Vojenská historie je neodmyslitelně spjatá s mapami a velkými barevnými šipkami, které se na nich se železnou pravidelností objevují. To však často způsobí více škody než užitku, zvláště pak tehdy, když autor dané publikace opomene další důležité aspekty každé vojenské akce: sílu bojujících armád, jejich taktiku, strategické cíle a zvláště pak logistiku. Na všechny tyto faktory musí být brán zřetel, jinak nebude výsledek ani trochu uspokojivý. Přesto však mapy představují cenný nástroj, který má potenciál osvětlit mnohou záhadu.

Vzhledem k rozšíření informačních technologií je práce historika alespoň v tomto ohledu jednodušší než kdykoli dříve. Na Internetu je možné nalézt mnoho pomůcek, které mohou pomoci s rekonstrukcí vojenských akcí a jejich důležitých aspektů. Jednou z nich je i projekt Stanfordské univerzity nazvaný ORBIS. Ten umožňuje svým uživatelům zanést do sítě římských silnic libovolnou trasu a následně zjistit, jak dlouho trvalo tuto trasu projít pěšímu cestujícímu, volskému spřežení nebo překonat na lodi. Kromě toho dokáže spočítat i náklady na cestu a do svých výpočtů zahrnuje i vliv počasí.

Vzhledem k tomu, že se francké vojsko na svém tažení proti Avarům pravděpodobně pohybovalo po římských cestách, nebo alespoň po jejich pozůstatcích, je možné jej využít i pro výzkum avarských válek. Protože francké letopisy poskytují jen málo informací o průběhu tažení, nebude jeho využití ideální, své místo si však podle mě zaslouží.

Zanesení alespoň přibližné trasy franského tažení proti Avarům do ORBISu může přinést cenné údaje o tom, jak na této výpravě Karel organizoval logistiku. Z údajů poskytnutých touto aplikací vyplývá, že s použitím volských potahů není možné zvládnout projít tak dlouhou trasu za 52 dní, což je obecně přijímaná délka tažení. To jen potvrzuje a umocňuje význam Dunaje jakožto zásobovací tepny, která tažení tak velkého rozsahu umožnila. Dalším poznatkem je, že se Karel mohl při návratu spoléhat na hybridní model logistiky kombinující zásobování po Dunaji s využitím vozů, což dále ovlivňuje odhad Karlova původního plánu.

Poznámka: v tomto článku se nezabývám průběhem avarských válek, věnuji se jen logistice franckého vojska pod vedením Karla Velikého. Vzhledem k tomu, že tato výprava se odehrála v kontextu dalších událostí, je pro plné pochopení tohoto článku tyto události alespoň běžně znát. Pomoci s tím může můj článek na webu LUMYD.eu, v němž jsem alespoň stručně popsal prvních pět let bojů od franckého vpádu do Panonie.

Rekonstrukce trasy

Největší problém s tímto pokusem představuje jednoznačně nedostatek informací, který znemožňuje provést toto měření pro všechny „fronty“. Francké prameny se sice zmiňují o trojici armád, která se proti Avarům vypravila, rekonstrukce jejich trasy je však s použitím pouze těchto pramenů velmi obtížná. Nejvíce problematická je trasa, po které do Panonie táhl Karlův syn Pipin, o něco málo jasnější je, kudy se k Dunaji vydalo vojsko shromážděné na severovýchodě Francké říše (k tomuto viz Třeštík (2010, s. 57–63)) a zdaleka nejsnazší je rekonstruovat průběh tažení armády Karla Velikého. Proto jsem si pro výpočty zvolil pouze trasu Karlova vojska.

