Na počátku 19. století se na pruských vojenských školách objevila zcela nová učební pomůcka. Aby lépe porozuměli taktice a strategii, začali důstojníci používat hru, která simulovala průběh dlouhých tažení i jednotlivých bitev. Revoluční novinka se brzy rozšířila i do ostatních armád a dala základ celému odvětví moderních válečných her. Jmenovala se příhodně Kriegsspiel, tedy „hra na válku“ nebo „válečná hra“ a i když je dnes mezi většinou hráčů prakticky zapomenutá, její dědictví si herní design nese dodnes.

V Kriegsspielu se totiž podobně jako v oblíbených RPG hrách objevuje postava neutrálního hráče, který vyhodnocuje akce ostatních a vede hru. Na rozdíl od dnešních RPGček, ve kterých se mu většinou říká game master nebo jednoduše vypravěč, se jeho kriegsspielová obdoba nazývá rozhodčí nebo umpire.

Prací rozhodčího je sbírat rozkazy hráčů, kteří velí jednotlivým oddílům, vyhodnocovat je a informovat hráče o tom, co se na bojišti stalo od posledního kola. Kriegsspiel se většinou hraje na tahy, které mohou reprezentovat různě dlouhé časové úseky – pro hru simulující manévry velkých armád se může jednat o dny, pro střetnutí dvou pěších praporů to může být klidně jen patnáct minut.

Jakmile hráči dostanou nové informace, musí je zpracovat a vydat nové rozkazy. Rozhodčí je poté vyhodnotí, a to tak, že v průběhu vyhodnocování jednají obě strany současně, což zaručuje přesnější simulaci skutečného boje než v klasických válečných hrách, které jsou postaveny na střídavém vyhodnocování.

Díky tahové struktuře je Kriegsspiel možné hrát i korespondenčně formou takzvaných play-by-post her. Bitvy se potom odehrávají na Discordu, který má pro tuto formu hraní širokou paletu velmi užitečných funkcí, a zapsat se na ně můžete na serveru International Kriegsspiel Society, zkráceně IKS.

Začátkem září jsem se odhodlal nový koníček vyzkoušet a zapsat se do začátečnické hry, které IKS pořádá, aby si zájemci mohli zahrát Kriegsspiel v jednoduchém a relativně nenáročném prostředí. Tím začala má pouť po historických bojištích, na která jsem se začal dívat úplně jinýma očima. A přesně o tomto bude dnešní článek: na dvou rozdílných play-by-post střetnutích, kterými jsem si prošel, ukážu, v čem může spočívat kromě zábavy přínos Kriegsspielu pro vojenského historika.

Pokud vás Slovanologie zaujala a nechcete, aby vám unikly další příspěvky, můžete ji zatím sledovat prostřednictvím RSS, účtu na Mastodonu nebo newsletteru. 👇

Výlet do Gesnes

Když se dny začaly povážlivě krátit a listí padat ze stromů, se mi krátce po odehrání začátečnické hry naskytla příležitost přidat se do Kriegsspielu inspirovaného postupem německé armády na podzim 1914 v prostoru Gesnes (tedy severozápadně od Verdunu). Vzhledem k tomu, jak malé zkušenosti jsem do té doby získal, jsem raději požádal o roli zástupce některého z velitelů, kterou jsem nakonec dostal u 10. pluku 11. záložní divize. Naším úkolem bylo zatlačit na francouzské postavení ze severu, aby naše mnohem lépe vycvičená 27. pěší mohla podniknout nepozorovaný útok na jejich křídle.

Na tomto místě si zaslouží poznámku, že i když se utajený přesun celé pěší divize na vzdálenost přibližně 15–20 kilometrů může zdát jako naprosté science fiction, nějakým způsobem se ho skutečně podařilo skrýt a Francouzi považovali útok německých záložáků za hlavní směr našeho postupu. Alespoň v tomto jsme tedy neselhali – na rozdíl od mnoha dalších věcí.

Boje ale nakonec skončily předčasně druhého herního dne ráno, a přibližné vyhodnocení ukázalo, že obchvat 27. divize měl skutečně šanci na to uspět, i když rozhodně ne včas; úkol (tj. eliminace francouzských sil v oblasti) musel být dokončen v průběhu pouhých 36 hodin. Co se týče škod, které jsme mohli napáchat, se plánu nejspíš nedalo nic významného vytknout, dodržení velmi přísného časového limitu však bylo zřejmě zcela mimo jeho možnosti.

Každopádně, na severním sektoru bojiště se prvního dne odpoledne rozestavil náš pluk a poté, co velitel pluku vydal první rozkazy k postupu k jihu, jsme vyrazili za velitelem jedné spojenecké jednotky. Potíž spočívala v tom, že si spletl cílovou destinaci a my jsme místo našeho 1. praporu mířili na štáb 11. pluku, který se nacházel přibližně o pět kilometrů na východ od nás. Když jsme si tohoto omylu všimli, bylo už příliš pozdě.

