Mezi některými historiky převládá přesvědčení, že lidé z laické veřejnosti nemají jak přispět do našich odborných debat. Chybí jim k tomu zejména léta zkušeností a formální vzdělání, a proto nemohou do diskuse přispět byť jen jedinou alespoň trochu přínosnou myšlenkou. Osobně si nemyslím, že by to tak bylo, ale sem tam se najde akademik, který je o této své pravdě bytostně přesvědčen.

Jedním z důsledků, které tento názor má, je odtržení akademického světa od široké veřejnosti. Těžko říct, čím přesně to je, ale tyto dva světy jako by nemohly najít společnou řeč a jejich obyvatelé se na sebe až příliš často dívají skrz prsty a s nepochopením.

Dalším důsledkem je také dělání si věcí „po svém“, což nedává smysl ani na jedné straně. Jedním z příkladů toho, kdy si nadšenec dělá svůj vlastní výzkum, je i kniha z pera Jima Storra nazvaná příhodně The Anglo Saxon Conquest of England. Tato velmi zajímavá publikace si podle mě zaslouží, aby se o ní mluvilo, protože může sloužit jako velmi povedená ukázka toho, jak některé věci dělat lépe a jakým postupům se raději vyhnout. Přináší totiž nový pohled na dobu anglosaské migrace do Británie a na základě analýzy krajiny se pokouší rekonstruovat válečné akce, které se na ostrovech odehrávaly ve čtvrtém až osmém století. Přístup je to skutečně ojedinělý a slibuje mnoho nových poznatků. Storrova práce si však zaslouží kromě ocenění i kritiku a na obojí se podíváme v tomto článku.

Pokud vás Slovanologie zaujala a nechcete, aby vám unikly další příspěvky, můžete ji zatím sledovat prostřednictvím RSS, účtu na Mastodonu nebo newsletteru. 👇

Devil’s Dyke a další

O této knize jsem se přitom dozvěděl náhodou. Jejího autora jsem objevil mezi těmi, kterým se podařilo vydat knihu v anglickém nakladatelstvím Helion (jehož produkci podle mě nemůžete minout, pokud vás alespoň trochu zajímají vojenské dějiny), a koupil si elektronickou verzi jeho knížky Battlegroup!, která se zabývá vojenstvím studené války. Následný průzkum Storrovy další bibliografie pak přinesl zjištění, že se odvážil vypravit i do dějin mnohem starších než je období studené války.

Battlegroup! mě zaujala – Storr přistupuje k tématu velmi neortodoxně jako důstojník a zároveň jako hráč válečných her a svým způsobem se jedná o obdobu The Anglo Saxon Conquest, protože v tradičním historickém výzkumu se hry objevují přibližně stejně často jako fyzický průzkum krajiny (tedy prakticky vůbec). Netradiční metodologie však není to jediné, co obě knihy spojuje.

Tím nejsilnějším pojítkem je autorův velmi strohý a možná až příliš úsečný styl: Storr na rozdíl od většiny ostatních autorů preferuje krátké věty, které řetězí za sebe. Není to nutně na škodu, po několika stranách se dá zvyknout si i na tuto výstřednost; místy ale působí poněkud nepatřičně. Sázka na jednoduchost a břitkost se vyplácí při popisu krajiny a dobového vojenství, při vyjadřování složitějších myšlenek ale selhává.

Storrův styl je možná dán jeho sebeprezentací jako inovativního historika, který sází na velmi neotřelé metody a získává díky nim vhled, o který jsou ostatní autoři ochuzeni. Jeho metodologie přitom není v The Anglo Saxon Conquest příliš podrobně rozpracovaná – Storr většinu knihy pouze popisuje, kudy vedou pozdně antické a raně středověké valy a na základě těchto poznatků a útržkovitých pramenů se pokouší rekonstruovat průběh postupného anglosaského dobývání britských ostrovů.

Tím se dostáváme k prvnímu z problémů, které jsou spojeny se Storrovým svérázným přístupem. Na knize je velmi dobře vidět, že její autor nemá formální historické vzdělání: The Anglo Saxon Conquest postrádá přesně tu část, v níž se autor kriticky vyrovnává s prameny, které má k dispozici. Na úvod své práce by s nimi měl své čtenáře seznámit, ukázat jim, jak je čte a také – zejména staví-li na nich svou vlastní chronologii událostí – prozkoumat jejich výpovědní hodnotu. Drtivá většina Storrových pramenů je přitom pozdních a jejich hodnota pro rekonstrukci událostí v šestém a sedmém století je přinejlepším diskutabilní. Neznamená to, že jsou zcela bezcenné (i když ani to není možné vyloučit), Storr by však měl alespoň krátce vysvětlit, proč je považuje za přínosné pro svůj výzkum. Zcela to však opomíjí.

