Pro pochopení historických událostí je velmi důležité umět se vcítit do doby, kdy se odehrávaly, a lidí, kteří je tvořili. Užitečným nástrojem mohou být v tomto ohledu hry, a proto jsem nemohl zůstat stranou, když před několika týdny odstartoval Sehlhan na RPG Fóru kampaň ve své úpravě systému Scotta Sorensena zvaném Cataphract. V této hře se hráči ujímají role velitelů armád ve fantasy světech inspirovaných pozemským středověkem a v textových taženích se snaží získat vítězství, bohatství a slávu (ne nutně v tomto pořadí). Příjemným bonusem je pak získání mnohem lepšího vhledu do vedení předmoderních válek, porozumění logistickým potížím tehdejších armád a pochopení toho, jak vlastně funguje pověstná mlha války, protože všech těchto věcí nabízí simulace jako jeCataphractvíce než dost.

Mimochodem, na Cataprhactu je poměrně zajímavé, že se jeho autor inspiroval blogem amerického historika Breta Devereauxe. Bretův blog je velmi zajímavé čtení pro kohokoli, kdo má zájem porozumět válce před úsvitem moderní doby a zároveň nemá čas trávit hodiny čtením tlustých monografií, sháněním vzácných článků a interpretací napůl zapomenutých pramenů. Hraní Scottovy hry pak pro změnu inspirovalo mě, abych se na některé aspekty předmoderního vojenství podíval pozorněji.

Vrátil jsem se proto k některým tlustým monografiím a napůl zapomenutým pramenům a začal se trochu více zajímat o otázku jak. Vzhledem k tomu, jak populární je teď simulace raně středověké války na RPG Fóru, se proto v tomto článku zaměříme na jednu opomíjenou stránku středověkého váleční a na příkladu některých válečných tažení si ukážeme, jak spolu souvisely úspěch na bojišti, zvířata a epidemie.

Každopádně, pokud vás zaujala možnost vyzkoušet si, jaké je vést takovou předmoderní armádu, můžete se klidně přidat – válka o smyšlenou zemi Lindavistu je v plném proudu a už po týdnu operací se stihla rozrůst do velkolepých rozměrů. S tím, jak se plameny války šíří napříč zuboženou zemí, jsou potřeba stále noví a noví generálové, kteří by vedli své armády za vítězstvím a nesmrtelností na stránkách webových letopisů.

Pokud vás Slovanologie zaujala a nechcete, aby vám unikly další příspěvky, můžete ji zatím sledovat prostřednictvím RSS, účtu na Mastodonu nebo newsletteru. 👇

Vozy, patogeny a nejistota

Kromě hraní Tyranny of Wagons (jak Selhan svůj hack Cataphractu nazval) mě ale k tomu příspěvku přivedly ještě dva články Timothyho Newfielda (2012; 2013). Newfield se ve svém výzkumu věnuje zejména epidemiím dobytka, ke kterým docházelo v Evropě v raném středověku překvapivě často, a které podle něj měly i značný vliv na soudobé vojenství. Výsledky jeho výzkumu jsou pro mě zajímavé zejména proto, že minimálně dvě francké výpravy byly v průběhu avarských válek silně ovlivněny šířením patogenů mezi domácími zvířaty; pro herní designéry pak mohou sloužit jako výborný zdroj inspirace, kterým mohou ještě posílit vliv náhody a pocit historické autenticity.

Základní logika za Newfieldovou myšlenkou spočívá v tom, že zásobování většiny raně středověkých armád bylo odkázáno na vozy tažené dobytkem. Pěšáci mohli na svých zádech nést jen velmi omezené množství zásob a koně bylo lepší využít pro jízdu než jako tažná zvířata. Z tohoto pravidla se vymykaly některé armády, což platí zejména vojska mořských nájezdníků, kteří měli na své straně výhodu lodí, většina tehdejších společností ale byla v době války odkázána pouze na model založený na kombinaci vozů a volů, kteří je táhli.

Na vozech se tedy převáželo prakticky všechno, co armáda potřebovala. Šlo zejména o jídlo pro muže, potravu pro jejich zvířata (tedy i ta, která táhla vozy; odtud také legendární tyranie vozové rovnice, která inspirovala i název Selhanových pravidel) a v neposlední řadě výzbroj, výstroj a také stany. Odhadnout poměr vozů a mužů ve vojsku není snadné, Harari (2000, s. 318) však udává 20:1. Každý z těchto vozů musela táhnout zvířata a jednoduchý výpočet dává tušit, jak velké stádo muselo jít s armádou kamkoli se hnula.

