Sámova říše je velice vděčné téma, a to z mnoha důvodů. Její příběh je jakoby vystřižený ze špatného dobrodružného románu: obyčejný francký muž se připojí do války za nezávislost kmenů, ke kterým jej nic neváže, vydobyde si slávu, království a dvacet manželek a toho všeho si užívá až do své smrti. Veřejnost fascinuje, jak tento příběh zní, historiky to, že se vůbec stal, a že se o něm dochovaly nějaké informace.

Zpráva takzvaného Fredegara je ovšem příliš stručná na to, aby se Sámova výprava ke Slovanům dala dlouze analyzovat, a aby tato analýza přinesla skutečně přínosné výsledky. Na stranu druhou, slovansko-avarská válka, do které Sámo zasáhl na slovanské straně, je až příliš zajímavá a jedinečná na to, aby se jí pozornost historiků zcela vyhýbala. Proto se k nim historikové a archeologové snaží nalézt alespoň analogie z podrobněji popsaných oblastí, anebo je zasadit do širšího kontextu.

A právě o těchto kontextech bude tato série. Zaměřím se v ní na některé aspekty dějin první poloviny sedmého století, které se odehrávaly napříč Eurasií a ukážu, jak se dotýkaly našeho území, kde v té době existovalo něco, co moderní historici znají pod jménem Sámova říše. V jednotlivých článcích představím některé pozoruhodné teorie a pohledy, o kterých se však z různých důvodů příliš nemluví. Podíváme se na politiku, obchod, vojenství a některé další detaily té doby.

V dnešním článku představím názor značně kontroverzního ruské historika Lva Gumiljova. Ten není v českém prostřední na rozdíl od svého rodného Ruska příliš dobře znám; vyšlo zde jen několik jeho prací, které se ale vyhýbají hlavnímu tématu jeho tvorby, poněkud rozporuplné teorii etnogeneze. Ta sice utvářela Gumiljovovy historické myšlenky, které v českém překladu vyšly, ovšem tento vliv se projevil jen v náznacích, a český čtenář tak zůstal o Gumiljovovu největší myšlenku v zásadě ochuzen.

Co se však do povědomí české veřejnosti dostalo, byla Gumiljovova představa dynamiky politického vývoje ve stepi a také jejího provázání s klimatickými cykly. Historie klimatu a jeho vliv na utváření nomádských říší je téma pro budoucí článek, Gumiljovův model politických vztahů v první polovině století si ale zaslouží pozornost hned na začátku této série. Se Sámovou říší sice přímo nepočítá, popisuje ale politiku napříč Eurasií v době její existence a nachází se v něm dostatek prostoru pro její zasazení do dějin celého kontinentu.

V tomto článku se proto zaměřím na to, jak spolu souvisí stepní a středoevropské dějiny podle Lva Gumiljova, jak do nich zapadá Sámova říše a v čem spočívá největší problém jeho úvah. Žádný model objasňující mezinárodní politiku totiž není dokonalý a ani pokus o provázání korejských a středoevropských dějin není výjimkou. V tomto případě to jsou až příliš velká zjednodušení a skoro až absurdní lpění na provázanosti společností napříč Eurasií.

Toto je první díl série o provázanosti eurasijské pevniny, po kterém budou následovat další věnované obchodu, válečnictví a dějinám sedmého století. Pokud chcete zůstat v obraze a informováni o tom, kdy vyjdou, můžete tento blog sledovat prostřednictvím účtu na Mastodonu, RSS feedu nebo odběrem newsletteru:

Korálkový model a zákon zachování krize

Pro pochopení Gumiljovovy představy je nutné nejprve popsat geografický rámec, se kterým operuje. Ten je tvořen celým stepním pásem, které se táhne napříč Eurasií, a také některými územími, která k tomuto pásu přiléhají. Pro potřeby článku mu budu říkat jednoduše Pásmo. Pásmo je přirozený geografický rámec, protože eurasijská pevnina je orientována podél rovnoběžek, na rozdíl od americké pevniny, jež je rozložena podél poledníků. V praxi to má mnoho velmi zajímavých důsledků.

