Poslední srpnovou sobotu se mi stalo jedna z těch malých katastrof, které jednoho dne musí nevyhnutelně přijít: na jedné reenactorské akci v Rakousku jsem se podíval na svou pravou botu a všiml si, že převrácenka, která mi pět let věrně sloužila a chránila mou nohu před kameny, zimou a nepohodou, se začala definitivně rozpadat. Bližší průzkum obou bot pak na světlo světa vynesl ještě prasklinu v kůži a já si uvědomil, že se životnost těchto mých kožených společníků nebezpečně přiblížila svému absolutnímu limitu.

Teda, ne, že bych v nich nedokázal ještě nějakou dobu chodit nebo že by se na nich nedala vytvořit nějaká improvizovaná oprava, ale z estetických a praktických důvodů mě v tuto chvíli čeká výroba nových bot. Všechny nepříjemnosti se ale nakonec ukáží jako dobré, zvláště pokud to tak chceme, a tak i rozbité boty nabízí jednak možnost naučit se novou dovednost a jednak zamyslet se nad tím, jak se s tímto problémem vyrovnávali v minulosti (a také o tom napsat článek!).

Vojsko na pochodu totiž potřebuje boty. Není to úplná nutnost – například velmi mnoho Napoleonových mužů pochodovalo za třetí koaliční války od Ulmu dále podél Dunaje buď bosí, nebo s tím, co dokázali zrekvírovat, protože francouzské vojenské boty vydržely podle anekdot jen přibližně 200–250 km či jeden měsíc pochodu (Kovařík 2020, s. 104–105; Uhlíř 2017, s. 103) – pro vojáky je ale pochopitelně příjemný bonus mít něco na své nohy. Obuv šetří jejich chodidla na špatných nebo neexistujících cestách, dá se do ní vložit ponožka a další výplň, díky které nohy nezmrznou tak rychle a moderní vysoké trekové nebo taktické boty přináší ještě tu výhodu, že zpevňují nohu při nesení větší zátěže.

Význam obuvi si velmi dobře uvědomovali například Římané, kteří své legionáře vybavovali speciální vojenskou obuví s kovovými cvočky. Z dnešního pohledu se to může zdát jako maličkost, ale ve své době to byla v Evropě naprostá rarita, která umožňovala Římanům vítězit: bez kvalitních bot by přesuny legií byly náročnější, delší a i jejich logistika by se komplikovala, i když k tomu se ještě dostaneme.

Nicméně, římská armáda by stejně jako ostatní armády své doby dokázala fungovat i bez svých typických sandálů a ačkoli rozhodně není ideální, aby vojsko skončilo se svým vybavením jako Glantonova banda v McCarthyho Krvavém poledníku, velké množství případových studií ukazuje, že i v tomto stavu mohou vojska vítězit a dosahovat úctyhodných úspěchů.

Každopádně, vzhledem ke své užitečnosti, roli a každodenní zátěži jsou boty víceméně spotřební zboží. Dnes si to už příliš dobře neuvědomujeme, ale kůže, případně guma, není materiál, který by byl zcela nezničitelný. Ještě v padesátých letech podle Davida Galuly (2006, s. 56) vydržely francouzské plátěné vojenské boty, které fasovali za války v Alžírsku, jen přibližně dva měsíce. Pokud v nich šplhali po skalách, klesla životnost k jedinému dni a soukromě pořizované plátěné boty s podrážkou vyráběnou z lan se daly používat přibližně měsíc.

Na jejich výdrži se pochopitelně podepsal terén a břemena, která do akce nosili, ale tento střípek velmi dobře ukazuje jak cenný a zároveň zranitelný prostředek vojenské boty ještě v dnešní době jsou. V konečném důsledku, shodou okolností jsem necelé tři týdny před zmiňovanou reenactorskou akcí objevil na patnáctém kilometru treku na podrážkách svých turistických bot praskliny. Moderní materiál sice vydržel ještě dalších šedesát kilometrů pochodu, ale ani on není nesmrtelný.

