Vojenská historie má pro mnoho lidí to kouzlo, že nějak souvisí s fyzickým světem okolo nich. Ne, že by to byla její výsada: hospodářské dějiny se jí v tom zdatně vyrovnají a něco fyzického se najde i v mnoha dalších disciplínách. Vojenské dějiny jsou ale na rozdíl od nich spjaty s cestováním prstem po mapě a návštěvami hradních zbrojnic tak nějak od podstaty. Není to jejich jediná stránka, ale většina lidí je má spojeny právě s tímto.

Všechny tyto aktivity (jakkoli zajímavé mohou být) jsou ale jen ochutnávka toho, co všechno může v tomto ohledu vojenská historie nabídnout. Vzpomínám si, že když jsem byl ještě kluk, běžela na Zoomu britská série dokumentů nazvaná Detektivové bitevního pole (v originále Battlefield Detectives). V ní skupina historiků a archeologů rozebírala vybrané bitvy z mnoha různých pohledů a většinou si k tomu brala na pomoc i technologie jako GIS, počítačové modely lidského chování a detektorovou prospekci.

Svého času jsem si říkal, že historie má vypadat přesně takhle a ne jako dějepis ve škole, a s odstupem deseti let můžu s potěšením říct, že jsem si svůj klukovský sen alespoň v něčem splnil. Každopádně, jeden z dílů byl věnovaný bitvě u Agincourtu, ve které se utkalo poměrně malé anglické vojsko s francouzskou přesilou a nakonec ji porazilo.

Tradičně se předpokládalo, že Angličané nad svými protivníky zvítězili jen s pomocí dlouhých luků, ale ukázalo se, že svou nezanedbatelnou roli měl i déšť, který proměnil bojiště v moře bláta, francouzská taktika a fyzické charakteristiky šípů, luků a zbrojí. Závěr dokumentu, že anglické šípy nemohly prorazit francouzskou zbroj sice není moc přesný (velmi záleželo na kvalitě zbroje a síle nátahu luku), ale líbí se mi, jak tvůrci skládali příběh bitvy z mnoha různých dílků a nestačilo jim tradiční vysvětlení spoléhající se pouze na jeden faktor.

Po letech od odvysílání tohoto dílu jsem se k problému lukostřelců dostal znovu, když jsem se věnoval ztrátám útočníků v bojích o hradiska v raném středověku. Rozebíral jsem tehdy přesnost jednoho modelu, podle kterého byly ztráty útočníků velmi vysoké a vyjádřil některé pochyby nad jeho platností. S lukostřelci a modelováním jejich efektivity je ale velká zábava a je to také docela důležité pro výzkum obecně, a tak jsem se k němu nakonec vrátil. V tomto článku proto rozeberu dva další výpočty a také to, jaké jsou s nimi problémy. Ani jeden z nich se sice netýká raného středověku, ale anglických lučištníků za stoleté války, ale návštěva bojiště u Agincourtu je v tomto případě stejně vítaná jako návštěva Mikulčic, Kalu nebo avarského ualla.

Rozhodně se ale nejedná o poslední článek věnovaný vojenské historii raného středověku, takže pokud vás Slovanologie zaujala a nechcete, aby vám unikly další příspěvky, můžete ji zatím sledovat prostřednictvím RSS, účtu na Mastodonu nebo newsletteru:

Počítání šípů a sekund

Před výpravou do daleké a pozdně středověké Francie je ale potřeba udělat ještě odbočku do Anglie desátého století. Výpočet Bachracha a Arise (1990), týkající se anglických burghů, na které útočili vikingové, jsem rozebral v předcházejícím článku, takže na tomto místě ho stačí jen stručně shrnout.

Jejich výpočty vycházely z toho, že na stovku obránců ozbrojených luky útočí čtyři stovky mužů, jejichž útok začíná přibližně 250 yardů od paty hradby, kam už obránci dostřelí i se svými krátkými luky.