Tím hlavním je snadnější šíření životních stylů, a to jak zemědělství, tak nomádského pastevectví. Díky tomu, že je pevnina v Eurasii orientována po rovnoběžkách má velmi podobné klimatické podmínky po celé své délce, což umožňuje, šíření zemědělství nebo pastevectví po ose západ – východ, což je mnohem snazší než šíření severojižním směrem. Je to proto, že při pohybu na východ nebo západ se zemědělci – nebo pastevci – dostanou do klimaticky podobného prostředí, a nemusí se příliš přizpůsobovat odlišnému podnebí, které by mohlo vyžadovat změnu jejich životního stylu (a tím zastavit jeho šíření).

Druhým, navazujícím dopadem, je možnost velmi snadné eskalace konfliktů napříč tímto pásmem. Vzhledem k tomu, že politicky konsolidovaní aktéři mohou existovat jen v tomto pásmu, a že většinou vyplňují větší část jeho šířky, pro ně bývá nejvýhodnější – pokud ne jedinou – možností navazovat spojenectví se sousedy svých nepřátel.

Co se týče omezené šířky pásma, ve kterém mohou vznikat politicky konsolidovaní aktéři, ta je dána možnostmi obživy a distribuce zdrojů k centrům politické moci. V prostoru, kde není dostatečně bohatá půda na to, aby uživila vládnoucí vrstvu společnosti (ať už se jedná o knížecí družinu nebo byrokratický aparát), nebo kde není možné tyto zdroje efektivně dopravovat do centra (například proto, že doprava je ztížena horskými pásmy nebo nepříhodným tokem řek), nemůže vzniknout skutečný stát, nebo alespoň silná centralizovaná společnost. Neznamená to, že jsou tyto oblasti pusté nebo nepříliš rozvinuté, ale pro zahraniční politiku těch skutečně silných hráčů mají potenciál spíše jako zdroj lidské síly, která se dá rekrutovat.

V prostoru sibiřské tajgy, středoasijských hor a východoevropské lesostepi proto nemohla vzniknout společnost, která by mohla efektivně zasáhnout do velké politiky napříč kontinentem. Mocnosti se objevily jen ve stepi, v Anatolii a Blízkém východě a v povodí velkých čínských řek. Jistou výjimku představuje Indie, která byla lidnatá a rozvinutá, nicméně příliš izolovaná na to, aby se mohla podílet na konfliktech napříč stepí, což ostatně platí dodnes. Menší politické celky se sice zrodily i na okrajích Pásma, ale jejich vliv na kontinentální politiku byl spíše minimální. Příkladem takového aktéra mohou být korejská království, nebo Francká říše. Ve svém okolí sice mohly platit za důležitý článek místní politiky, v celkovém kontextu byl jejich vliv spíše zanedbatelný.

Vzhledem k tomu, že na sever ani na jih od Pásma nebyl nikdo, kdo by mohl rozhodnout války mezi jeho velmocemi, mohli aktéři napříč tímto územím spoléhat jen na ostatní aktéry v Pásmu, kteří s nimi však často přímo nesousedili, kvůli geografii.

V místech, kde je Pásmo velmi široké, jako na jeho západním okraji, jej rozdělují přírodní překážky, mezi něž patří Černé a Kaspické moře. Tyto vodní plochy oddělily kočovníky ve stepi od Východořímské a Perské říše. K oběma říším se sice dalo ze stepi dostat přes Kavkaz a oblast Dunajské delty, ale zvláště cesta podél pobřeží Černého moře byla až příliš dlouhá, což si obě strany uvědomovaly a Východořímané toho do jisté míry využívali (Luttwak 2009, s. 7). Kavkaz pro změnu umožňoval mnohem slabším silám držet silnější nomádské armády na druhé straně hor. Kontakt se stepí byl proto relativně slabý, a to i když probíhala výměna darů a zboží, a přesto, že východořímská poselstva občas mířila až na daleký Altaj (průběh cesty vyslance Zemarcha rozebírá například Mihály Dobrovits (2011)).