Tato chyba by za určitých okolností nebyla fatální a stála by nás pouhá dvě kola popojíždění tam a zpátky, což jsme si jako plukovní štáb mohli dovolit: v prvních kolech stejně nebyl prostor pro vydání jakýchkoli důležitějších rozkazů. Příhodné okolnosti se však nesešly a naše izolovaná skupinka jezdců byla napadena celou eskadronou francouzské jízdy, která využila mezery mezi dvěma záložními pluky a vyrazila na průzkum.

Několik okamžiků poté, co se Francouzi objevili na obzoru, byl štáb rozprášen a velitel pluku těžce zraněn. S prostřelenými plícemi stihl vydat ještě poslední rozkaz a poté jej nosiči raněných odnesli do týlu, kde později skonal.

V tu chvíli jsem začal přemýšlet nad skutečnou rolí jízdy v první světové válce. Navzdory tradičnímu přesvědčení o její zbytečnosti, byla velmi důležitá kdykoli se válka byť jen trochu přiblížila manévrovému ideálu. Jezdci se skvěle hodí jako zvědové, jednotky rychlé reakce a úderná síla, která dokáže napáchat mnoho škody na protivníkových křídlech nebo v jeho týlu. Jako pěchota jsme byli proti Francouzům prakticky bezmocní a pokud by se odhodlali k mnohem koordinovanějším akcím, mohl být osud 10. pluku zpečetěn prakticky na samém počátku hry. Bez vlastní jízdy jsme byli slepí a neustále jsme se museli ohlížet na křídla a za sebe, protože francouzská kavalerie by si ve spolupráci s pěchotou velmi snadno poradila s našimi zmatenými rezervisty.

Každý jezdce měl v tu chvíli cenu zlata ve váze svého koně; přesto se nám jich nedostávalo a nezbývalo než si poradit bez nich.

Velení každopádně připadlo mě a situace nemohla být horší. Zatímco za sebou jsem měl stále ještě francouzskou jízdu, pěšáci hlásili kontakt s nepřítelem v lese na jihovýchod od mé současné pozice. Jejich postavení se přitom zdálo beznadějné – rezervisté ztratili pod francouzskou palbou nervy a jeden celý prapor stál na pokraji zhroucení.

S uvědoměním, že tohle bude ještě náročné, jsem sepsal rozkaz ke zbývajícím praporům: stáhnout se mimo dostřel, najít kraj francouzské sestavy v lese, zaútočit tam a „srolovat“ jejich linii z boku. Teprve později po otevření všech herních kanálů jsem zjistil, jak zmatené to bylo. Prapor, který měl provést obchvat, měl plné ruce práce s jinými nepřáteli a manévr, který jsem mu uložil, nedával smysl vzhledem k jeho postavení. Z roty Francouzů, které jsme zahlédli mezi stromy, se po závěrečném vyhodnocení vyklubal celý prapor, který se ale k našemu velkém štěstí hned následující kolo stáhl. Důležité poučení pro příště: o trochu vágnější instrukce, které nejsou založeny na mých odhadech, kde přesně jsou mí vojáci, mohou být krok dobrým směrem.

Zpětně moc nevím, co bych dělal, kdyby se v tu chvíli Francouzi rozhodli zaútočit. Ještě jedno kolo vytrvalé palby a jeden z praporů by byl na útěku, zatímco zbývající dva by pravděpodobně nevydržely soustředěný nápor. Naštěstí jsme nebyli jediní, kteří se nedokázal vyznat v mlze války. Bitva tedy pokračovala.

Na konci prvního dne se nám víceméně podařilo dosáhnout pozic, ze kterých jsme měli ráno pokračovat v plnění svých úkolů a postupovat dále na jih. Pro nejvyššího velitele jsem sepsal hlášení o situaci, rozdělil prapory do vesnic, kde mohly v klidu odpočívat a kde byly v bezpečí před francouzskou jízdou, a s veliteli svých praporů a tří přidělených baterií jsem začal plánovat další postup.

Na našem levém křídle ležela vesnička CUNEL, kterou jsme měli podle plánu obsadit s pomocí 11. pluku, jehož veliteli jsem ve svitu petrolejové lampy napsal okolo sedmé večer žádost o společný útok druhého dne ráno. Doufal jsem, že se posel cestou přes neznámý les neztratí a on mou naději nezklamal. Na štáb 11. pluku dorazil přibližně o půlnoci a jeho velitel stihl ještě odeslat odpověď. Na rozdíl od mé původní zprávy si ji ale už nikdo nikdy nepřečetl.