Situace byla v tomto ohledu prakticky stejná v raném středověku. Středoevropská krajina byla k lidským nohám pochopitelně mnohem přívětivější než severoafrická kamenitá poušť, ale pokud před sebou měli válečníci více než 600 kilometrové pochody (jako v případě avarského tažení Karla Velikého na podzim 791), čekala je náročná výzva, na kterou bylo lepší mít odpovídající vybavení. Tím spíše to platilo, pokud k výpravě mělo dojít na jaře, podzim nebo dokonce v zimě, kdy boty chrání před mechanickým poškozením nejen nohy samotné, ale i oděv, který pro změnu chrání před zimou svého nositele.

V zimě je pochopitelně možné použít válenky, ale jejich limity jsou podobné jako v případě kožené obuvi: i ony se mohou v nepříznivém terénu velmi rychle opotřebovat a také nevydrží věčně. Na rozdíl od bot je zde potřeba připomenout i jejich větší náročnost na výrobu, která bude důležitá v druhé části tohoto článku.

Díky tomu vyvstává otázka, co všechno to znamená pro raně středověká vojenská tažení. Základním předpokladem tedy je, že boty sice nejsou nutné, ale zvyšují šance na dosažení úspěchu a v případě horšího počasí i snižují ztráty. Zároveň se ale jedná o kus výbavy, který nevyhnutelně podléhá zubu času, takže je potřeba se o něj starat nebo jej nahrazovat.

Co se týče výdrže raně středověké obuvi, na základě cesty Karla Sýkory do Říma roku 2016 je možné předpokládat, že delší putování vyžadují minimálně dva páry nových a kvalitních bot (Vlasatý 2016). Otázkou pochopitelně je, co je to dlouhá cesta, nicméně zkušenosti napoleonských vojáků naznačují, že druhý pár začne být znatelně potřeba již přibližně po dvou stech kilometrech. Frančtí vojáci pochodující proti Avarům na svém tažení tedy podle této logiky potřebovali dva až tři páry bot.

Tímto z temnoty pramenů a komíhavého svitu svíčky současných experimentů vystupuje skupina takzvaných „camp followers“, tedy lidí, které bychom mohli popsat jako nebojující členové armády. V raně středověkých pramenech jsou nesmírně obtížně zaznamenatelní: letopisy, kroniky a další typy textů se většinou zaměřují na členy společenské elity, kteří tyto armády vedou, než na obyčejné válečníky nebo nebojující elementy vojsk. To však neznamená, že by pro fungování armády nebyli důležití; je to spíše ukázka toho, jak fungují tehdejší prameny.

V některých případech se nicméně i tito lidé v pramenném materiálu objeví: Gallus Anonymus (Kronika a činy; 1.X) v bitvě Boleslava Chrabrého proti Rusům zmiňuje, jak se polští kuchaři a pacholci vítězně střetli s nepřáteli. Letopisy Království Franků pak uvádí, že Bavoři na tažení proti Avarům na podzim 791 sloužili jen jako posádky říčních lodí, zatímco Letopisy fuldské popisují k roku 872 útok knížete Svatopluka na lodě zakotvené na Dunaji, hlídané svými posádkami, které se ale jinak neúčastnily bojových akcí. Tyto střípky ukazují, že ne každý člen armády byl skutečným válečníkem, ale jsou až příliš kusé na to, abychom s jistotou dokázali popsat jací lidé doprovod armád tvořili, za jakých podmínek sloužili a jak tato služba vypadala.

Jednou ze skupin, která se v tomto víceméně neznámém davu skrývá jsou obchodníci: z anglického vrcholného středověku jsou známy situace, kdy Jan Bezzemek s sebou na výpravu proti Velšanům vzal kupce, kteří měli jeho vojsko zásobovat (Mcneil 2026, s. 16–17). Krom nich vojsko doprovázeli vozkové a zřejmě i lidé, kteří vozy dokázali spravit. O životnosti tehdejších povozů jsem zatím žádné informace nenašel (i když jsem se snažil), ale někdo jejich servis obstarávat musel – vozy, stejně jako boty, nejsou imunní vůči rozpadání se. To samé platí o zbraních a zbrojích a v neposlední řadě o oděvech a botách.