Útočníci se rozeběhnou směrem k hradbě, zatímco jim vstříc letí první salva a za prvních 90 sekund překonají 150 yardů. Za tuto minutu a půl na ně dopadne celých 600 šípů, z nichž 128 najde svůj cíl. Přes dvě stě padesát mužů i tak ale proniklo pod deštěm šípů. Přeživší a nezraněné v tuto chvíli bude čekat ještě zóna před hradbami, kam je možné vést cílenou palbu.

Autoři počítají, že překonání tohoto posledního stádia může přinést dalších 40–50 zasažených, takže nakonec na pláni před hradbou najde svou smrt nebo zranění přes 170 mužů. Střelba sama o sobě tedy podle těchto výpočtů nedokázala nepřátelský útok odvrátit, i když mohla znatelně zmenšit počet útočníků, kteří se dostali až k hradbám. Útočníci ale měli možnost zmenšit své ztráty dobrou výzbrojí a taktikou: Bachrach s Arisem upravili svůj konečný odhad po úvaze nad velikostí štítů a možností zformovat želvu na pouhých 120 zraněných a mrtvých. Poměr útočníků a obránců tak nakonec poklesl ze 4:1 na 2.5–3:1, což není vůbec špatné. Dvojice historiků proto uzavírá, že útočník musel mít velkou početní převahu nad obráncem, aby měl šanci pevnost dobýt.

V konečném důsledku to znamená, že útok na hradby nemohl bez momentu překvapení skončit jinak než naprosto devastačními ztrátami, které si ale podle mě nemohli raně středověcí velitelé dovolit. Možná by bylo lepší najít trochu jiný model.

Shodou okolností jsem o něco později objevil na Academii článek na toto téma. Pod velmi atraktivním nadpisem The Application of Mathematics to Warfare rozebírá Rochelle Forrester (2020) jak je možné aplikovat matematické výpočty na vojenské dějiny. V kontextu vojenských analýz to není až tak ojedinělý nápad, v akademické sféře se této problematice ale věnuje jen málo autorů (v porovnání s tím, kolik se jich věnuje vojenské historii a zvláště té předmoderní). Každý model a hlubší rozbor je proto velice důležitý, protože jeho využití a kritika posouvá celý obor dopředu.

Forreseter se ve svém článku zabývá několika na první pohled nesouvisejícími bitvami. Rozebírá Kresčak, Gettysburg nebo Outpost Snipe (o kterém svého času natočil povedené video Lindybeige) a tato střetnutí propojuje jednou důležitou myšlenkou. Ve všech se jedné straně podařilo zvítězit díky efektivitě její střelby. Forrester se potom snaží ukázat, jaká matematika za touto střelbou stála.

Mě osobně nejvíce zajímal Kresčak, protože závěry z rozboru tohoto střetnutí je možné aplikovat na celou řadu dalších bitev ve středověku a starověku. Výkony anglických luků nejsou v konečném důsledku tak odlišné od ostatních středověkých luků (v porovnání například i s ranými palnými zbraněmi), a tak by mohlo stačit jednoduše dosadit trochu jiné proměnné a výsledek by mohl být pro raný středověk dostačující.

U Kresčaku Forrester (2020, s. 3) počítá s tím, že anglický luk má kadenci šesti střel za minutu a dostřel 300 yardů. Francouzi překonají tuto vzdálenost za 90 sekund, což znamená, že každý lukostřelec vystřelí 9x.

Dále (str. 4) pokračuje ve svém výpočtu: jen 20 % šípů je efektivních, tj. vyřadí koně nebo muže z boje, a 7 000 Angličanů vystřelí za 90 sekund celkem 63 000 šípů. Z toho je 12 600 zásahů efektivních a i pokud byla laťka nastavena níže a byl by efektivní jen jeden z devíti, znamenalo by to stále 7 000 úspěšných zásahů.

Jinými slovy, stačily by přibližně tři až čtyři zteče, aby u Kresčaku zemřeli všichni bojovníci na francouzské straně. Není sice jasné, kolikrát nakonec Francouzi zaútočili, ale boje trvaly až do soumraku, takže Angličané měli zřejmě dost příležitostí vystřílet všechny své protivníky do posledního. Rozhodně by ale nemělo dojít k tomu, aby se francouzští rytíři dostali až k anglickým pozicím a tam bojovali zblízka, což se ve skutečnosti stalo. To však nejsou jediné problémy tohoto výpočtu.