Noc byla klidná, jen pozdě večer jeden prapor musel odrazit útok vedený francouzskou jízdou na naše dělostřelce. Po východu slunce jsme vyslali několik rot na jihozápad, kde měly prozkoumat prostor, který byl velmi důležitý pro provedení manévru 27. divize, a odeslali hlášení, v němž jsme velitele informovali, že se v něm nenachází žádní nepřátelé. Současně s tím jsme dopředu vyslali dělostřelecké pozorovatele, aby zjistili, kde se nachází nepřítel. S překvapením jsme ale zjistili, že útok na CUNEL, který jsme plánovali ze dvou stran nakonec bez účasti 11. pluku, o něm jsme neměli žádné informace, nebude nutný, protože Francouzi vesnici přes noc vyklidili.

Na chudáky německé záložáky se nakonec přeci jen usmálo štěstí a oni nemuseli útočit proti dobře připravenému nepříteli. Hra pro nás v tuto chvíli ale skončila, protože rozhodčí, která ji vedla, neměla kvůli nečekaným událostem čas ji vyhodnocovat dále. Díky tomu se však otevřely všechny herní kanály, které byly dosud neviditelné, a já mohl začít hledat to, co se stalo sousednímu 11. pluku. Pročítání updatů v jednotlivých vláknech odkrývalo tah za tahem katastrofu, které jsme se my vyhnuli jen s notnou dávkou štěstí.

Na samém počátku bitvy jeho pouť připomínala tu naši – postupovali na jih po naplánované trase. Svedli menší potyčku s francouzskými obránci a stejně jako nám se jim podařilo obsadit jednu vesnici, ve které chtěli přenocovat. Večer se ještě museli potýkat s úpornými francouzskými protiútoky, které si vybraly svou krvavou daň, ale přibližně o půlnoci, kdy velitel pluku odeslal svou odpověď, nenasvědčovalo nic tomu, že by se neměli připojit k útoku na CUNEL. To nejhorší mělo teprve přijít.

Přes noc přisunuli Francouzi posili a ráno vzali vesnici i s 11. plukem za strašlivých ztrát útokem. Z Němců neunikl nikdo s výjimkou kurýra, který nesl poslední zprávu od velitele nešťastných záložáků: jste v tom sami.

Tím pro mě ale hra už definitivně skončila a já se mohl vydat vstříc dalším korespondenčním bitvám.

Kamaz vpřed!

Přibližně o měsíc později, v polovině prosince, jsme s několika dalšími začali hrát Hind & Seek v kriegsspielovém módu. Oproti původním pravidlům prodloužil Tom Jensen, jejich autor a vrchní rozhodčí této hry, délku herního kola na 15 minut a začal vyhodnocovat akce současně. Ve všem ostatním se ale spoléhal na původní mechaniky. Jak napovídá název, bitva, která nás čekala, se měla odehrávat někdy v osmdesátých letech v Afghánistánu, a mě losem připadla role velitele motorizované čety sovětské armády.

Jednoho zimního dne tedy usedám za klávesnici svého počítače a píšu první rozkaz. Konvoj šesti nákladních vozidel bude po obou stranách doprovázen dvěma transportéry BTR. Velitelské vozidlo pojede jako druhé odzadu; rozestupy mají činit 10–20 metrů mezi transportéry a 50 metrů mezi eskortou a gruzoviky. V případě, že se dostaneme do léčky, musí pěchota okamžitě sesednout, a celá četa bude opětovat palbu. Zpětně bude tento plán vypadat naprosto otřesně, ale více v tuto chvíli nemůžu udělat a nejistota ohledně budoucnosti je pomalu nesnesitelná. Skutečná lekce ale přichází až o pár dní později.

Píše se 25. prosince ráno a já po Štědrém dni, kdy se snažím být online co nejméně, otevírám Discord. Krátká zpráva v mém herním kanálu mě stručně informuje o tom, co se právě teď afghánských horách děje. Hodinky ukazují přibližně 9:20 ráno a jeden z řidičů konvoje, který měla má četa doprovázet, se ptá, jestli bychom po dramatické zastávce nemohli zase vyrazit, protože svůj náklad musí dopravit včas.

Načasování nemůže být horší.

Pouhých 35 minut herního času předtím jsem měl pod svým velením tři pěší družstva a čtyři obrněné transportéry. Ve chvíli, kdy mi připomněl, že bychom se měli dát na cestu, jsme se nacházeli pod těžkou nepřátelskou palbou, jedno celé družstvo patřilo do nechvalně proslulé kategorie Náklad 200 a tři ze čtyř transportérů hořely, přičemž jeden z nich zaplál pouhý okamžik předtím, protože jsem neodhadl sílu vrtulníkového úderu a těžký kulomet mudžahedínů byl i přes nálet schopný pokračovat v palbě.