Na stranu druhou, je potřeba jej ocenit zejména za to, že do diskuse zapojil i dosud nevyužitý pramen, kterým jsou již krátce zmíněné valy pocházející pravděpodobně z pozdní antiky nebo raného středověku. I když jsou jejich pozůstatky patrné v britské krajině dodnes, jen málokterý historik se je pokusil využít jako materiál pro svůj výzkum, a to i přesto, že jejich vybudování muselo stát ve své době obrovské množství zdrojů a času.

Storr se domnívá, že je do budování nákladných fortifikací nejprve investovali Germáni, kteří se v Británii začali usazovat již v pátém století. Valy podle něj představovaly prakticky jediný způsob, jak se mohli vyrovnat strategické výhodě, kterou nad nimi měli jejich římští protivníci. Jízdě.

Jízdní vojska jsou v římské Británii doložena poměrně dobře, a to na rozdíl od území osídlených Germány. Platí to jak na kontinentu, tak na ostrovech – Germánské společnosti jednoduše neměly kapacity pro chov dostatečného množství koní vhodných pro boj. Na strategické (a operační úrovni) je to nicméně uvrhlo do znatelné nevýhody, protože jejich armády (nebo spíše vojska) se nemohly pohybovat krajinou tak rychle jako jejich nepřátelé. Jedinou možností jak tuto nevýhodu překonat, bylo přesunout se do obrany a své území obehnat valy, které velmi efektivně znemožnily Britům využívat k přesunům koně.

Postupem času, jak jízdní vojska Britů slábla, k vršení valů přistoupili i oni a zápas o ostrov se podle Storra začal podobat první světové válce roztažené na několik staletí. Ve vyčerpávajících bojích se obě strany vždy snažily získat určitou část nepřátelského území a spolu s hranicí posunout i své dlouhé valy, které jim umožňovaly novou zemi udržet. V dlouhých válkách získali nakonec převahu Anglosasové a díky tomu se jim podařilo zatlačit původní britské obyvatelstvo až do okrajových částí ostrovů.

Od přelomu osmého a devátého století, kdy se v Británii poprvé objevují nájezdníci ze severní Evropy, se však valy přestaly stavět. Storr vysvětluje náhlou změnu ostrovního vojenství tím, že noví nepřátelé, kterým museli Anglosasové čelit, se pohybovali po řekách. Díky tomu, že valy nedokázaly zastavit lodě, si vikingové dokázali zachovat svou mobilitu a překonat staleté zásady místního válčení. Nová doba si žádala vojska schopná rychle manévrovat a pomalá stavba valů vyšla velmi rychle z módy.

Celkově tato vize podle mě dává smysl. Storr se sice příliš soustředí na zprávy o bitvách a hmotné prameny spojené s vojenstvím a nevšímá si ostatních artefaktů, nicméně svědectví obou je možné poměrně snadno skloubit. Analýza vojenství a jeho možností je poměrně dobrá a výsledný obraz války a válečníků je uvěřitelný. Storr se však dopustil mnoha větších či menších chyb, které kazí celkový dojem z jeho práce.

Prokletí přílišného pragmatismu

Zmínku si v tomto ohledu zaslouží zejména jeho kritika těch, kteří pokládají depoty velkého množství zbraní a zbrojí za oběť bohům. Storr zcela odmítá, že by lidé raného středověku byli nábožensky založení a raději si představuje, že vítězové z některé ze zapomenutých bitev řešili ryze praktický problém jak naložit s neskladnou kořistí. Meče, které se v některých depotech nachází, podle něj nemohli snadno odvézt nebo prodat, a tak – v obavě aby nepadly do rukou nepřátel – je raději pohřbili v močálu.