Dále na východ se Pásmo pro změnu zužuje dost na to, aby jej mohla přetnout jediná říše, což se povedlo nejprve Turkutům a později dalším kočovnickým říším. Dokonce i tam, kde je Pásmo rozděleno přírodními překážkami, jako na jeho západní části, vyplňují říše celou šířku jeho jednotlivých „větví“.

I když se na některých místech díky geografii najdou výjimky, říše jsou kvůli geografii v Pásmu uspořádány v jedné řadě jako korálky na niti a většinou sousedí na západě a východě se dvěma dalšími mocnostmi.

Kvůli tomu se v zásadě u všech hráčů napříč Pásmem vyvinula strategie založená na uzavíraní smluv s jedním ze sousedů a napadení toho druhého společně s jeho sousedem na druhé straně jeho říše. To byl však jen ideální stav, praxe byla mnohem barvitější a plány vojevůdců a panovníků často nevycházely tak, jak si to jejich tvůrci představovali. Například Východořímané se nejprve pokoušeli vycházet s Avary v míru a platili jim vysoký tribut, zatímco se pokoušeli ve válce proti Persii získat na svou stranu Turkuty. Jejich plány však zhatil avarský kagan, který se svým vojskem roku 626 oblehl Konstantinopol. Po jeho porážce se situace na dunajské hranici impéria uklidnila a císař Herakleios mohl soustředit veškeré své síly na východě.

Rozdělení Pásma mezi jednotlivé mocnosti však mělo i další důsledky. Patřilo mezi ně to, že se politické krize mohly poměrně snadno šířit napříč kontinentem. Vzhledem k tomu, že možnosti expanze byly omezeny na jeden ze dvou směrů (tj. východ nebo západ), představoval neúspěch jednoho ze sousedů skvělou příležitost jak rozšířit své panství a upevnit svou moc.

Výše zmíněná kaganova porážka pod Konstantinopolí proto nezůstala bez důsledků. Po tomto neúspěchu se avarský kaganát začal hroutit a jeho nejslavnější období ukončila občanská válka. Nestabilita za jejich východní hranicí podnítila Franky k obnovení expanze tímto směrem a dobytí některých území v Podunají mohlo být jedním z úspěchů franckého krále Dagoberta. A tím se opět dostáváme k Sámově říši a Lvu Gumiljovovi.

Hedvábí a nultá světová válka

Takový popis podmínek a politiky v Pásmu je podle mě správný, je však velmi obecný. Proč tomu tak je, se ještě budu v budoucnu věnovat, nyní se zaměřím jen na Gumiljovovu variantu tohoto modelu. Ta je sice mnohem konkrétnější, ztrácí však mnohé ze správnosti své mnohem obecnější varianty.

Gumiljov totiž považuje za motor veškerého politického dění v Pásmu hedvábí. Tato strategická surovina byla produkována na východním konci kontinentu a prostřednictvím dlouhých obchodních cest táhnoucích se napříč eurasijskou pevninou byla dopravována na hřbetech velbloudů a dalších zvířat až na jeho západní konec, kde za něj římské elity platily obrovské sumy peněz. Obchod byl sice kvůli geografii oblastí, které musel překonávat, velmi náročný, na stranu druhou se ale překupníci dočkali velké odměny ve zlatě a dalších drahých kovech.

A stejně tak se část bohatství dostávala i do rukou těch, kteří hedvábnou stezku (či přesněji stezky) střežili.

Gumiljov (1971, s. 90) například tvrdí, že vojenská moc Peršanů stála na výběru cla od kupců putujících z Číny na západ, aby tam prodali své drahocenné zboží. Stejně tak hedvábí přinášelo bohatství do pokladnic čínských vládců a jen Římané na tomto obchodu podle Gumiljova (1971, s. 89) prodělávali, protože nakupování hedvábí ve velkém odvádělo z jejich říše finance, které mohly být využity lépe na obranu říše před barbary a dalšími hrozbami.

