Ptát se na to, kdo by neměl jako malý rád dinosaury, je asi zbytečné. Pravěká zvířata jsou pro děti z nějakého důvodu velmi fascinující a fascinaci se neubrání ani dospělí, když se prochází po sálech muzeí, ve kterých jsou vystaveny rekonstrukce jejich koster, protože pohled na tyto úctyhodné obry je jednoduše úchvatný. Jak mohla tak velká zvířata chodit po zemském povrchu? Jak žila a jaký byl jejich svět? Ale hlavně, jak by si v jejich konkurenci poradil člověk?

Dobře, poslední otázka nedává moc smysl, pro větší savce v druhohorách jednoduše nebylo v ekosystému místo, ale otázka směřující na velikost je pochopitelná. Málokteré dnešní zvíře dorůstá rozměrů vystavovaných dinosaurů, a tak je údiv v nad jejich velikostí zcela na místě.

Ne všichni dinosauři byli ale tak velcí, že svými rozměry mohou vyvolávat v návštěvnících muzeí pocity hraničí s posvátnou hrůzou. Na okrajích velkolepých sálů a často za skleněnou vitrínou se ukrývají mnohem menší tvorové, kteří ale nejsou o nic méně zajímaví, zvláště když se s nimi pojí nějaký příběh. Nemyslím tím, že by nějaký příběh nebyl za každým dinosaurem, ale v případě těch menších má podle mě mnohem větší sílu.

Shodou okolností jsem na jeden takový příběh narazil nejprve v souvislosti s americkým cestovatelem Royem Chapmanem Andrewsem, který ve dvacátých letech procestoval Mongolsko a po kterém je pojmenován protoceratops andrewsi, a potom ve vídeňském přírodovědně-historickém muzeu, kde je ve vitríně na okraji sálu k vidění i protoceratopsí kostra.

Popis Andrewsovy expedice je tématem pro zcela jiný blog (i když na Slovanologii na střípky z jeho výprav určitě ještě dojde), nicméně protoceratopsové představují velmi zajímavý námět i pro mě. Existuje totiž teorie, že tvar jejich lebek spolu s chováním při hnízdění ovlivnily představy starověkých a středověkých lidí o gryfech. Vzhledem k tomu, že gryfové představují jeden z centrálních motivů avarského umění a protože dávná fascinace dinosaury se ve mě drží dodnes, jsem tuto teorii nemohl jen tak přejít a musel jsem ji prozkoumat mnohem blíže.

V tomto článku se proto podíváme na to, jak tato teorie vznikla, co vlastně říká a jaké jsou s ní problémy. V českém prostředí se jí věnoval již Vladimír Socha, ale od té doby už uplynulo několik let, vyšlo několik dalších článků, takže by si podle mě zasloužila ještě pár dalších slov a řádků.

Slovanologie není blogem zaměřeným primárně ani na dinosaury ani na starověkou historii, ale raný středověk a jeho vojenské dějiny. Pokud vás tento článek zaujal, a s ním i hlavní témata této stránky a nechcete, aby vám unikly další příspěvky, můžete ji sledovat prostřednictvím RSS, účtu na Mastodonu nebo newsletteru:

Gryfí geomytologie

Začněme nejprve tím, co spojuje prehistorické protoceratopsy a mýtické gryfy. Kromě toho, že oba druhy mají zobák, je to zejména přesvědčení Adrienne Mayorové a Michaela Heaneyho (Mayor a Heaney 1993; Mayor 1994) o tom, že nálezy dinosauřích kostí ovlivnily středoasijskou mytologii. Autoři se v tomto ohledu odvolávají na Hérodota, který převyprávěl zprávu o cestě Řeka Aristea do střední Asie. Tam se Aristeas u kmene Issedoňanů seznámil s pověstí o gryfech, kterou pak přinesl do Řecka, kde se stala velmi populární a položila základy starověké a středověké tradice.

Issedoňané Aristeovi gryfy nejprve popsali a dodali, že ve svých hnízdech měli ukryté zlato. Kvůli svým pokladům se často stávali kořistí záhadných jednookých Arimaspejců, kteří žili mezi Issedoňany a územím gryfů. Po svém návratu do domů se Aristeas o tuto pověst podělil s ostatními Řeky a představa gryfů jakožto strážců pokladu díky němu zakořenila i v Evropě, a to i když se původní Aristeovo dílo do dnešních dnů nezachovalo.