Počítejme ale na chvíli s tím, že se anglickým lukostřelcům podařilo najít tak vhodný terén, aby se mohli rozvinout tak, že stříleli všichni, že Francouzi skutečně útočili přímo a že podmínky byly stejně ideální, jako ty, se kterými počítá Forrester. V takovém případě se ale nabízí jedna velmi zajímavá otázka. Pokud byla lukostřelba sama o sobě tak smrtonosná, že dokázala rozhodovat bitvy, proč se nestala v předmoderní době dominantním stylem boje?

Tato otázka má tím větší dopad, že středověk je doba vyznačující se technologickou paritou (Morillo 2023, s. 130) – řečeno jednoduše, prakticky všechny kultury Eurasie měly přístup k víceméně totožné technologii a tuto rovnováhu rozbilo teprve masové rozšíření střelného prachu na samém sklonku středověku. Reflexní nebo anglické dlouhé luky nepředstavovaly technologickou inovaci, která by se nemohla rozšířit po celém kontinentu, a tak je otázka, proč je nenacházíme všude a v mnohem větších počtech.

Na papíře fungují jako neskutečně efektivní a smrtonosná zbraň, a tak je možné předpokládat, že by středověké (a obecně předmoderní) vojenství velmi rychle skončilo jako souboje dvou střeleckých armád. Spíše než bitvu u Sudoměře z Vávrovy Trilogie by připomínalo úvodní scény z filmu Zachraňte vojína Ryana nebo způsob boje lesních indiánů krátce po kontaktu s Evropany (který velmi povedeně popisuje Lee (2023)).

Marxističtí historikové ze staré školy by zřejmě přišli s vysvětlením, že šíření střelných zbraní zabránila konzervativní feudální elita, která bitvy vnímala jako možnost rozšířit své bohatství a slávu a která si nepřála, aby se z nich staly střety anonymních lukostřelců bez původu, podobně jako se Jan Durdík (1953, s. 28) pokusil objasnit to, proč se v křižáckých armádách bojujících proti utrakvistům nepodařilo efektivně využít děla.

Problémy s tímto vysvětlením jsou dva.

Zaprvé, ještě v době, kdy konzervativní feudální elita podle Durdíka zcela dominovala na bojišti, se objevují městské hotovosti, které bojovaly jako pěší šiky a byly tvořeny střelci a sudličníky. I když se hotovosti vyvíjely prakticky bez vlivu konzervativní válečnické elity, jejíž představu boje zřejmě nesdílely, nestaly se ryze střeleckými uskupeními.

Zadruhé, konzervativní feudální elita neexistovala v raném středověku a dřívějších obdobích. Vyzbrojení celé armády luky by tedy nemělo nic bránit, ovšem ryze střelecké armády jednoduše není možné najít, a to ani ve stepi. I když jsou stepní armády většinou stereotypně popisovány jako velká uskupení jízdních lukostřelců, jejich styl boje byl mnohem složitější než neustálé opakování nájezdů na stojícího protivníka. Dosvědčují to zejména bohaté nálezy kontaktních zbraní a také velké množství dochovaných pramenů.

V souvislosti se stepním vojenstvím ale Forrester (2020, s. 7) předpokládá, že Mongolové byli prakticky neporazitelní díky tomu, že jim jejich mobilita umožňovala udržovat nepřítele v kill zone dostatečně dlouho na to, aby jej zcela zdecimovali jen pomocí střelby. Pokud tedy měli dostatek prostoru, byli neporazitelní, ovšem co potom může objasnit jejich porážku na Kulikově poli? Co objasní porážky avarských vojsk na sklonku šestého století a jak je možné, že i v raném novověku, kdy palné zbraně stále ještě nedosahovaly některých kvalit tradičních střelných zbraní, prohrávala vojska bojující podle stepního způsobu, jako se to stalo například u Wendenu roku 1578?