Hedvábí, stejně jako koření v Duně, však muselo plynout, protože na obchodu svým způsobem vydělávali všichni: Peršané, jež si díky němu postavili silné vojsko, Číňané, jimž přinášel stabilní příjem i Římané, pro něž hedvábí představovalo možnost, jak ukázat světu na obdiv jejich bohatství.

Skutečné problémy nastaly, když obchod ustal. Série krizí, které zachvátily Čínu ve druhém století našeho letopočtu přerušily proud hedvábí hned u zdroje. V Persii proto podle Gumiljova došlo k nástupu dynastie Sásánovců, která po několika letech bojů nahradila dosud vládnoucí Arsakovce, zatímco Řím se musel potýkat s nedostatkem peněz, které odčerpal obchod s luxusní východoasijskou látkou. Napříč Pásmem, které bylo obchodně velmi silně propojené, se začaly šířit krize, i když ty zatím ještě negradovaly v celokontinentální válku, kterou Gumiljov datuje do dvacátých a třicátých let sedmého století.

Jakmile se situace uklidnila a hedvábí opět proudilo z Číny na západ, stalo se pro změnu palivem sporů eskalujících ve války mezi jednotlivými říšemi. V šestém století mohli kupci putovat do Východořímské říše buď severní cestou přes stepi ovládané Turkuty, nebo jižní cestou, kterou ovládali Peršané. Zatímco pro Peršany bylo výhodné dovolit Východořímanům nakoupit co nejméně za co nejvyšší cenu, Turkuti usilovali o maximalizaci zisku skrze prodej většího množství látek (Gumiljov 1971, s. 95–96). Bylo jen otázkou času, kdy dojde k přímé vojenské konfrontaci mezi oběma hráči.

Situace vyeskalovala roku 589, kdy do Persie vpadla jak východořímská, tak turkická vojska. Do hry tehdy zasáhla geografie popsaná výše: vzhledem k tomu, jak Pásmo vypadá, byl tento scénář podle Gumiljovovy logiky nevyhnutelný. Válka o hedvábí musela zákonitě přijít, protože neexistovala jiná možnost, jak obejít perské území, a útok na dva protilehlé konce Perské říše zase zajišťovalo rozložení říší napříč Pásmem.

To však byla jen předehra k dalším politickým událostem. Poté, co se Turkuté soustředili na svého západního souseda, pokusili se Číňané vyvolat povstání mezi poddanými turkického kagana. Jejich snaha byla úspěšná a roku 603 se jednolitý kaganát rozpadl na východní a západní část. Východní kaganát se stal brzy nepřítelem jak Číny, tak Západoturkického kaganátu, který pro změnu válčil po boku Východořímské říše proti Peršanům a byl spojencem Číny. Peršané, kteří se nacházeli přibližně uprostřed celého konfliktu, hledali své spojence mezi Východními Turkuty a Avary sídlícími na Dunaji. Dále na západ čekali Frankové na oslabení Avarů a Langobardů (kteří rovněž válčili s Východořímany), takže svým způsobem stáli na straně Konstantinopole a na dalekém východě se rýsovala možnost Japonského vpádu do Koreje. Milan Škoda (2015, s. 120), který tuto myšlenku přejímá, pak dokonce hovoří o dvou blocích. Gumiljov nešel až tak daleko, i když i jeho výklad je poněkud ambiciózní: „Do roku 630 zuřila na celém kontinentě válka, kterou můžeme nazvat světovou, a jejíž podivuhodné obraty můžeme vysvětit pouze s přihlédnutím k událostem na nejzazších koncích, které probíhaly téměř současně.“ (Gumiljov 1971, s. 97)

A právě na tomto místě Gumiljovův model selhává.

Problematická provázanost

V tom stejném odstavci, ze kterého jsem opsal citovanou větu, totiž tvrdí, že Konstantinopol zachránilo čínské vítězství nad Východními Turkuty, které uvolnilo Západním Turkutům síly, které mohly být využity pro invazi do Persie. Potíž však spočívá v tom, že Konstantinopol zachránilo něco zcela jiného než čínské vítězství. Byla to pevnost jejích zdí a bran, její velikost a v neposlední řadě bouře na Zlatém rohu, co zachránilo město a výsledky války na dálném východě měly pro osud této metropole jen minimální vliv (analýze těchto příčin se věnuje Hurbanič (2016, s. 304–308), boje v zálivu Zlatý roh jsem zmiňoval v jednom svém starším článku).