Tento model sice nebyl v porovnání s logistikou dnešních armád příliš efektivní, nicméně tehdejší vojevůdci moc jiných možností neměli. Pro vedení válek měli k dispozici jen energii svalů, větru a vody (Morillo 2023, s. 25; 2024, s. 45), přičemž skutečnou operační nezávislost jim dávala jen energie svalů. Vítr a voda nebyly dostupné v dostatečném objemu všude a být odkázán pouze na ně znamenalo výrazně limitovat možnosti svých operací. Navíc raně středověká technologie svým uživatelům ani nedávala příliš možností jak je využít (Smetánka 1989, s. 44).

Tato trocha svobody byla vykoupena několika závažnými problémy. Prvním z nich je zmiňovaná tyranie vozové rovnice, která říká, že prostředky, které umožňují transport potravin, vyžadují další potraviny, jejichž transport pro změnu navyšuje poptávku po dalších prostředcích. Voli a lidé, kteří umožňují vozům pohyb směrem k armádě, potřebují jíst a jejich jídlo jim musí dovézt další vozy, jejichž pohyb opět umožňují lidé a voli, kteří však také potřebují jíst…

Rostoucí trén pak protahuje kolonu, kterou armáda tvoří, když se pohybuje po úzké cestě, a dělá z ní neobratného dinosaura s pomyslným „dlouhým ocasem“, který ho jen a jen zpomaluje. Za určitých podmínek je možné se spolehnout pouze na vlastní trén (Harari 2000, s. 311), nicméně ne vždy to šlo. Kombinace vysoké mobility, malého počtu mužů a trasy vedoucí přes dostatečně bohaté a úrodné území, bylo velmi obtížné dosáhnout. Se zvětšováním armád v 17. a 18. století pak tato možnost vymizela zcela a armády skončily odkázány na síť skladů a promyšlenou logistiku, která dopravovala zásoby nejen ze skladišť k vojákům, ale i ze zázemí do logistických center (Perjés 1970).

Pro předmoderního velitele proto bylo většinou jedinou cestou spolehnout se alespoň z části na místní zdroje a zásoby získávat pleněním. To však není možné všude, protože ne všechny oblasti jsou stejně úrodné a některé z nich si už možná válečným běsněním prošly, takže na nich nezbylo buď nic, nebo jen velmi málo. Války se kvůli tomu omezovaly jen na obilnářské oblasti a některé typy krajiny – zejména neobdělávané stepi – byly pro armády většiny usedlých kultur prakticky nepřístupné (Morillo 2023, s. 87–89). Každopádně, vyžít pouze z pícování a plenění je možné, i když to vyžaduje velmi příhodnou souhru okolností (Linn 2019). Války jsou ale mnohem komplikovanější záležitost než jen příhodné shody okolností.

Další nepříjemností je to, že s rychlostí vozu a omezenou velikostí trénu se nevyplatí vypravovat konvoje pendlující mezi armádou a domovskými základnami (Harari 2000, s. 324). Vše, co armáda v poli potřebuje, si tedy musí vézt s sebou od začátku tažení do jeho konce. Spojení s domovem není možné navázat a vojevůdce je se svými zásobami v poli naprosto sám.

Přesto předmoderním velitelům nezbývalo než se spoléhat právě na tento model. V praxi to velmi často znamenalo omezenou rychlost přesunu kvůli neohrabanému trénu a velkou zátěž na okolní krajinu, kterou přinášelo pícování. Generálové ale jinou možnost jednoduše neměli, což jen podtrhuje původní Newfieldův názor, že epidemie šířící se mezi dobytkem představovaly závažnou překážku pro vedení válečných tažení. Rozšíření nemoci s vysokou smrtností mohlo zcela zničit logistiku většiny raně středověkých armád.

Epidemie kosící dobytek měly ale ještě jeden dopad na raně středověké vojenství a jeho obraz v pramenech: pro tehdejší společnosti nebylo prakticky možné odhadnout, kdy udeří příště. Současný výzkum sice našel některé ukazatele, které s dobytčími mory souvisely, ale nepřinesl definitivní odpověď na to, co je mohlo způsobit. Ukazuje se, že hubená, studená nebo válečná léta s sebou přinášela mnohem vyšší pravděpodobnost masivního šíření patogenů, ani jeden z těchto faktorů však nepřinášel nemoci vždy, když se objevil (Newfield 2013).