Právě pro rekonstrukci Karlovy trasy skýtají prameny a geografie nejvíce opory. Francké letopisy popisují, že po překročení hranice na Enži u Lauriaca (Lorch, Rakousko) se francký král vydal na východ podél Dunaje, dokud nedosáhl soutoku této řeky s Rábou. Tam se na několik dní utábořil a do Bavorska se vrátil přes Savarii (Szombathely, Maďarsko). Určení trasy podél Dunaje a Ráby a dále přes Savarii až po Scarbantii (Sopron, Maďarsko), kde se silnice dělí, je poměrně snadné. Tyto dvě řeky totiž kopírovala jen jediná stará římská silnice a je více než pravděpodobné, že se Karel držel právě jí. V jeho době sice silnice nebyla v tak dobrém stavu jako několik století předtím, stále však na některých úsecích mohla nabízet zpevněný povrch a s ním i vyšší rychlost pochodu. Navíc, vzhledem k tomu, že se vinula krajinou po té nejschůdnější trase, museli se jí Frankové držet, pokud chtěli šetřit své síly. I když se tedy na některých kratších úsecích mohlo francké vojsko od římské silnice vzdálit a zvolit jinou cestu, pravděpodobně se jí po většinu času drželo.

Drobná potíž vyvstává s rekonstrukcí trasy poté, co se Frankové vydali ze Scarbantie k Dunaji. Na tomto místě se cesta dělí a jedno rameno pokračuje k Vindoboně (Wien, Rakousko), druhé směřuje ke Carnuntu (Petronell-Carnuntum, Rakousko). Vzhledem ke své povaze nám prameny neumožňují rozhodnout, kterou cestu Karel zvolil. Přes Carnuntum je to sice blíže k Dunaji (56 km proti 64 km přes Vindobonu), do celkového rozdílu je však nutné započítat i cestu z Carnunta do Vindobony, tedy dalších 44 kilometrů. Kratší tedy byla cesta přes Vindobonu, i když ani trasu vedoucí přes Carnuntum není možné zcela vyloučit. Rozhodl jsem se proto vyzkoušet obě.

Vyhodnocení výsledků

Co se rychlosti přesunu týče, vycházím z předpokladu, že kolona se vždy pohybuje rychlostí svého nejpomalejšího článku, v tomto případě vozů tažených voly. Žádný pěšák si nedokáže nést zásoby na dlouhých padesát dní stejně jako jezdci, a to i když se mohou v tomto ohledu spolehnout na svá zvířata. Muly, osli a mezci zase neunesou dost na to aby se jejich použití vyplatilo, protože potřebují píci, kterou je opět potřeba nějak převážet. Jedinou efektivní možností, jak efektivně vyřešit v raném středověku logistiku pozemního vojska, je tedy vézt větší část zásob na vozech. Předpokládejme tedy, že se na vozy spoléhal i Karel Veliký na podzim 791.

Pokud by volská spřežení dokázala za den urazit dvanáct kilometrů, s čímž počítá ORBIS, překonala by Karlova armáda celou trasu dlouhou 663/699 kilometrů za 55,5–58,6 dne. Podle Loršských análů však celé tažení trvalo 52 dní. Toto číslo je sice možné rozporovat, Walter Pohl (2018, s. 541, pozn. 334) například poukazuje na to, že se shoduje s délkou Pipinova tažení proti Odilovi roku 743, nicméně pozdní začátek vojenských nedovoluje jeho přílišné navýšení. I s padesáti dvěma dny v Panonii by Karlův návrat spadal do první poloviny listopadu, což je doba, kdy se polní tažení stávají zvláště náročnými kvůli zhoršujícímu se počasí. Možnosti vysvětlení odlišnosti výpočtu od skutečnosti se nabízejí dvě: buď byla rychlost trénu vyšší, nebo se v oblasti zásobování Karel Veliký spoléhal na jiné prostředky.