Ve hře zřejmě byly ještě další faktory než jenom schopnost vyslat do vzduchu nepředstavitelně velké množství šípů. Jaké faktory to ale byly, je možné určit jen s přihlédnutím ke konkrétním případovým studiím. Forrester navrhuje možnost využít jejího výpočtu pro bitvy u Poitiers a Agincourtu, nicméně sama se do něj nepouští. Není to ale nic těžkého.

Počítejme s pěti tisíci lukostřelci, kteří střílí na přibližně 300 yardů. Těchto 300 yardů projdou francouzští pěšáci za přibližně 4 minuty, což Angličanům dává 24 výstřelů, tj. naprosto neuvěřitelných 120 000 šípů, z nichž 24 000 jsou efektivní zásahy. Velikost francouzské armády se většinou uvádí mezi 10–20 000 muži (Keegan 1976, s. 88), i když Clifford Rogers (2008, s. 57) se kloní spíše ke 24 000. I s Rogersovou velkou armádou to ale znamená, že v průběhu pochodu k anglickým řadám by svůj efektivní zásah dostal prakticky každý francouzský bojovník a ještě více by jich na každého muže připadlo, pokud bychom počítali s mnohem menším útočným uskupením.

Jinými slovy, zemřeli by všichni a z toho některým by se to dokonce poštěstilo hned dvakrát.

Ovšem… to se nikdy nestalo. Ne snad proto, že by lidé nemohli zemřít více než jednou, ale proto, že Francouzi s Angličany nakonec doslova skutečně zkřížili meče. Opěšalým rytířům se podařilo dojít až k anglickým liniím, kde dostali příležitost bojovat se svými nepřáteli zblízka. Nakonec sice byli odraženi, aniž by dosáhli úspěchu, ale poměrně dost mužů zvládlo projít deštěm šípů až na kontaktní vzdálenost. Pokud by to nedokázali, Angličané by je nemohli zajmout (a část z nich později popravit).

Model Rochelle Forreseter tedy příliš neodpovídá realitě a pomalu se začínají ukazovat první problémová místa. Ve hře je zřejmě kvalita zbroje a také taktika útočníka, nicméně to stále ještě není vše.

O něco podobného se pokusil i Clifford Rogers (2008, s. 73–75) i když jeho zajímal úder francouzské jízdy na anglická křídla v úvodní fázi bitvy a ne pěší útok, který následoval. Odrazil se od klasického výpočtu počítajícího s jedním výstřelem za každých deset sekund a dostřelem 300 yardů, který ale obohatil o prvek přímé střelby, která začala na vzdálenost 70 yardů a měla ten účinek, že se kadence střelby zvedla.

Počítal s tím, že anglická řada byla na jednom místě blíže Francouzům asi o 100 yardů, což na jednom konci znamená, že lukostřelci měli méně času na to střílet. Celkově počítá s tím, že Francouzi překonali vzdálenost mezi nimi a Angličany za 2,5–3 minuty.

Na této trase ale nebyly ztráty rozloženy rovnoměrně a rostly čím blíže byli Francouzi ke střelcům. Na 275, 265, 255 a 245 yardech počítá s jedním ‘efektivním’ šípem ze 400. Na 45 yardech to je již jeden z padesáti. Nakonec by podle něj pouze 152 mužů by dosáhlo anglických pozic.

I když je Rogersův model o poznání přesnější než ten od Forrester, jsou s ním spojeny určité problémy. Zejména se naskýtá otázka, jak je možné, že Francouzi dorazili k anglickému středu, když byla střelba tak efektivní a smrtonosná?

Další proměnné

Ve hře je tedy mnohem více faktorů, se kterými ani Forrester, ani Rogers a ani Bachchrach s Arisem nepočítají. O prostoru, na kterém se mohou lukostřelci rozvinout, jsem se již zmínil.