I díky této nepředvídatelnosti viděli ve válce tehdejší lidé spíše než cokoli jiného ukázku Božího záměru. To pak způsobilo, že se raně středověké prameny prakticky vyhýbají konkrétním popisům tažení a bitev – válka je zkrátka nejistý podnik, jehož výsledek má ve svých rukou výhradně Bůh a ne lidé (Halsall 2003, s. 4–5).

Pravděpodobně mnohem horší však bylo, že proti nemocem prakticky neexistovala obrana. Jakmile se mor začal šířit, bylo jedinou možností izolovat dobytek a ostatní zvířata, omezit kontakt s potenciálními přenašeči a doufat, že to bude stačit. Možnosti dobového lékařství nedovolovaly dělat více a dopad na lidskou mentalitu musel být značný.

Vztah mezi úmrtím dobytka a vojenskými akcemi byl ale oboustranný. Newfield (2013, s. 99–100) upozorňuje, že jedním ze spouštěčů epidemií mohla být válečná tažení, která představovala velmi svérázný scénář geografické mobility lidí i zvířat. Neznamenalo to, že každá válka přinášela nečekaná a masová úmrtí hovězího dobytka, ale riziko vypuknutí nákazy bylo vyšší, když armády pochodovaly napříč Evropou, než když zůstaly doma.

Zásobování, plánování a utahování opasků

I když byly dopady epidemií značné, neznamenalo to ještě, že by přinášely naprosté přerušení vojenských tažení. Předmoderní armády si dokázaly poradit i s mnohem horšími událostmi a v raném středověku existovalo několik strategií, jak se s nepřízní osudu vypořádat.

První z nich bylo nahradit zvířecí síly jiným zdrojem energie. V úvahu přicházela zejména energie vodní, která byla v podobě řek dostupná prakticky na celém kontinentu. Například francká logistika na výpravě proti Avarům roku 791 byla na Dunaj odkázána velkou měrou a i následující tažení s ním počítala jako s životně důležitou zásobovací tepnou.

Problém s tímto řešením však spočíval v tom, že ne každá řeka je splavná, ne každá teče správným směrem a ne každá je přístupná pro armádu a její logistickou složku. Zatímco pro tažení do Panonie byl Dunaj naprosto ideální logistickou trasou, pro tažení do Čech v letech 805 a 806 se museli Frankové spoléhat na zcela jiné cesty, i když by se na první pohled mohlo nabízet Labe jako ideální řešení všech jejich starostí.

Jakkoli se totiž Labe může na mapě zdát jako zcela vhodné pro zásobování armády operující v Čechách, ve skutečnosti to s ním bylo minimálně o stupeň obtížnější. Problémy působila už geografie: Labská brána představovala místo, kde by konvoje lodí mohly čelit nepřátelským přepadům (podobně jako v prostoru Železných vrat na Dunaji (McCormick 2003, s. 204)). Další věc je, že by lodě směřující do nitra České kotliny, musely plout proti proudu. Nebyl to nepřekonatelný problém, ale mělo by to vliv na rychlost přesunu.

O poznání horší bylo, že Frankové neměli dostatečně dobrý přístup k dolnímu toku této řeky, aby tam mohli postavit bezpečnou základnu, ze které by mohli vysílat svá vojska doprovázená flotilou říčních lodí. Logistika avarského tažení na podzim 791 spoléhala na to, že v bezpečí bavorského zázemí stojí staré římské město Řezno, kde mohou muži lodě shromáždit, naložit a připravit k vyplutí. Na Labi Frankové založili několik opevněných lokalit, z nichž nejvýznamnější byl zřejmě Höchbeck vybudovaný nejspíš roku 809 (Hardt 2001, s. 228; Hrabová 2006, s. 43–44). Žádná ale neměla dostatečnou kapacitu na to, aby mohla podporovat vojsko v poli. Labe však zároveň po část svého toku fungovalo jako hranice, a tak by konvoje a základny mohly čelit nebezpečí přepadů ze strany polabských Slovanů.