Přílišné spoléhání se na „náboženská vysvětlení“ přivedla na scestí už nejednoho historika, Storrův přístup založený na naprostém odmítnutí jakéhokoli vztahu k nadpřirozenu je však také špatně. Základy lidské psychologie se sice za staletí příliš nezměnily, vztah k posvátnému však ano a při svých analýzách na tento faktor musíme pamatovat. Není dobré jej přeceňovat, jeho podceňování je však stejně nebezpečné. Bez přihlédnutí k náboženskému životu v raně středověké Británii může depot zbraní skutečně vypadat jako nouzové východisko z náročné situace, tento výklad se však začne sypat už pod vahou svého hlavního argumentu (proč například každý z vítězů neodnesl z bojiště jednu ukořistěnou zbraň?) a zcela se zhroutí jakmile přihlédneme k tomu, že válka byla v této době nejen věcí světské politiky, ale měla i svůj duchovní rozměr.

Tím však Storrovy přešlapy nekončí. V celkovém kontextu jeho způsobu práce s prameny je to sice spíše jen drobnost, ale například ve čtvrté kapitole se pokouší usvědčit historiky z nepochopení struktury rané anglosaské společnosti. Pomocníka si k tomu zvolil skutečně zajímavého, neboť svou kritiku staví na překladu termínu rex v latinském slovníku z roku 1899. V něm je jako ekvivalent tohoto latinského slova uveden vůdce a ne král, z čehož Storr usuzuje, že raně středověcí kronikáři nepsali o králích, ale náčelnících, což vlivem velmi špatné práce s latinou moderní historici nechápou a umisťují krále tam, kam nepatří.

Mnohem horší je ale Storrova práce s místními názvy, které využívá skutečně hojně. V historickém výzkumu je to poměrně stará metoda, která může přinést velmi zajímavé výsledky, ale stejně jako všechny ostatní přístupy má svá pravidla. Storr si jich však příliš nevšímá a místní jména bere jako neměnná a z jeho knihy není jasné, kdy jsou doložena poprvé. Výsledky jeho analýzy tak vytváří více otázek než kolik jich zodpovídají.

Závěrečné zhodnocení

Přesto všechno ale na The Anglo Saxon Conquest něco je. Tento pokus amatérského historika proniknout do odborné debaty je sice vzhledem ke způsobu Storrovy práce až příliš ambiciózní, přináší ale několik velmi vítaných novinek. Jde zejména o jeho pokus analyzovat krajinu jako pramen, což sice opět dělá bez konkrétní metodologie, ale pořád je to lepší než to, kam se dostane většina historiků. Přitom v temnotách raného středověku to je jedna z mála jisker, která může osvítit naši klikatou stezku vpřed. Zároveň je to přístup vojáka-praktika, který odmítá myšlenku, že by jeho středověcí kolegové dělali cokoli jinak než jak by to dělal na jejich místě on. Sem tam to s sebou nese větší či menší přešlapy (jako v případě reinterpretace depotů), ale v celkovém pohledu je podle mě přesně to, co medievistika potřebuje: na války bychom se neměli dívat jen zaběhlým prizmatem jejich kulturního otisku, antropologie nebo religionistiky. Všechny tyto interpretační rámce jsou velmi užitečné, ale většinou opomíjejí to hlavní: válka je především souborem kinetických akcí a pokud ji chceme chápat v plné její šíři (a pochopit co formovalo její obraz v pramenech), musíme nejprve pochopit tyto kinetické akce.

Storr si to uvědomuje více než dobře, i když zcela přechází ostatní aspekty výzkumu. Lidé v minulosti byli v některých ohledech velmi odlišní od nás a pokud si tyto rozdíly neuvědomíme, budou se naše pokusy proniknout do minulosti míjet účinkem. Stejně tak bychom si ale měli všímat i podobností, což Storr dělá v dostatečné míře. A přesně proto si myslím, že jeho kniha si svou pozornost zaslouží. Není dokonalá, ale jejímu autorovi se svým pragmatismem podařilo vykřesat těch pár jisker, které potřebuje každý, kdo se snaží proniknout do tajů raného středověku.

Její další výhodou je, že vyšla i elektronicky a je tak velmi snadno dostupná.

STORR, Jim, 2023. The Anglo Saxon Conquest of England. EPUB edition. Warwick: Helion. ISBN 978 1 80451 507 5.

Pokud vás Slovanologie zaujala a nechcete, aby vám unikly další příspěvky, můžete ji zatím sledovat prostřednictvím RSS, účtu na Mastodonu nebo newsletteru. 👇