33% ztráty na životech mužstva, 75% na technice za půl hodiny boje. Cesta na naši základnu zablokovaná dvěma hořícími transportéry a dalšími dvěma náklaďáky, které dušmani stihli vyhodit do povětří pancéřovkami. Jediné, co mi zbývá, je utěšovat se, že léčce se prakticky nedalo předejít, i když vím, že jsme mohli udělat mnohem více, aby ztráty nebyly tak hrozivé. Do toho všeho přichází napůl srozumitelná zpráva od našich vrtulníků: přibližně tři kilometry na východ od mé současné pozice se dostaly do povstalecké palby. Situaci rozhodně nezlepšuje, že konvoj bude muset projet právě tudy – vesnicí Deh Tut, kde si mudžahedíni mezi domy pravděpodobně postavili svůj palpost.

Abych to tedy shrnul: některé z vrtulníků jsou evidentně poškozené, nepřátelský kulomet pokračuje v palbě, má četa je na hranici bojeschopnosti, cesta je zablokovaná, můj řidič mi připomíná, že musíme splnit úkol však a čeká nás pouliční bitva. Jsem otrávený, frustrovaný a demotivovaný a začínám přemýšlet nad tím, proč bychom vlastně neměli celé Deh Tut smazat z povrchu zemského. Naše vrtulníky na to mají beztak dost palebné síly a když se k tomu připojí bojová vozidla pěchoty druhé čety, možná se někdo z nás dožije večera. Jsem několik klepnutí do klávesnice od toho spáchat válečný zločin, a to jsme pořádně ještě nezačali válčit.

Naštěstí je 25. prosince ráno a já mám dost času si říct, že některé věci bych neměl dělat. Nad talířky s cukrovím mám ale jedinečnou příležitost přemýšlet nad tím jak se mohli cítit sovětští velitelé, když došlo na podobné scénáře a proč volili tak brutální přístup k místnímu obyvatelstvu. Je to lekce cennější než celý semestr seminářů u nás na katedře a já si jenom přeju, abych se do podobné situace nikdy nemusel dostat.

Bitva ale pokračovala dál a trvá dosud. Měsíc po Vánocích stojíme na prahu Deh Tut. Taktiku jsme od minulého střetnutí už stihli vylepšit, ale ty hlavní problémy potřebují více než rychlou poradu mezi veliteli: motostřelci střílí do vzduchu jako šílení, protože na to, aby jim někdo vysvětlil jak funguje palebná disciplína, mají sovětské ozbrojené síly až příliš málo důstojníků. Zatím ale žijí a my už víme (nebo spíše tušíme), jak se vyhnout další naprosté katastrofě.

Nad hlavami nám zatím přelétají Mil-24, kterým sovětští vojáci říkají krokodýli, takže situace ještě není tak špatná jak by mohla být. Jediné, co mi teď kazí radost, je naprosto špatná komunikace. V afghánských horách a přestřelkách můžeme odeslat jen deset slov každý tah, z toho čtyři náhodně vybraná musí být nahrazena značkou, která svým příjemcům říká, že tato část zprávy není srozumitelná.

V každém kole stojím před dilematem. Říct více a riskovat, že ostatní dostanou napůl nesrozumitelnou zprávu, ze které stejně nic nepochopí? Nebo raději poslat kratší sdělení a zopakovat ho dvakrát, abych měl alespoň malou jistotu, že ty opravdu důležité informace najdou své příjemce?

Volím spíše to druhé, sděluji lokalizaci kontaktu a zbytek nechávám na úvaze velitele naší skupiny: krokodýly bych nejraději povolal ke každé menší akci, protože s mými motostřelci to nemůže bez náležité podpory dopadnout dobře, ale to už musí být všem jasné a hlavně naše vrtulníky nemůžou být všude. Nezbývá než věřit, že to nějak zvládneme, i když se navzájem neslyšíme.

Boje na „našem“ úseku dálnice stále pokračují, stejně jako dvě další hry, kterých se účastním. Pokud vás téma Kriegsspielu zaujalo a chtěli byste si jej vyzkoušet na vlastní kůži, můžete se přidat na Discord International Kriegsspiel Society, odkud vede přímá cesta buď k jejich začátečnické hře nebo dalším play-by-post kampaním. Případně – pokud by o to byl skutečně zájem – se o takový malý raně středověký Kriegsspiel můžeme pokusit my sami. 😉

Pokud vás Slovanologie zaujala a nechcete, aby vám unikly další příspěvky, můžete ji zatím sledovat prostřednictvím RSS, účtu na Mastodonu nebo newsletteru. 👇