Z Čech ale jiná řeka neteče, a tak se výpravy na toto území stávaly závislými na pozemní logistice. Armády se pravděpodobně pohybovaly podél obchodní tras, které se díky novým archeologickým nálezům začínají rýsovat na mapě Evropy v osmém století, a do nitra České kotliny mohly mířit přes Labskou bránu, Chebsko nebo Šumavu a poté dál podél Berounky (Profantová 2018, s. 248–249).

Vodní energii tedy nebylo možné použít všude a často bylo potřeba hledat zcela jiné řešení. Další možností bylo zmenšit velikost a množství výprav. Frankové dokázali na přelomu osmého a devátého století udržovat v poli několik armád najednou a vést válku na několika frontách, takže potenciál pro zmenšení rozhodně existoval. Místo tří vojsk, které operovaly současně na jednom území, mohlo dojít k vyslání pouze jednoho, což ulevilo celému energetickému systému říše.

Stejně tak mohlo dojít na úspory na úrovni jednotlivých armád. Velikost raně středověkých vojsk je velmi obtížné odhadnout (Coupland 2004, s. 58; Graff 2016, s. 30–31; Goffart 1980, s. 241–244; Halsall 2003, s. 120–129), i když se však přidržíme pesimističtějších odhadů, které staví na několika tisících mužů, je zde prostor pro úspory. Do boje mohla místo šestitisícové armády vyrazit menší dvou až třítisícová scara, která navíc měla tu výhodu, že jako jízdní síla „rychlé reakce“ nebyla odkázána na nemotornou logistiku vozů (Halsall 2003, s. 76).

Problém, který byl spojen s tímto řešením, byla omezená síla, která se do války vydávala. S menším vojskem mohly být velmi úzce svázány i menší politické zisky, které z vojenských akcí plynuly, a tak bylo nasazení scar také jen polovičatým řešením. Mohlo se ale stát, že i menší oddíly dokázaly přinést velkolepé úspěchy: například v letech 795 a 796 pronikly menší francké armády až do centra avarské politiky v hrynku, který vyplenily, a přivedly Avarský kaganát alespoň nominálně pod franckou kontrolu. Neklid, který nastal po úpadku avarské moci v Panonii, si vyžádal další nasazení menších franckých armád a i když se z pramenů zdá, že Frankové zaznamenali určité úspěchy, celkově se spíše smířili s menšími zisky a omezili své cíle.

Otázkou pochopitelně je, jak by si se situací poradila větší francká vojska, ale z pramenů je možné vyvodit, že zmenšení vojsk sice přinášelo úspěchy, i když jen za poměrně specifických podmínek. Na stranu druhou, zvláště v západní Evropě se v devátém století mohlo svolávání jen vybraných mužů osvědčit jako obrana proti vikinským nájezdům (Coupland 2004, s. 58). Mobilního protivníka bylo snazší porazit s pomocí menší, ale zato rychlejších a obratnějších sil. Tato specifická situace však patří do zcela jiné kategorie váleční: místo útočných akcí vedli Frankové v těchto případech obrannou válku a není proto radno výsledky z bojů proti seveřanům příliš zobecňovat.

V krátkodobém horizontu se proto daly následky dobytčího moru do jisté míry překonat. Vyžadovalo to ale příhodné geografické podmínky a omezení politických cílů, protože alternativní modely logistiky nebylo možné využít na všech bojištích ve stejné míře a protože menší vojska často nedokázala způsobit protivníkovi takové škody jako ta větší. Pro raně středověké panovníky však ztráta velkého množství hospodářských zvířat znamenala mnohem horší pohromu až v dlouhodobém horizontu.

Ekonomika, energie a technologie

Stejně jako armády byl na energii zvířecích svalů závislý i zbytek raně středověké společnosti. Dobytek byl potřeba pro produkci potravin, a to nejen jako přímý zdroj kalorií v podobě masa a mléka, ale i jako zdroj pracovní síly, který mohl tahat pluhy. Jakkoli byla technika zapřahání za rohy z dnešního pohledu neefektivní, stále umožňovala využít energetický zdroj, který dobytek představoval. Jeho ztráta proto měla závažné důsledky pro výživu všech lidí v dané oblasti.

Dobytčí mor snižoval výnosnost půdy, což se projevilo na množství sklizeného obilí. To opět ovlivňovalo vojenské akce, a to hned na dvou úrovních: muži odcházející do pole si mohli nést menší zásoby a mohli jich také méně najít v zasažených oblastech a nedostatek kalorií mohl velmi snadno přerůst v hladomor.