Město totiž primárně ohrožovali Avaři, jichž se čínsko-turkická válka vůbec nedotkla, a kteří se od města stáhli po deseti dnech obléhání. Perské vojsko stojící na druhé straně Bosporu město ohrozit nemohlo, dokud obránci města kontrolovali moře a nutno podotknout, že tuto kontrolu si udrželi až do konce bojů. Ve hře byla navíc stále ještě armáda císaře Herakleia, který se rozhodl nevytáhnout na pomoc svému hlavnímu městu a raději vedl dále polní tažení proti Peršanům na východě své říše.

Je sice pravda, že k jeho konečnému vítězství nad Peršany mu dopomohli Turkuté, kteří přešli Kavkaz a přidali se k jeho vojsku, výsledek dlouhé války ale ovlivnily i další faktory (například bitvu u Ninive, která otevřela Východořímanům cestu do Mezopotámie, rozhodli východořímští pěšáci a ne turkičtí jezdci (Hurbanič 2016, s. 327); na výsledku války se podepsal i převrat v Persii a její naprosté vyčerpání). I bez turkické pomoci by ale válka pravděpodobně časem skončila buď východořímským vítězstvím, nebo uzavřením křehkého a obezřetného míru. Nesmíme zapomínat ani na to, že i bez východořímského vítězství by došlo k arabské expanzi, jíž by v cestě stejně nestály bohaté a mocné říše, ale spíše stíny jejich bývalé slávy. Efekt motýlích křídel je jedna věc, pravděpodobnosti historického vývoje jsou však věc druhá.

Gumiljov se proto plete, když tvrdí, že události na obou koncích pásma byly až tak provázané. Souvisely spolu, ale vzdálenost mezi oběma bojišti a omezená rychlost šíření informací zabraňovaly takovému propojení, na které můžeme být zvyklí z dnešní doby. Není sice na místě celou myšlenku provázanosti zahazovat, jen je potřeba ji usměrnit a zmenšit její význam pro utváření dějin sedmého století.

To také není jediná Gumiljovova chyba. Za pádem římského císařství na západě stály zcela odlišné faktory než jen odliv bohatství na východ, jejichž analýzu přinesla českých čtenářům například Jarmila Bednaříková (2012). Pozdně římská armáda, kterou Gumiljov považuje za neefektivní a silně podfinancovanou se tak na první pohled sice může zdát, bližší analýza jejích úspěchů však hovoří o opaku. Nebyly to vojenské porážky, které přispěly k dezintegraci říše, to spíše fakt, že její obyvatelé o ni už více nestáli a spolu s ním i mnoho dalších vlivů. Ostatně, Východořímané rovněž nakupovali hedvábí ve velkém a jejich impérium přetrvalo další staletí.

Je tedy možné říct, že v jisté části svých tezí se Gumiljov mýlil. Představa o provázanosti konfliktů však nestojí na analýze kvality římské armády, a tak není možné ani tvrdit, že vše, co o válkách v Pásmu napsal, je chybné. To, že východoturkické síly byly vázány jinde, a nemohly se účastnit bojů se Západními Turkuty skutečně umožnilo západoturkickému kaganovi soustředit se na spojenectví s Konstantinopolí proti Peršanům. Stejně tak obchod s východním zbožím stál za nejednou válkou a diplomatickou misí vyslanou z Konstantinopole. Správný závěr z kritiky Gumiljova tedy podle mě zní tak, že ačkoli některé aspekty jeho práce jsou špatné, celková myšlenka provázanosti politických dějin Eurasie nesmí být zahozena.