Co se odhadu rychlosti volských spřežení týče, dá se jeho úpravou tento nesoulad jen těžko vysvětlit. Navýšení rychlosti na 15, nebo dokonce 20 kilometrů za den snižuje délku trvání tažení na 44,6, respektive 34 dní v případě trasy Lauriacum – Scarbantia – Carnuntum – Lauriacum a 44,2, respektive 33,1 dne v případě trasy Lauriacum – Scarbantia – Vindobona – Lauriacum. Vzhledem k tomu, že rychlost 20 kilometrů na den je značně nadnesená, přidržel bych se nižšího odhadu. I ten však poskytuje jen 8–10 dní rezervy, kterou mohlo francké vojsko využít k dobývání dvou avarských pevností na Dunaji nebo táboření na jeho soutoku s Rábou. Navíc, neznámá choroba šířící se mezi koňmi pravděpodobně na delší dobu zastavila pochod celého vojska. Také kdyby se vojsko nehýbalo více než zmiňovaných osm až deset dní, musela by být jeho rychlost na ostatních etapách vyšší než jen 15 kilometrů za den, což se však pro změnu příliš blíží zavrženému odhadu dvaceti kilometrů za den. Vzhledem k tomu všemu se nezdá příliš pravděpodobné, že by s vozy mohlo vojsko stihnout urazit celou trasu za zmiňovaných 52 dní.

Francká logistika se tedy na podzim 791 musela spolehnou na jiné možnosti.

Zásoby, muly a Dunaj

Jednou z nich je, že si každý z vojáků nesl vlastní zásoby. Pokud měl být pochod rychlý a krátký, nabízela se tato možnost zcela sama. ORBIS uvádí rychlost pěších cestujících na 30 kilometrů za den, což je přibližně dvojnásobná rychlost oproti volským spřežením. Bez vozů by tedy mohl Karel projít svou trasu za 22,1–23,4 dne. Odhad počítá s dobrým stavem římských cest, který však není možné v Karlově době předpokládat. Římské cesty sice nejspíš byly stále tím nejlepším, po čem se mohlo vojsko pohybovat, stavu ze dnů své největší slávy však nedosahovaly. Při snížení cestovní rychlosti na 20 kilometrů za den by pak cesta trvala 33,2–35 dne, což stále ještě poskytuje dostatečný prostor pro boje o avarská opevnění, menší potyčky, táboření a zpoždění způsobené nemocí řádící mezi franckými koňmi.

Rychlost francké jízdy sice mohla být vyšší, nicméně opět platí pravidlo, že kolona se pohybuje rychlostí svého nejpomalejšího článku. Jízda cválající krajinou daleko před pěšími oddíly by byla zranitelná a do nebezpečí by přivedla i pěší část armády. Navíc, koně nedokážou vyvinout vyšší rychlost než lidé po příliš dlouhou dobu.

I pokud připočteme několik dní na táboření u ústí Ráby, popř. zastávku v Savarii, kterou navrhuje Gábor Kiss (2018), menší střety s Avary a dobývání některých jejich pevnůstek, bude celkové trvání tažení pouze s pěšáky a jezdci výrazně kratší než uváděných 52 dní. To nepředstavuje příliš velký problém: dvacetidenní rezerva mohla být vyplněna třeba pleněním nebo se v ní mohly projevit potíže způsobené koňskou epidemií. Pokud by si každý nesl vlastní zásoby, mohlo by Karlovo vojsko tuto trasu projít dostatečně rychle.

Tuto možnost však vylučuje množství zásob, které by si každý voják musel nést s sebou. Není v lidských silách nést na zádech zásoby jídla, dřeva a píce na padesát dní. Muly, mezci a osli, kteří se mohli pohybovat rychleji než volská spřežení, zase potřebují další píci, kterou je stejně jako potraviny nutné nějak převážet. Kapacita nákladu, kterou mohli nést, se tak opět snižuje, což pro změnu znamená, že množství nosných zvířat by se muselo zvýšit, což jednak zvyšovalo zranitelnost francké armády, jednak by to nejspíš přineslo kompletní kolaps logistiky v době, kdy se ve vojsku objevila koňská epidemie. Ani tato možnost tedy nepřichází v úvahu.