Hladomorům se dalo čelit skrze transport potravin z nezasažených oblastí do těch postižených, pokud organizace práce a infrastruktura dosáhly určité úrovně (Meier 2021, s. 294), ovšem možnosti přepravy velkého množství nákladu byly v tomto období stále ještě velmi omezené. Navíc pokud se nákaza rozšířila napříč dostatečně velkým územím (ve vztahu k rozvoji infrastruktury například napříč celým povodím jedné řeky), mohlo se velmi snadno stát, že potraviny nebylo odkud převážet.

Pokud hladomor skutečně vypukl, znamenalo to značné oslabení něčeho, co český historik Zdeněk Smetánka (1989) nazval energetickým tokem. Pro rozvoj říše nebo její části však bylo potřeba, aby tento tok byl co nejmohutnější – pokud se jej dařilo držet dostatečně silný, říše prosperovala, sílila a mohla si dovolit investovat více zdrojů do zahraniční politiky a zejména válčení. Pokud tok slábl, nastávala období slabosti a nestability. Právě v tomto se projevily dlouhodobé následky dobytčího moru: energie přestala plynout napříč celým systémem, který kvůli tomu nemohl růst. Jednou z příčin, proč mohl tok slábnout, přitom byly dlouhé války, které zemi vyčerpávaly (Fidler 1998). Kdo mohl, se proto snažil přesunout boje na území protivníka.

Ve vysoce konkurenčních podmínkách mohlo zastavení růstu přinést velkou nevýhodu. Nejednalo se jen o to, že v dlouhodobém horizontu mohl jeden z hráčů povolat méně mužů, jednalo se i o to, že inovace zejména v zemědělství umožňovaly přesměrovat lidské síly z produkce jídla ke zcela jiným činnostem. Do hry se tak mohly dostat velmi silné karty v podobě obléhacích strojů a jiných technologií, které výrazně měnily rozložení sil.

Bez obléhacích strojů bylo velmi obtížné dobývat větší pevnosti, mezi které patřila i většina slovanských hradišť ve střední Evropě v karolinském období. Frankové se bez nich mohli spoléhat v zásadě jen na zdlouhavé obléhání (které však vyčerpává neskutečné množství zdrojů a drasticky snižuje efektivitu mobilizovaných sil) nebo na překvapivé útoky, které je však velmi obtížné podnikat s většími vojsky. Pravděpodobně i díky tomu se Frankům nikdy nepodařilo dobýt žádné z centrálních hradisek Velké Moravy – výjimku v tomto představuje prakticky jen Devín 864, kdy se jim nejspíš podařilo zastihnout Rostislava nepřipraveného, v nevýhodné pozici a bez dostatečných zásob (Měřínský 2006, s. 291–292).

Neznamená to ale, že se hradiska nedala dobýt: Mikulčice byly vypáleny na konci starší a střední doby hradištní (tj. přibližně na počátku devátého a později desátého století) a ve starší době hradištní je dobře doložené dobytí hradiska Kal v Čechách (Profantová 2023). Svou roli v tomto ale mohla hrát i zcela odlišné vojenské umění protivníka, protože některé hroty šípů nalezených na Kalu poukazují na to, že jej dobyli válečníci ze severozápadu Avarského kaganátu, zatímco Mikulčice zřejmě na počátku desátého století vyplenili Maďaři.

Pro porovnání pak mohou sloužit boje mezi polabskými Slovany a Sasy, které se odehrávaly ve dvanáctém století: v jejich průběhu se několikrát stalo, že slovanské pevnosti padly do rukou nepřátel díky jejich technologické převaze, která se projevila nasazením obléhacích strojů.

Krávy, krádeže a tribut

Nemoci dobytka ale nebyly jedinou hrozbou pro jeho populaci. Ve hře bylo ještě několik způsobů jak o něj přijít a tyto nové možnosti byly již na rozdíl od přírodních pohrom zcela v lidských rukou. Dobytek bylo možné ukrást v boji nebo jej získat jako tribut za mír.

Krádeže protivníkových krav hrály velkou roli v irském raně středověkém vojenství, ale své místo si podle mě našly i na kontinentu. Dobové prameny jsou příliš stručné a soustředěné na zcela odlišné aspekty válek na to, aby popisovaly takovéto detaily, nicméně analistický důraz na plenění protivníkovy země naznačuje, že Frankové dobytek kradli nebo dokonce zabíjeli jako součást své strategie.