Důležité je, že starověké a středověké pověsti o gryfech střežících poklad se odvíjejí od nedochované Aristeovy zprávy a jejího Hérodotova převyprávění. V samotném Řecku se vyobrazení gryfů objevují již v mykénské době, což si dobře uvědomuje i Mayorová (Mayor 1994, s. 53), a z Blízkého východu pochází vyobrazení, která jsou ještě mnohem starší. Základ její teorie však spočívá v tom, že nikdo neví, jaké pověsti se s gryfy pojily předtím, než Aristeas do Řecka přinesl issedonský příběh.

Právě na tomto místě se do pověstech o bájných zvířatech dostávají dinosauři. Mayorová (Mayor a Heaney 1993, s. 52–53) issedonskou pověst vysvětluje tak, že Issedoňané našli protoceratopsí kosti a Aristeovi pak pověděli příběh, který si okolo nich vymysleli, aby nějak objasnili jejich původ. Kvůli tvaru lebek je považovali za kosti gryfů, které jejich kultura již znala a které nyní díky nálezům zasadili do zcela nového příběhu.

Protože protoceratopse-gryfy nikdo neviděl živé, domnívali se zřejmě Issedoňané, že je někdo musel vylovit, a protože se blízko jejich pozůstatků nacházela naleziště zlata, přidali do příběhu o zápasu mezi svými sousedy a nestvůrami i poklad, který se ukrýval v jejich hnízdech. Prvek hnízd pak zřejmě vznikl tak, že nomádi objevili pozůstatky mláďat a vajec, která i dnešní paleontologové odkrývají poměrně často, a doplnili je do příběhu.

Zajímavostí je, že Heaney (Mayor a Heaney 1993, s. 53) nepovažuje za autory příběhu samotné Arimaspejci, kteří by se svým sousedům chlubili svými loveckými úspěchy, ale Issedoňané, kteří si skrze sousední kmen racionalizovali nálezy zkamenělin. Takové tvrzení však vyžaduje vysvětlení, které Heaney záhy poskytuje: Arimaspejci byli ve skutečnosti předobraz středoasijských almasů, bytostí podobných lidem porostlých dlouhými chlupy a živící se koňským mlékem, kteří někteří záhadologové považují za středoasijské verze yettiho a hledají je s podobnou vervou a výsledky.

Důležité však je, že se vyhýbají lidem. Podle Heaneyho (Mayor a Heaney 1993, s. 59) se označení pro almasy vyvinulo ze jména Arimaspejců a časem se na pověst o samotářské (ale jinak zcela normální komunitě) nabalily další motivy jako chlupy, zápach a krádeže koňského mléka. Právě samota je to, co Arimaspejcům bránilo se jakkoli spojit s Issedoňany a nesmysl o lovu na gryfy vyvrátit. Issedonská pověst si tak žila vlastním životem, dokud nedorazila do Řecka, kde se z ní stal příběh, který ovlivnil evropskou kulturu na další staletí.

Na první pohled se tato teorie může zdát zcela fantaskní, protože o existenci dinosaurů získali lidé povědomí až teprve velmi nedávno. Na stranu druhou, nálezy kostí pravěké megafauny (označované nicméně za obry) jsou známy již ze starověku a tato naleziště se až překvapivě často kryjí s dnešními dobře prozkoumanými lokalitami (Mayor a Heaney 1993, s. 49). Například Předmostí u Přerova a tamní naleziště mamutích kostí bylo známo již v raném novověku.

Vysvětlovat mytologické příběhy nálezy pozůstatků pravěkých zvířat se může zdát poněkud kostrbaté, protoceratopsí teorie ale rozhodně není osamocená. Svým přístupem se Mayorová a Heaney řadí mezi příznivce takzvané geomytologie, což je přístup zaměřený na vykládání pověstí, legend a náboženských příběhů skrze geologické události (například výbuch sopky a zemětřesení) nebo právě nálezy kostí, které si lidé nedokázali zařadit. Pravděpodobně nejslavnější teorií geomytologické školy je ta, která hledá původ kyklopů v nálezech lebek středomořských zakrslých slonů, které Řekové považovali za lebky těchto jednookých obrů.

V souvislosti s geomytologií a kyklopy si hráči série Total War pravděpodobně vybaví pokus skloubit historii a fantasy do jedné hry nazvané příhodně Total War: Troy, která se odehrávala v mykénské době a točila se okolo trojské války.

V posledních letech sázela většina her ze série Total War na fantasy prostředí (jak o tom ostatně svědčí vydání tří verzí Total War Warhammer), a tak okolo nich vznikla silná fantasácká komunita, kterou dřívější historická produkce moc nezajímala. Nyní ale bylo naplánováno vydání historického titulu a pravděpodobně proto, aby zaujali i tuto část fanoušků, se tvůrci rozhodli obohatit prostředí východního Středomoří před velkým kolapsem na konci doby bronzové fantastickými prvky.