Armáda na pochodu se nicméně může spoléhat na zdroje z okolní krajiny, které získává pleněním. To ji sice zpomaluje, ovšem data z ORBISu ukazují, že Karel měl v případě přesunu bez vozů dostatečnou časovou rezervu. Tou hlavní nevýhodou však je, že množství získaného zásob je závislé na možnostech země, kterým daná armáda prochází. V hospodářsky málo rozvinutých oblastech bude výnos z plenění vždy nižší než na rozvinutých územích. Otázkou proto je, jak dobře na tom byla západní část Avarského kaganátu co do obživy armád na tažení. Minimálně mezi ústím Ráby, Savarií a Dunajem se daly najít potřebné potraviny, píce a dřevo, na rozdíl od úseku mezi Enží a Carnuntem, kde někteří předpokládají jakési vysídlené nárazníkové pásmo (Szőke 2011, s. 265–266). Pokročilá roční doba však znamenala, že veškerá úroda byla již shromážděna v sýpkách, kde mohla být snadno ničena avarskými obránci. Prameny nás však o ničem takovém neinformují a nezmiňují se o tom, že by Avaři přistoupili na strategii spálené země, nicméně toto by nebyl jediný detail, který by vynechaly. Rozhodnout o možnostech získávání zdrojů z okolí je tedy obtížné, pokud vůbec možné.

Jisté je však to, že pokročilá roční doba vyžadovala kromě hledání potravin i sběr palivového dřeva, který ubírá čas určený pro shánění jídla. Rozptýlení armády pak s sebou neslo riziko větších ztrát způsobených menšími skupinami nepřítele. Zvláště v podmínkách, kdy je důležitá rychlost, a kdy se vojsko pohybuje hluboko na nepřátelském území, se nezdá moudré přistoupit k tomuto řešení.

Zásobování Karlovy armády se tedy nemohlo zcela spoléhat na volská spřežení, plenění nebo to, že si každý nesl vlastní zásoby. Armáda táhnoucí ze severovýchodní části Francké říše teoreticky mohla získat zásoby od Čechů a jiných Slovanů, přes jejichž území se přesouvala, po jejím příchodu k Dunaji se jí, stejně jako vojsko pod vedením Karla Velikého, otevírala možnost realizovat zásobování po této řece.

Podle ORBISu je možné splout vzdálenost mezi Enží a soutokem Ráby s Dunajem za přibližně 5 dní. Pěší koloně pohybující se rychlostí 30 kilometrů za den by to samé trvalo 9,6 dne. Délka cesty byla ovšem v obou případech delší než uváděných 5 a 9,6 dne. Pozemní vojsko zpomalovaly avarské pevnosti a snad i menší oddíly protivníka, stejně jako fakt, že ne vždy bylo možné nebo výhodné ujít celých třicet kilometrů. Kratší pochod mohl znamenat výhodnější místo pro táboření. Stejně tak rozmístění vhodných kotvišť pro dunajskou flotilu mohlo zkrátit (nebo i natáhnout) denní etapy. Data však jasně ukazují, že francké lodě mohly s pozemními silami držet krok a dokonce je předehnat. Odchylky výpočtu od reality s tím jen stěží něco změní.

Je tedy možné konstatovat, že dokud se obě armády pohybovaly v blízkosti Dunaje, spoléhaly se na lodě, které vezly jejich zásoby. Umožnilo jim to cestovat mnohem rychleji, než kdyby nechali logistiku na povozech a také byl jejich trén mnohem lépe chráněn před útoky nepřátel.