Svou roli hraje pochopitelně psychologie vojáků na bojišti. Ne každý má dost odvahy na to proniknout deštěm šípů a ne každý má dostatečnou motivaci v podobě mužů tlačících se na něj zezadu jako Francouzi u Agincourtu. Pohled na zraněné spolubojovníky působí jako silný prvek odrazování a mnoho mužů se bude snažit postarat spíše o ně než aby pokračovala v útoku. Kamarádství není radno podceňovat a starost o zraněné a umírající z každého útoku odčerpá část sil. Toto chování však snižuje ztráty na straně útočníka, protože pozornost obránců se od nich přesouvá na zcela jinou část bojiště.

To ale neznamená, že by byla střelba méně efektivní. Protože se část mužů začne starat o zraněné, jich nakonec bude na hradby útočit méně, takže výsledný poměr obránců a útočníků možná bude stejný jako kdybychom počítali s tím, že se nikdo nezastaví. Na stranu druhou, pokud je cílem analýzy zjistit, jak bitva probíhala, pak je tento přístup velmi špatným rádcem.

S psychologií pak souvisí i to, že předpokládané “šílencovy minuty” (tj. snaha vystřílet co nejvíce projektilů za nejkratší čas), jsou spojené s obrovskou a často přehnanou spotřebou šípů. 17 salv znamená, že do další fáze bitvy si lukostřelec ponese jen 7 šípů (pokud počítáme s jedním toulcem s 24 šípy, o kterém hovoří Keegan (Keegan 1976, s. 93)). V otevřené bitvě, která nemá trvat tak dlouho to nemusí být až tak velký problém – v přestávce mezi útoky je možné šípy doplnit z týlu, ale v průběhu obléhání to není příliš moudré: zdroje jsou omezené a čas, po který vydrží zásoby obléhatelů, neznámý. Šípy proto může být lepší šetřit a nenechat muže vystřílet všechny hned při první zteči.

Zvláště v bojích o hradiska (a později hrady a města) je proto lepší počítat s tím, že lukostřelci nestříleli ve velkých salvách, ale spíše se soustředili na cílenou střelbu na hodnotné cíle, jako byli muži nesoucí žebříky. To však s sebou nese nižší ztráty pro všechny ostatní.

Zároveň je to i terén a taktika, která se do výsledků střelby podepisuje. Jak jsem již napsal výše, ne všichni lukostřelci mohou střílet zároveň a pod zdí vzniká mrtvý úhel, kam z ochozu není možné mířit. Další mrtvé úhly vznikají přirozeně tvarem pevnosti – například pokud má opevnění čtvercový půdorys, je nejlepší útočit na jeden z jeho rohů, protože ten se nedá krýt střelbou z hradeb, které z něj vycházejí. Raně středověká hradiska tyto prvky většinou postrádají, ale pozdně římské pevnosti mívaly ve svých rozích věže, které střelbu do boků umožňovaly a eliminovaly výhodu poskytovanou útokem na špici zdí.

Něco podobného přitom platí i v otevřené bitvě. Forrester nechává své lučištníky vystřelit poslední šíp, když hruď francouzský koní doslova vráží do jejich natažených luků. Je to pochopitelně jen detail, jedna salva navíc výsledky příliš nezmění, ale ďábel se vždy ukrývá v detailu, jak poznamenává anglický idiom.

Ochrana, kterou mají útočníci k dispozici je také velmi důležitá proměnná. Její podobu určuje zejména období a složení armády, se kterou výpočty počítají, což potom klade další nároky na autora dané analýzy. Navíc, plocha, kterou tato ochrana kryje, se časem mění. Štít zvednutý nad hlavu je dobrou ochranou v úvodní fázi útoku, ovšem později je potřeba ho trochu sklopit jak se mění úhel dopadu šípů. Bez znalosti těchto vlivů (a ideálně alespoň z části praktické) není možné nastavit model tak, aby se výsledky přibližovaly realitě.

Nakonec je nutné brát v potaz záměry útočníků. Ne každá zteč měla za cíl překonat hradby, často se jednalo jen o útoky, které měly najít slabší místa v obraně. V případě anglických pevnůstek, o jejichž dobytí se snažili vikingové se ještě dá hovořit o útocích z chodu, protože nájezdníci vždy hráli o čas, ale v případě větších tažení například na Velkou Moravu je lepší počítat s mnohem promyšlenější strategií jak ovládnout hradiska.