Problém v tomto ohledu ale představovala komunita hráčů-historiků, které se moc nelíbilo (a nelíbí), že se z Total Waru stává fantasy a ne historická série. Autoři proto přišli s šalamounským řešením a pro hru navrhli dva módy.

První, fantastický mód, obsahoval jednotky jako zmiňované kyklopy nebo minotaura. Druhý, historický mód je obsahoval také, ale měl pro jejich existenci nějaké geomytologické vysvětlení.

Z minotaura se stal velmi urostlý muž máchající dvoubřitou sekerou, který měl na hlavě místo helmy býčí lebku. Kyklopové byli jiní urostlí muži, kteří ale měli namísto helem lebky vyhynulých zakrslých sicilských slonů. Do toho byli na bojišti i hrdinové z homérských eposů, kteří sice byli lidé, ale velmi silní.

V konečném důsledku se v souvislosti s touto designérskou volbou dají použít pouze přívlastky jako “zajímavá” nebo “odvážná” s přibližně stejným významem, jaký má zamumlání čehosi o zajímavém nebo odvážném receptu nad nevábným pokrmem, když se zklamaný host nechce dotknout citu a kuchařského umění svého hostitele.

V kombinaci s ostatními… odvážnými rozhodnutími nakonec vznikl docela… zajímavý koktejl, který ale nezaujal ani skalní fantasáky ani historiky. Jedno se mu ale podařilo zcela zaručeně: díky TW: Troy se o geomytologii doslechlo mnohem více lidí než kolik by o ní vědělo bez něj.

Problém s geomytologií nicméně spočívá v tom, že její vysvětlení jsou často kostrbatá a přechází klasické přístupy. Jde to velmi dobře vidět v případě TW: Troy, protože který válečník by si do boje místo helmy vzal býčí lebku? Podobné potíže provází i pokus o propojení gryfů a protoceratopsů.

Problémy s protoceratopsy

Co je tedy na protoceratopsí teorii tak špatně? Překvapivě až příliš mnoho detailů.

Prvním z nich je to, že žádný z pramenů nezmiňuje nálezy protoceratopsích zkamenělin, a to i přesto, že starověcí autoři si jich byli dobře vědomi (Witton a Hing 2024, s. 11). Nehovoří pochopitelně o dinosaurech, ale popisují jak na některých místech lidé objevili kosti obrů nebo podobných bytostí. V souvislosti s gryfy však není žádný takový pramen znám.

Zadruhé to je paradoxně geologie. Moderní naleziště protoceratopsů se příliš nekryjí se starověkými nalezišti zlata, a tak si Issedoňané mohli jen stěží spojit gryfy s tímto drahým kovem (Witton a Hing 2024, s. 11–13). Původ tohoto motivu v issedonské pověsti proto musel být zcela jiný.

Svou roli také pochopitelně hraje i to, že se gryfové podobají protoceratopsům jen tvarem svého zobáku. Všechny ostatní části těla jsou odlišné, ať už jde o ocas, který protoceratopsové mají mnohem mohutnější, krk, který mají gryfové delší nebo křídla a uši, která dinosaurům zcela chybí (Witton a Hing 2024, s. 13–15). Gryfí hlava je navíc zcela ptačí a chybí ji límec, který je charakteristický pro protoceratopsy (Witton a Hing 2024, s. 17).

S tímto pak souvisí i pozdější snaha samotné Mayorové najít další druhy, které mohly podobu protoceratopse ovlivnit (Witton a Hing 2024, s. 17–19). Tím ale svou teorii jen komplikuje a vyžaduje, aby Issedoňané znali ne jen jeden dinosauří druh, mnohem více. Výslednou nestvůru by také museli seskládat z nesouvisejících nálezů, což se nezdá příliš pravděpodobné.

Dále je to praktická paleontologie. Pro Issedoňany by bylo podle Marka Wittona a Richarda Hinga (2024, s. 19) velmi obtížné vykopat protoceratopsí kosti, protože ty nejdou vidět přímo na povrchu, ale jejich odkrytí vyžaduje určité úsilí. Mayorová (Mayor a Heaney 1993, s. 51) se nicméně v tomto ohledu domnívá, že to až tak obtížné nebylo, a Andrews (Andrews et al. 1932, s. 207) jí v tom víceméně dává za pravdu.