Skok od soutoku k řece

Po minimálně deseti dnech pochodu a několika dalších dnech táboření u ústí Ráby však Karel musel najít jiné řešení svých logistických obtíží. Vojsko pod jeho vedením se mělo vrátit domů přes Savarii, což znamenalo, že muselo překonat přibližně dvě stě kilometrů bez možnosti zásobování po řece. Pěšky to podle ORBISu činí 6,8 (do Carnunta), resp. 7 dní (po delší trase přes Vindobonu). Takovou vzdálenost je již možné překonat jen se zásobami, které si vojáci nesou sami, každé byť sebemenší zdržení však může přinést veliké potíže.

Zdržení přitom mohlo způsobit mnoho faktorů, mezi které patří například podzimní deště, avarské útoky, teoretická zastávka v Savarii, kterou předpokládá Gábor Kiss (2018) nebo koňská epidemie. Katastrofální následky také mohla mít kombinace všech výše zmíněných událostí. Nabízí se proto otázka, zda se Karel spoléhal při zpáteční cestě na své štěstí, nebo zda se spolehl na robustnější a méně problematický způsob zásobování.

Od ústí Ráby se totiž k Dunaji dá s vozy dostat i za 17 dní (přes Carnuntum) až 17,6 dne (přes Vindobonu). Pokud budeme počítat pouze s daty z ORBISU, měl by Karel zpátky k Dunaji dorazit za 26,6–27,2 dne od začátku výpravy. Pokud se odtud vracel zpátky do Bavorska bez vozů, trvala celá výprava 32,7 (přes Vindobonu) až 33,6 dne (přes Carnuntum). Do 52 dní tedy zbývá poměrně velká rezerva, kterou mohly vyplnit boje, táboření u soutoku Dunaje a Ráby, zastávka v Savarii, čekání na lepší počasí a zdržení způsobené epidemií, která vojsko připravila o koně.

Zpáteční cestu je možné zvládnout i s vozy: 31,4–34,5 dne od ústí Ráby do Lorchu přes Vindobonu, resp. Carnuntum. Dohromady s cestou do vnitrozemí kaganátu by výprava trvala podle ORBISu 41–44,1 dne, což sice zmenšuje prostor pro zdržení, zcela je však ani nevylučuje.

Je proto možné předpokládat, že zásobování Karlova vojska na podzim roku 791 zajišťovala jednak dunajská flotila a jednak volská spřežení. Flotila umožňovala rychle překonat vzdálenost mezi franckou hranicí a avarským vnitrozemím, vozy pro změnu přinášely jistotu v tom smyslu, že vojsko stihne překonat kritický úsek, pokud se domů vydá přes Savarii. Zůstává však otázka, odkud se vzaly vozy, a co se s nimi nakonec stalo.

Pokud se na ně Karel skutečně spoléhal, musel je nejprve po řece nejprve dopravit z Bavorska až ke své armádě daleko v Panonii a poté zase zpátky. Stejně tak musel po Dunaji dopravit dostatek tažných zvířat. Odhadnout kapacity dunajské flotily není jednoduché, data z ORBISu však naznačují, že lodě nemohly pendlovat mezi základnami v Bavorsku a táhnoucí armádou, protože cesta po proudu až k Rábě trvá sice jen pět dní, zpátky je to však již 20,5 dne. Veškeré zásoby proto musely být naloženy už v Bavorsku a flotila musela vézt zásoby pro Karlovu pravobřežní armádu, vojsko na levém břehu a také dost píce pro veškerý tažný dobytek. Zvířat sice nemuselo být tolik jako při klasických výpravách (vzhledem k tomu, že větší část zásob si přes Savarii mohli nést vojáci sami a potřebovali jen malou pomoc), i tak se muselo jednat o velké množství nákladu. Zpátky pak mohly vozy dojet samy, nebo na lodi. Která z těchto možností je pravděpodobnější, je však velmi obtížné určit.

Závěr

Data, která poskytuje ORBIS mohou být velmi přínosná pro výzkum avarských válek a dalších konfliktů v raném středověku. Pro jejich efektivní využití je však potřeba zvážit zvláště dva faktory, které se mohou podepsat na efektivitě využití této aplikace: trasu pochodu a rychlost pochodu nebo přepravy.