Jednoduché převrácenky jdou teoreticky opravit a snad i vyrobit také na pochodu: každý sedmý den byl patrně věnován odpočinku kvůli lidem i koním a skýtal čas a prostor pro to defektní výbavu opravit na místě (Bachrach 2013, s. 432). Pro srovnání, Sven Hedin (1910, kap. XXIX) popisuje jak jeho doprovod sestavený z mužů z Ladaku začal po smrti vůdce karavany háčkovat boty, jaké se v jejich kraji tradičně nosily. Jedná se sice o zcela odlišnou konstrukci, epizoda z Hedinovy tibetské výpravy nicméně ukazuje, že drobné řemeslné práce je možné vykonávat i za poměrně obtížných podmínek. Úroveň raně středověkého řemesla se zřejmě pohybovala v mezích domácí výroby většiny potřebných předmětů včetně bot (Kalhous 2013, s. 98–99), takže šití bot na vojenském tažení nevyžadovalo na rozdíl například od kovářství přítomnost vyloženě specializovaných řemeslníků. Určité náznaky, že se na větších výpravách objevovali již na počátku tohoto období ševci, však máme.

Zejména v řadách elity totiž rozhodně nebylo na místě, aby se o takovými detaily a zároveň podružnými pracemi zabývali její členové, a místo toho je delegovali na své podřízené. Vojenské tažení raného středověku je společenská událost a jako taková si vyžaduje určitou úroveň. Ševci, krejčí a další řemeslníci tedy museli tedy táhnout s výše postavenými členy každé společnosti. Na rozdíl od vozků, jejichž dovednosti jsou příliš cenné na to, aby kdokoli riskoval s jejich životy, se ale podle mě mohli účastnit boje. Další možnost představoval nákup bot od (hypotetických) kupců doprovázejících armádu jako v době anglického krále Jana. Z raného středověku však neznám žádnou zprávu o podobné praxi.

Faktem však je, že vojsko potřebovalo nové boty a s nimi i lidi, kteří je dokázali vyrábět. V návaznosti na to se nabízí ještě jedna důležitá otázka: odkud brali tito lidé ke své práci materiál? Vojsko si nemohlo dovolit zpracovávat kůži na pochodu; na to je to až příliš dlouhý a náročný proces. Svou roli v tomto ohledu mohlo hrát plenění krajiny, obchod se spřátelenou částí populace (v případě levobřežního franckého vojska roku 791 například s českými a moravskými Slovany; tato možnost však rozhodně nebyla dostupná vždy) nebo vezení si vlastních zásob. První dvě možnosti pochopitelně odkazovaly armádu na místní zdroje, které mohly být velmi chudé, poslední z nich pak vyžadovala mnohem robustnější logistiku než jen trén vezoucí potraviny.

Plenění a obchod však patrně mohl jen stěží uspokojit poptávku raně středověkých vojsk – zejména pokud přistoupíme na velkorysejší odhady velikosti tehdejších armád pohybující se okolo dvanácti tisíc válečníků (Graff 2016, s. 31; Hurbanič 2016, s. 171; 543 pozn. 778 a 779), stále musíme mít na paměti, že tyto skupiny lidí byly obrovské v porovnání s tehdejšími sídly. Paříž, jedno z nejvýznamnějších středisek západní Evropy obývalo podle moderních odhadů 5 000 lidí (Halsall 2003, s. 129). Pochodující vojsko se rozhodně nemohlo ve všem spoléhat na místní trhy, které pro něj byly až příliš malé. Navíc v podmínkách raně středověké subsistenční ekonomiky, která ve střední Evropě převládala (Macháček 2025; Meier 2021), by výrobci nedokázali vyprodukovat ani tak velké množství produktů.