Podle jeho vyprávění se zdá, že výprava objevila velké množství zkamenělin jen obyčejným průzkumem terénu vykonaném bez výkopů, protože fosilie (nebo jejich části) byly dobře viditelné na povrchu. Andrews a jeho lidé však pozůstatky pravěkých zvířat hledali cíleně a věděli kde hledat, na rozdíl od nomádů, kteří mohli dinosauří kosti objevit jen náhodou. Samotná Mayorová se domnívá, že skály, ve kterých Andrewsova výprava našla velké množství dinosauřích kostí, představovaly natolik významný terénní prvek, že lidskou pozornost přitahovaly již ve starověku, ovšem bez dalších důkazů podle mě není možné říct, že by starověcí Issedoňané (nebo jiná etnika) tato naleziště znali a věděli, co skrývají.

Na závěr je tady pak ještě jeden detail, který geomytologové přehlíží. Zatímco v případě pověstí o gryfech počítají s tím, že si prošly proměnou, almasy považují za zcela neměnné. To je ale velká chyba, protože nedávné výzkumy velmi dobře ukazují, že se i tito diví muži v ústně předávaných příbězích proměňovali, a to často velmi rychle.

Důležité je zejména to, že ještě v 18. století označovalo slovo almas zlého ducha, který ohrožoval rodící matky. Na ochranu před jeho mocí bylo potřeba přivolat šamana a střílet do vzduchu z muškety, protože kombinaci zaklínání a hluku zlý démon nemohl vzdorovat.

Teprve později, s tím, jak do střední Asie začali pronikat bílí objevitelé, se podoba almasů proměnila. Někteří badatelé se domnívají, že proměnu vyvolali cestovatelé, kteří chtěli slyšet o divokých lidech, ale nakolik je tato teorie správná, je podle mě obtížné určit (Ståhlberg a Svanberg 2017, s. 54).

Jisté je to, že teprve v 19. století se z almasů stávají samotářské, napůl lidské bytosti obývající pustá území, kam nikdy nevkročila noha místního natož Evropana. Tato podoba je však zcela odlišná od toho, jak si almasy představovaly různé kultury střední Asie jen 100–150 let předtím. Arimaspejci, jakkoli izolovaní a samotářští byli, tedy v žádném případě nemohli sloužit jako jejich předobraz.

Heaneyho vysvětlení toho, proč Arimaspejci Issedoňanům nevysvětlili, že oni s gryfy nemají nic společného, tedy padá.

Kauzu protoceratopsí teorie je tedy možné uzavřít. Lidé, se kterými se Aristeas setkal, o existenci protoceratopsů pravděpodobně nic nevěděli a jejich pověsti proto nemohly být inspirovány nálezy zkamenělin. Původ příběhu může být vysvětlen zcela jednoduše tím, že ve středoasijských pověstech se jako strážci bohatství objevují různá zvířata, včetně mravenců. V tomto konkrétním případě si na jejich místo lidé dosadili strašlivou a nebezpečnou nestvůru, a o této nestvůře vyprávěli cestovatelům zdaleka, čímž se jejich příběh roznesl do celého světa.

Není proto třeba hledat geomytologické vysvětlení, když zcela dobře postačí klasický přístup. Na stranu druhou, geomytologii jako takovou není nutné zahazovat jako nesmyslný přístup, jen je jako vždy potřeba postupovat s citem pro detail a kombinovat různé přístupy, protože pouze takto je možné se vyhnout omylům pramenícím ze slepého následování předem vytyčené cesty.

Slovanologie není blogem zaměřeným primárně ani na dinosaury ani na starověkou historii, ale raný středověk a jeho vojenské dějiny. Pokud vás tento článek zaujal, a s ním i hlavní témata této stránky a nechcete, aby vám unikly další příspěvky, můžete ji sledovat prostřednictvím RSS, účtu na Mastodonu nebo newsletteru:

Zdroje

ANDREWS, Roy Chapman, Walter GRANGER, Nels C. NELSON a Clifford H. POPE, 1932. The new conquest of central Asia : a narrative of the explorations of the Central Asiatic expeditions in Mongolia and China, 1921-1930 [online]. New York: American Museum of Natural History [vid. 2025-03-07]. Dostupné z: doi:10.5962/bhl.title.12200

MAYOR, Adrienne, 1994. Guardians of The Gold. Archaeology. 47(6), 52–59. ISSN 0003-8113.

MAYOR, Adrienne a Michael HEANEY, 1993. Griffins and Arimaspeans. Folklore. 104(1/2), 40–66. ISSN 0015-587X.

STÅHLBERG, Sabira a Ingvar SVANBERG, 2017. Wildmen in Central Asia. Anthropos. 112(1), 51–61. ISSN 0257-9774.

WITTON, Mark a Richard HING, 2024. Did the horned dinosaur Protoceratops inspire the griffin? Interdisciplinary Science Reviews [online]. 1–26. ISSN 0308-0188. Dostupné z: doi:10.1177/03080188241255543