Trasa se v případě Karlova vojsko dá díky omezeným možnostem přesunu ve středním Podunají poměrně snadno (a snad i přesně) odhadnout. Síť římských silnic v tomto prostoru neposkytuje příliš mnoho možností a i ty, jež se nabízejí, se od sebe co do délky příliš neliší. ORBIS proto podle mě může být využit v tomto ohledu naplno.

Druhou komplikací je odhad rychlosti vojska na přesunu. Údaje uváděné tvůrci ORBISu jsou sice víceméně široce přijímané, od skutečnosti se však mohou poněkud lišit. Odhad rychlosti a případná korekce výsledků je téma pro budoucí článek, zatím se však zdá, že ani lehce upravené hodnoty výpočty příliš nezmění.

Co se výsledků týče, ORBIS jasně ukazuje, že v průběhu tažení se Karel nemohl spoléhat na vozy jako hlavní prostředek zásobování. Projít celou trasu s pomalým trénem nebylo možné projít za přibližně 50 dní, které měl v kaganátu strávit. Vozy mohla nahradit dunajská flotila, která vojsko zásobovala v průběhu pochodu k soutoku Ráby a Dunaje, dále se Karel musel spolehnout na jiný způsob přepravy zásob.

Čekala jej přibližně týdenní cesta přes Savarii k Dunaji, kde jej opět mohlo zásobovat dunajské loďstvo. Na takto dlouhý pochod si vojáci mohli nést své zásoby sami, vzhledem k tomu, že každé – byť drobné – zdržení mohlo způsobit logistickou katastrofu, se však zdá mnohem pravděpodobnější, že alespoň část zásob byla převážena na vozech tažených voli. Zpáteční cesta do Bavorska se díky rychlému postupu podél Dunaje na začátku tažení dá stihnout a vozy mohly být dopraveny do Panonie po Dunaji.

Tento hybridní model logistiky by umožnil nejen rychlý postup na začátku tažení, ale i dostatečnou flexibilitu v průběhu „zacházky k Savarii“. Je také nutné mít na paměti, že pokud Karel skutečně využil vozy pro zásobování cesty od ústí Ráby oklikou zpět k Dunaji, musel s ním počítat ještě před začátkem tažení, což má zajímavé důsledky pro hodnocení jeho cílů na první výpravě.

O tom ale až někdy příště.

Zdroje

Anon., [b.r.]. ORBIS: The Stanford Geospatial Network Model of the Roman World [online] [vid. 2023-12-12]. Dostupné z: https://orbis.stanford.edu/

KISS, Gábor, 2018. Eine vergessene Episode des Awarenfeldzuges von Karl dem Großen 791. Was hat Karl der Große in Savaria gesucht und gefunden? In: Jörg DRAUSCHKE, Ewald KISLINGER, Karin KÜHTREIBER, Thomas KÜHTREIBER a Gabriele SCHARRER-LIŠKA, ed. Lebenswelten zwischen Archäologie und Geschichte. Festschrift für Falko Daim zu seinem 65. Geburtstag. Mainz: Verlag des Römisch-Germanischen Zentralmuseums, s. 215–222. ISBN 978-3-88467-292-1.

POHL, Walter, 2018. The Avars: A Steppe Empire in Central Europe 567-822. Ithaca, London: Cornell University Press. ISBN 978-1-5017-2940-9.

SZŐKE, Béla Miklós, 2011. Die Donau und die Letzten Tage des Awarischen Khaganats. In: Gyöngyi KOVÁCS a Gabriella KULCSÁR, ed. Ten thousand years along the Middle Danube: life and early communities from Prehistory to History. Budapest: Archaeolingua, s. 265–294. ISBN 978-963-9911-26-0.

TŘEŠTÍK, Dušan, 2010. Vznik Velké Moravy. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. ISBN 978-80-7422-049-4.