Z těchto důvodů si podle mě ze všech rozebíraných výpočtů vede nejlépe ten Rogersův, i když ani on není zcela bez problémů. Jsem proto k podobným jednoduchým modelům čím dál tím více skeptický. Matematické výpočty mohou být velmi nápomocné a je podle mě důležité se jim věnovat, ale je potřeba k nim přistupovat kriticky a nehledět pouze na ty faktory, které jdou vidět na první pohled. Pomoci v tomto mohou zejména reenactment nebo wargaming a další prostředky simulace, i když ani ony nejsou všespásné.

Wargaming může přinést kritický vhled do toho jak krajina ovlivňuje bojové akce (což na příkladu bitvy u Waterloo ukázal Van Danzig (2011)), na stranu druhou špatně nastavené parametry mohou vést ke zkreslení výsledků a zcela mylným závěrům (tak, jako se to často děje ve válečných hrách, ve kterých je realističnost až na druhé nebo třetí koleji a které kritizuje například Storr (2021, kap. 3)). Na stranu druhou, hry mohou být i velmi přínosné, pokud si jsou jejich autoři vědomi limitů, které mají, a dodrží při výzkumu několik jednoduchých pravidel, jež popisuje Philip Sabin (2012).

Reenactment pro změnu nedokáže efektivně zohlednit smrtonost dobového boje, i on však může při výzkumu hodně napovědět. Je proto klíčové kombinovat přístupy, všímat si i nejmenších detailů a ne jen konstruovat ploché modely zohledňující několik málo faktorů. A o něco podobného se v této volné a nepravidelné sérii o lukostřelcích pokusím příště.

Pokud vás toto téma zaujalo a nechcete, aby vám další články unikly můžete ji sledovat prostřednictvím RSS, účtu na Mastodonu nebo newsletteru:

Zdroje

BACHRACH, Bernard S. a Rutherford ARIS, 1990. Military Technology and Garrison Organization: Some Observations on Anglo-Saxon Military Thinking in Light of the Burghal Hidage. Technology and Culture [online]. 31(1), 1–17. ISSN 0040-165X. Dostupné z: doi:10.2307/3105758

DURDÍK, Jan, 1953. Husitské vojenství. Praha: Naše vojsko.

FORRESTER, Rochelle, 2020. The Application of Mathematics to Warfare – The Battle of Crecy, the Battle of Carrhae, Mongol Battle Tactics, the Battle of Fredericksburg, the Battle of Outpost Snipe and the Battle of Medenine. viXra [online]. [vid. 2025-01-20]. Dostupné z: doi:10.2139/ssrn.3712667

KEEGAN, John, 1976. The Face of Battle. London: Book Club Associates.

LEE, Wayne, 2023. The Cutting-Off Way. 1st EPUB edition. Chapel Hill: The University of North Carolina Press. ISBN 978-1-4696-7379-0.

MORILLO, Stephen, 2023. Válka a konflikt ve středověku. Praha: Pulchra. ISBN 978-80-7564-095-6.

ROGERS, Clifford J., 2008. The Battle Of Agincourt. In: Andrew VILLALON a Donald KAGAY, ed. The Hundred Years War (Part II). Leiden, Boston: Brill, s. 35–132. ISBN 978-90-474-4283-7.

SABIN, Philip, 2012. Simulating War: Studying Conflict through Simulation Games. EPUB edition. London: Continuum. ISBN 978-1-4411-1492-1.

STORR, Jim, 2021. Battlegroup!: The Lessons of the Unfought Battles of the Cold War. EPUB edition. Warwick: Helion. ISBN 978-1-80451-649-2.

VAN DANZIG, Barry, 2011. How Wargaming Solved Some Historical Mysteries from the Battle of Waterloo. Wargames Illustrated. (284), 62–75. ISSN 0957-6444.