Zbývá tedy vyřešit již jen poslední otázku. Gumiljov s tím sice nepočítá, ale někde v tomto chaosu se nacházelo i území, na kterém vládl Frank Sámo. Nebylo sice zapojeno do obchodu s hedvábím, ale zcela jistě patřilo do obchodní sítě rozprostírající se po celé Evropě; ostatně samotný Sámo do Podunají dorazil s kupeckou karavanou. Dodnes sice není jasné, s čím tato karavana měla obchodovat, ale pokud má pravdu archeolog Petr Charvát (2007, s. 54) a Sámo se svou společností skutečně vozil od Slovanů granáty, patřila jeho říše k velmi důležitým oblastem pro udržení životního stylu a módy franckých elit, protože české granáty byly důležitou součástí tehdejší módy.

To by možná vysvětlovalo, proč se král Dagobert rozhodl pro válku se Slovany, i když důvodů mohlo být – a pravděpodobně také bylo – mnohem více. Zajištění materiálu pro výrobu šperků mohlo být analogií ke snaze některých hráčů v Pásmu dostat se co nejblíže ke zdroji drahocenného hedvábí, jen v menším měřítku.

Měla ovšem Sámova říše nějaký vliv na skutečně velké dějiny? Ano i ne. Válka na severozápadě kaganátu zjevně odvedla na několik let avarskou pozornost od dunajské hranice a poskytla tak Východořímanům čas a prostor pro potřebné přeskupení jejich sil a oddech, díky kterému se mohli soustředit na svého hlavního nepřítele, sásánovskou Persii. Je sice pravděpodobné, že by Konstantinopol vydržela avarské obléhání i kdyby přišlo o několik let dříve, ulehčení situace na Dunaji však jistě přineslo alespoň malou výhodu, kterou císař Herakleios mohl využít na východě své říše.

Lev Gumiljov by možná řekl, že Sámova válka s Avary přinesla zkázu Perské říši a dozvuky dunajské krize dolehly až na Dálný východ, nám ale postačí, že Sámova říše patřila do mnohem širšího kontextu eurasijské politiky, a že její vystupování se řídilo určitými pravidly, která byla pro tento kontext typická. Díky tomu ovlivňovala dění ve svém okolí, i když její vliv na velké politické dějiny byl spíše minimální.

O tom, jakou roli nakonec Sámo a Slované sehráli v dějinách Evropy, bude příští díl této série. Zaměřím se v něm na obchod nejen s českými granáty a na příkladu Persie ukážu, jak mohla výměna zboží motivovat panovníky k některým dějinotvorným rozhodnutím. Pokud vás toto téma zaujalo a chtěli byste být informováni o tom, až tento článek vyjde, můžete tento blog sledovat prostřednictvím RSS, Mastodonu/ActivityPubu nebo newsletteru:

Zdroje

BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila, 2012. Attila: Hunové, Řím a Evropa. Praha: Vyšehrad. ISBN 978-80-7429-169-2.

DOBROVITS, Mihály, 2011. The Altaic world through Byzantine eyes: Some remarks on the historical circumstances of Zemarchus’ journey to the Turks (AD 569–570). Acta Orientalia Academiae Scientiarum Hungaricae [online]. 64(4), 373–409. ISSN 0001-6446, 1588-2667. Dostupné z: doi:10.1556/AOrient.64.2011.4.1

GORELIK, Mikhael, 1998. Warriors of Eurasia. Stockport: Montvert. ISBN 978-1-874101-07-9.

GUMILJOV, Lev Nikolajevič, 1971. Objevení země Chazarů. Praha: Mladá fronta.

HURBANIČ, Martin, 2016. Konstantinopol 626: Poslední bitva antiky. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-2559-3.

CHARVÁT, Petr, 2007. Zrod českého státu 568–1055. 1. elektronické vydání. Praha: Vyšehrad.

LUTTWAK, Edward N., 2009. The Grand Strategy of the Byzantine Empire [online]. Cambridge, Massachusetts, and London: Harvard University Press. ISBN 978-0-674-03519-5. Dostupné z: doi:10.2307/j.ctvjhzrf5

ŠKODA, Milan, 2015. Velké říše kočovníků. Praha: Vyšehrad. ISBN 978 -80  -7429-473-0.