které sice byly vojensky a politicky slabší, ale mnohem lépe přizpůsobené klimatickým podmínkám středověku (Morillo 2023, s. 102–103).

V prostředí, kde nebylo možné uživit skupinu profesionálů sepisujících rady vojevůdcům, bylo proto mnohem výhodnější spoléhat se jednak na starší římskou tradici doplňovanou o detaily ze soudobé praxe narativními prameny a ‚moudrostí starších‘. Je přitom velmi nápadné, že po překonání krizí raného středověku se vojenská literatura ve vrcholném a pozdním středověku aktualizuje a z větší části oprošťuje od antických pramenů, zatímco se rodí skupina profesionálních vojevůdců a bojovníků.

Závěrem je tedy možné říct, že Graff je příliš pesimistický v hodnocení barbarského vojenství, i když jeho celková teze o jeho menší sofistikovanosti je podle mě platná. Rozdíl mezi Číňany a Východořímany na straně jedné a jejich sousedy na straně druhé však zřejmě nebyl tak propastný, jak jej líčí v The Eurasian Way of War. Na tehdejších bojištích však byl patrný, z části proto, že systematické předávání informací prostřednictvím příruček je o poznání efektivnější než spoléhání se na soubor rad, zvyklostí a selektivně zvoleného vzorku případových studií. Vnímat tyto dva světy jako naprosté protipóly nicméně není možné, spíše je lepší je zařadit na jednu škálu a všímat si jejich podobností a odlišností, protože pouze tak je možné získat lepší pochopení různých vojenských systémů.

Toto rozhodně není poslední článek o vojenské historii raného středověku tady na blogu. Válkám mezi Langobardy a Slovany se ještě budu věnovat, takže pokud vás Slovanologie zaujala a nechcete, aby vám unikly další příspěvky, můžete ji zatím sledovat prostřednictvím RSS, účtu na Mastodonu nebo newsletteru:

Poznámky

Bibliografická poznámka: Některé knihy mám dostupné pouze ve formátu EPUB, ve kterém ale nefunguje příliš dobře odkazování na konkrétní stránky. Jednou z možností, jak tento nedostatek kompenzovat, je odkazovat na celé kapitoly, což ale není moc praktické. V citaci proto vždy uvádím číslo kapitoly a v poznámce na konci článku útržek textu, který umožňuje najít citovanou informaci s vysokou přesností i v elektronické knize.

1. However, Byrhtnoth had the responsibility

Bibliografie

Prameny

Dhuoda, Liber manualis: Jana DAŇHELOVÁ (přel.), 2021. Příručka pro syna. 1. elektronické vydání (EPUB). Praha: Argo. ISBN 978-80-257-4163-4.

Pavel Diakon, Historia Langobardorum: Magda KRÁLOVÁ (přel.), 2020. Dějiny Langobardů. Praha: Argo. ISBN 978-80-257-3399-8.

Theofylaktos, Historiae: Václav BAHNÍK (přel.), 1986. Na přelomu věků. Praha: Odeon.

Sekundární literatura

BACHRACH, Bernard S., 2013. Charlemagne’s Early Campaigns (768-777): A Diplomatic and Military Analysis. Leiden, Boston: Brill. ISBN 978-90-04-24477-1.

CONTAMINE, Philippe, 2004. Válka ve středověku. Praha: Argo. ISBN 978-80-7203-615-7.

GRAFF, David A., 2016. The Eurasian Way of War. London, New York: Routledge. ISBN 978-1-315-62712-0.

LUTTWAK, Edward N., 2009. The Grand Strategy of the Byzantine Empire [online]. Cambridge and London: Harvard University Press. ISBN 978-0-674-03519-5. Dostupné z: doi:10.2307/j.ctvjhzrf5

MORILLO, Stephen, 2023. Válka a konflikt ve středověku. Praha: Pulchra. ISBN 978-80-7564-095-6.

PERLA, Peter a E. D. MCGRADY, 2011. Why Wargaming Works. Naval War College Review. 64(3), Article 8. ISSN 0028-1484.

SABIN, Philip, 2000. The Face of Roman Battle. The Journal of Roman Studies [online]. 90, 1–17. ISSN 0075-4358. Dostupné z: doi:10.2307/300198

WILLIAMS, Gareth, 2017. Viking Warrior vs Anglo-Saxon Warrior: England 865-1066. EPUB edition. Oxford: Osprey Publishing. ISBN 978-1-4728-1834-8.

ŽILINČÍK, Samuel, Ivo PIKNER a Jaroslav STANĚK, 2022. What Did Thucydides, Sun-Tzu and Clausewitz Really Say? The issue of contradictory interpretations in the context of military strategy. Obrana a strategie (Defence and Strategy) [online]. 22(2), 051–062. ISSN 12146463, 18027199. Dostupné z: doi:10.3849/1802-7199.22.2022.02.051-062