Na tomto místě je vhodné přihlédnout k obrazu války ve franckých pramenech, protože plenění se v nich objevuje až příliš často v souvislosti s výpravami, které nedosáhly jiného úspěchu. Letopisy však přináší zprávy o souvislých sériích tažení, která byla směřována vždy na jedno konkrétní území a která sama o sobě nepřinesla žádný úspěch, i když jako celek byla zakončena kapitulací protivníka. Příkladem mohou být dvě výpravy proti Čechám v letech 805 a 806, v jejichž průběhu Frankové zřejmě dokázali zničit toto území natolik, že Češi raději přijali mír místo toho, aby čelili další devastaci (Měřínský 2006, s. 68; Třeštík 1997, s. 72). To velmi silně naznačuje, že plenění nebylo jen prázdnou letopiseckou formulací, ale dennodenní součást franckého vojenství.

Možnost oslabit protivníka ale nezmizela s ukončením vojenských akcí. I po uzavření míru bylo možné získat dobytek skrze platby za mír. Příkladem tributu vyměřeného v kusech dobytka, jsou odvody odváděné Čechy do Francké říše od roku 806. Soudobé prameny jeho výši nezaznamenaly, a tak je jediným zdrojem, který může něco prozradit o konkrétním obnosu, až o poznání pozdější Kosmova kronika. Kosmas (II.8) v ní hovoří o 120 volech a 500 hřivnách stříbra a tyto údaje nejspíš postavil na starší, dnes již nedochované tradici (Třeštík 1997, s. 72). Jeho důvěryhodnost je v tomto ohledu posilována zdroji z osmého a devátého století.

To, co Frankové dělali, když žádali po svých nepřátelích odvody zvířat tolik potřebných pro vedení války, bylo vychylování rovnováhy sil na strategické a operační úrovni. Zatímco oni získávali prostředky pro posílení své logistiky a náhradu škody způsobených nepředvídatelnými epidemiemi nebo nájezdy nepřátel, jejich oponenti tyto zdroje ztráceli. Pokud by však své povinnosti neplnili, museli by čelit válce, která by je připravila ještě o mnohem více zdrojů.

Frankové tak i v míru dbali na to, aby jejich nepřátelé čelili problémům s obnovováním svých sil. Z části k tomuto záměru stačilo poražené protivníky zatížit peněžitým tributem, ale v podmínkách subsistenční ekonomiky, která si poradila i bez peněz nebo stříbra v oběhu, bylo lepší zacílit i na dobytek, bez kterého nebylo možné vést dlouhé výpravy s velkým množství mužů i do geograficky nepříznivých oblastí.

Dobytek byl zkrátka jednou ze šlach války a útoky na něj představovaly jeden ze způsobů, jak ji přetnout. Vojenské akce se však v tomto ohledu mohly snadno stát dvousečnou zbraní – tažení do cizích zemí nemusela přinášet jen drahocennou kořist, ale i nebezpečné patogeny.

Pokud vás Slovanologie zaujala a nechcete, aby vám unikly další příspěvky, můžete ji zatím sledovat prostřednictvím RSS, účtu na Mastodonu nebo newsletteru. 👇

Zdroje

Prameny

KURZE, Friedrich, 1895. Annales regni Francorum. In: Annales regni Francorum inde a. 741 usque ad 829, qui dicuntur Annales Laurissenses maiores et Einhardi. Online. Hannoverae: Hahn [vid. 2024-04-06]. ISBN Annales regni Francorum. Dostupné z: https://www.dmgh.de/mgh_ss_rer_germ_6/index.htm#page/(I)/mode/1up

Karel HRDINA; Marie BLÁHOVÁ a Magdalena MORAVOVÁ (přel.), 2011. Kronika Čechů. Praha: Argo. ISBN 978-80-257-0465-3.

Sekundární literatura

COUPLAND, Simon, 2004. The Carolingian Army and the Struggle against the Vikings. Viator. Online. 35, 49–70. ISSN 2031-0234. Dostupné z: doi:10.1484/J.VIATOR.2.300192

FIDLER, Jiří, 1998. Energetika a války Přemyslovců ve 12. století. Historie a vojenství. 47(3), 64–79. ISSN 0018-2583.