I pokud přistoupíme na nižší odhady pohybující se v rámci vyšších stovek (Coupland 2004, s. 58) nebo nižších tisíců (Krzemieńska 1986, s. 190), stále se budeme pohybovat buď na horním okraji toho, co je raně středověká ekonomika schopna skutečně zásobovat, nebo dokonce daleko za ním. Pokud tedy chtěli velitelé udržet své muže v teple a schopné pochodovat, museli do svého trénu zařadit i vozy vezoucí buď hotové boty, nebo materiál k jejich výrobě. Pokud boty vydržely i poměrně optimistických 300 kilometrů pochodu, pro tažení Karla Velikého proti Avarům se bavíme o spotřebě 10 000, respektive 20 000 náhradních párů při 5 000 a 10 000 mužích. K tomu je potřeba připočíst ještě ty, se kterými vojáci absolvovali prvních 300 kilometrů a ty, které prošlapali na cestě na shromaždiště v Řezně a u části z nich i na zpáteční cestě domů. Na výrobu tak obrovského množství bot mohla ekonomika středního Podunají v této době jen těžko stačit.

Zásobovat vojsko obuví z místních zdrojů bylo podle dostupných pramenů možné prakticky až v raném novověku. Například v Nizozemí přinesl konec třicetileté války řemeslníkům napojeným na dodávky armádě – a tedy i ševcům – velmi znatelný pokles tržeb (Parker 2017, s. 188). Účty Gallasova pluku císařské armády pocházející z téhož období pak dosvědčují, že boty ještě v této době vydržely mnohem méně než zbytek vojákova oblečení, které měl dostávat jednou za rok na účet regimentu. Hromadné objednávky ze strany vyšších důstojníků a kontribuce ze strany měst však byly umožněny fungující monetární ekonomikou velmi silně spoléhající na řemeslnou produkci ve městech (Spring 2019, s. 42, 53).

Ačkoli je srovnání s časem třicetileté války poněkud odvážné, dokládá, že ještě několik století od období, které mě primárně zajímá, boty představovaly spotřební zboží, které bylo v průběhu vojenských akcí periodicky nahrazovat. Na rozdíl od raného středověku v tom však vojevůdci 17. století měli o poznání jednodušší práci, protože se mohli spolehnout na robustní ekonomiku, která zvládala relativně uspokojit jejich velkolepou poptávku.

V podmínkách decentralizovaného středověku tak vyvstává další otázka, jmenovitě jak byla zásoba bot nebo materiálu nutného k jejich výrobě přepravována. Vzhledem k tomu, že většina raně středověkých bojovníků byla zodpovědná za shánění si vlastní výbavy, je na místě předpokládat, že tuto otázku si každý řešil sám po svém a tak, jak nejlépe dovedl. Muži mohli na tažení nastupovat se dvěma až třemi páry náhradních bot, které si přinesli ze svého domova; stejně tak ale mohl válečníky ze své komunity doprovázet místní švec, který potřebný materiál vezl na voze nebo na hřbetu muly či mezka. V tomto ohledu však pramenný materiál neposkytuje prakticky žádnou oporu, která by mohla z těchto dvou modelů vybrat ten lepší.

Bez ohledu na to, jak to tehdy bylo, se ukazuje, že logistické studie by měly v některých případech počítat i s ostatním – dalo by se říci nevojenským – materiálem, který však každá armáda potřebuje ke svému fungování. Výpočty délky a velikosti trénu se proto nesmí omezit jen na vozy se zásobami, ale musí brát v potaz i fakt, že vojáci potřebují náhradní vybavení a že toto vybavení pro změnu potřebuje vozy a soumary, na kterých by se vezlo. Nejedná se pochopitelně o absolutní pravidlo, které by platilo vždy a všude, ale v některých případech je s ním potřeba počítat.

Každopádně, pokud vás a Slovanologie zaujala a nechcete, aby vám unikly další příspěvky, můžete ji zatím sledovat prostřednictvím RSS, účtu na Mastodonu nebo newsletteru. 👇

Zdroje

Prameny

Gallus Anonymus, Kronika a činy polských knížat a vládců: Josef FÖRSTER (přel.), 2009. Kronika a činy polských knížat a vládců. Praha: Argo. ISBN 978-80-257-0206-2.