GOFFART, Walter, 1980. Barbarians and Romans, A.D. 418-584: The Techniques of Accommodation. Online. Princeton: Princeton University Press. ISBN 978-0-691-05303-5. Dostupné z: doi:10.2307/j.ctv131bttm

GRAFF, David A., 2016. The Eurasian Way of War. London, New York: Routledge. ISBN 978-1-315-62712-0.

HALSALL, Guy, 2003. Warfare and Society in the Barbarian West 450-900. London: Routledge. ISBN 978-0-203-93007-6.

HARARI, Yuval Noah, 2000. Strategy and Supply in Fourteenth-Century Western European Invasion Campaigns. The Journal of Military History. Online. 64(2), 297–333. ISSN 0899-3718. Dostupné z: doi:10.2307/120242

HARDT, Matthias, 2001. Hesse, Elbe, Saale and the Frontiers of the Carolingian Empire. In: Walter POHL; Ian WOOD a Helmut REIMITZ, ed. The Transformation of Frontiers. Leiden, Boston: Brill, s. 219–232. ISBN 978-90-04-47639-4.

HRABOVÁ, Libuše, 2006. Stopy zapomenutého lidu. České Budějovice: Veduta. ISBN 80-86829-18-9.

LINN, Jason, 2019. Attila’s Appetite: The Logistics of Attila the Hun’s Invasion of Italy in 452. Journal of Military History. 83(2), 325–346. ISSN 1543-7795.

MCCORMICK, Michael, 2003. Origins of the European Economy. Communications and Commerce AD 300–900. 2nd reprint. Cambridge: Cambridge University Press. ISBN 978-0-521-66102-7.

MEIER, Thomas, 2021. A farewell to the market! Constructing a Carolingian subsistence economy east of the Rhine. In: Food in the Medieval Rural Environment: Processing, Storage, Distribution of Food. Turnhout: Brepols Publishers, s. 285–300. ISBN 978-2-503-53962-1.

MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk, 2006. České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II. Praha: Libri. ISBN 80-7277-105-1.

MORILLO, Stephen, 2023. Válka a konflikt ve středověku. Praha: Pulchra. ISBN 978-80-7564-095-6.

MORILLO, Stephen, 2024. Cavalry through the Longue Durée. In: Jeremy BLACK, ed. Online. Roma: Società Italiana di Storia Militare, s. 41–58 [vid. 2025-02-26]. ISBN 978-88-946984-8-0. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/379899448_2024_18_BLACK_Ed_Cavalry_Warfare_from_ancient_times_to_today

NEWFIELD, Timothy, 2012. A Great Carolingian Panzootic: The Probable Extent, Diagnosis and Impact of an Early Ninth-Century Cattle Pestilence. Argos. 46, 200–210.

NEWFIELD, Timothy, 2013. Early Medieval Epizootics and Landscapes of Disease: The Origins and Triggers of European Livestock Pestilences, 400–1000 CE. In: Sunhild KLEINGARTNER; Timothy NEWFIELD; Sebastien ROSSIGNOL a Donat WEHNER, ed. Landscapes and Societies in Medieval. Toronto: Pontifical Institute of Mediaeval Studies, s. 73–114. ISBN 978-1-77110-352-7.

PERJÉS, Géza, 1970. Army Provisioning, Logistics and Strategy in the Second Half of the 17th Century. Acta Historica Academiae Scientiarum Hungaricae. 16(1/2), 1–52. ISSN 0001-5849.

PROFANTOVÁ, Naďa, 2018. Fremd und örtlich. Fernkontakte und die Einbindung fremder Elemente in die lokale Kultur am Beispiel Mittelböhmen. Fines Transire. 27, 235–251. ISSN 1868-2308.

PROFANTOVÁ, Naďa, 2023. The archaeological evidence of conquest of an Early Medieval fortified site /residence on the example of the Kal stronghold (Pecka), Jičín District. In: Pavel DRNOVSKÝ; Petr HEJHAL a Ladislav RYTÍŘ, ed. Archaeology of Conflicts II. Červený Kostelec: Pavel Mervart, s. 23–39. ISBN 978-80-7465-596-8.

SMETÁNKA, Zdeněk, 1989. K problému energetiky v období středověku : (Pracovní these). Archaeologia historica. 14(1), 43–51. ISSN 2336-4386.

TŘEŠTÍK, Dušan, 1997. Počátky Přemyslovců. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. ISBN 80-7106-138-7.