Letopisy fuldské: KURZE, Friedrich, ed., 1891. Annales fuldenses. In: Friedrich KURZE, ed. Annales Fuldenses sive Annales regni Francorum orientalis. Online. Hannoverae: Hahn [vid. 2023-10-29]. Dostupné z: https://www.dmgh.de/mgh_ss_rer_germ_7/index.htm#page/(1)/mode/1up

Letopisy Království Franků: KURZE, Friedrich, ed., 1895. Annales regni Francorum. In: Friedrich KURZE, ed. Annales regni Francorum inde a. 741 usque ad 829, qui dicuntur Annales Laurissenses maiores et Einhardi. Online. Hannoverae: Hahn [vid. 2024-04-06]. ISBN Annales regni Francorum. Dostupné z: https://www.dmgh.de/mgh_ss_rer_germ_6/index.htm#page/(I)/mode/1up

Sekundární literatura

BACHRACH, Bernard S., 2013. Charlemagne’s Early Campaigns (768-777): A Diplomatic and Military Analysis. Leiden, Boston: Brill. ISBN 978-90-04-24477-1.

COUPLAND, Simon, 2004. The Carolingian Army and the Struggle against the Vikings. Viator. Online. 35, 49–70. ISSN 2031-0234. Dostupné z: doi:10.1484/J.VIATOR.2.300192

GALULA, David, 2006. Pacification in Algeria 195 6 –195 8. Online. Santa Monica, Arlington, Pittsburgh: RAND Corporation [vid. 2026-05-16]. ISBN 0-8330-3920-2. Dostupné z: https://www.rand.org/pubs/monographs/MG478-1.html

GRAFF, David A., 2016. The Eurasian Way of War. London, New York: Routledge. ISBN 978-1-315-62712-0.

HALSALL, Guy, 2003. Warfare and Society in the Barbarian West 450-900. London: Routledge. ISBN 978-0-203-93007-6.

HEDIN, Sven, 1910. Trans-Himalaya: Discoveries and Adventurers in Tibet. Vol. 2. Online. Reprint. New York: The Macmillan Company [vid. 2024-08-17]. Dostupné z: https://www.gutenberg.org/ebooks/43549

HURBANIČ, Martin, 2016. Konstantinopol 626: Poslední bitva antiky. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-2559-3.

KALHOUS, David, 2013. České země za prvních Přemyslovců v 10. – 12. století. Praha: Libri. ISBN 978-80-7277-521-7.

KOVAŘÍK, Jiří, 2020. Napoleonův voják. Brno: Jan Melvil. ISBN 978-80-7555-095-8.

KRZEMIEŃSKA, Barbara, 1986. Břetislav I. Praha: Melantrich.

MACHÁČEK, Jiří, 2025. Velkomoravské aglomerace: Centrální místa s vlastním zemědělským zázemím, lokální tržiště, nebo autarkní sídliště orientovaná na zemědělskou prvovýrobu? Přehled a diskuze. Archeologické rozhledy. Online. 1–24. ISSN 2570-9151. Dostupné z: doi:10.35686/AR.2025.281

MCNEIL, Adam M., 2026. Military Mobilisation in King John’s Reign: Aspects of Raising and Supplying Armies. Journal of Medieval History. Online. 1–21. ISSN 0304-4181. Dostupné z: doi:10.1080/03044181.2026.2661628

MEIER, Thomas, 2021. A farewell to the market! Constructing a Carolingian subsistence economy east of the Rhine. In: Food in the Medieval Rural Environment: Processing, Storage, Distribution of Food. Turnhout: Brepols Publishers, s. 285–300. ISBN 978-2-503-53962-1.

PARKER, Geoffrey, 2017. Global Crisis. Abridged and Revised Edition. New Haven and London: Yale University Press. ISBN 978-0-300-21936-4.

SPRING, Laurence, 2019. In the Emperor’s Service. Wallenstein’s Army, 1625–1634. Electronic edition. Warwick: Helion. ISBN 978-1-80451-068-1.

UHLÍŘ, Dušan, 2017. Slunce nad Slavkovem. Čtvrté. Třebíč: Akcent. ISBN 978-80-7497-212-6.

VLASATÝ, Tomáš, 2016. Karel’s journey – pilgrimage to Rome. Projekt Forlǫg. Online. [vid. 2026-09-10]. Dostupné z: doi:https://doi.org/10.59500/forlog