Cesty, kterými se ubírá výzkum raného středověku, jsou často doslova velmi klikaté. Historik na nich může snadno zabloudit v kruhu opakujících se tvrzení, musí neustále ověřovat, co mu říkají jeho prameny a nikdy nesmí polevit v ostražitosti, protože běsi číhající v temnotách nikdy nespí.

V tomto článku se proto podíváme na jednu z klíčových otázek výzkumu raného středověku, tedy jak můžeme podložit tvrzení těch několika pramenů, které jako historici máme k dispozici. Tentokrát půjde o rekonstrukci trasy francké výpravy proti Avarům na podzim 791 a metodou bude hledání analogií z doby vikinských nájezdů na Anglii. O trasách pochodu vikinských armád na ostrovech totiž svědčí velké množství archeologických nálezů, které na světlo světa vynesli detektoráři. Na místě je proto zamyšlení, jestli je takový výzkum možný realizovat i u nás.

Pokud vás toto téma zaujalo a chcete dostávat upozornění, kdykoli na Slovanologii vyjde nový příspěvek, můžete tento blog sledovat prostřednictvím prostřednictvím RSS, účtu na Mastodonu nebo newsletteru:

Důvěryhodnost a diplomový seminář

Na diplomovém semináři v březnu padl ohledně mé bakalářské práce dotaz na to, jak si mohu být tak jistý trasou franckých vojsk. Zejména šlo o trasu pravobřežní armády pod osobním velením Karla Velikého, protože jí se prameny věnují nejvíce a zřejmě na něm měla ležet hlavní tíha bojů. V literatuře je přitom většinou přijímáno jako fakt, že Karel vedl své muže po římských cestách podél Dunaje, protože na nich se mohlo jeho vojsko přesouvat rychleji (o počítání rychlosti pochodu a důsledcích, které pro Franky a Avary mohla mít, jsem už na Slovanologii psal), a debaty se většinou vedou jen o detailech v oblasti mezi Devínem a soutokem s Rábou, kde se mu nabízelo více možných cest (Szőke 2011, s. 277–279).

Tradiční argument staví na tom, francké vojenství využívalo staré římské silnice, a to velmi často. Mezi Franky dokonce platily zákony, které přikazovaly lidem v okolí starověkých cest, aby se o ně starali a udržovali je v dobrém stavu (Bachrach 2001, s. 22). Otázkou však je, jestli se k této rutině uchýlilo francké vojsko i v Panonii, protože to není přímo doloženo prameny. Letopisy království Franků (v obou redakcích k roku 791) pouze sdělují, že Karlovo vojsko vyrazilo na pochod začátkem září od francko-avarské hranice na Enži a táhlo podél Dunaje až do míst, kde se stéká s Rábou. Frankové posléze Rábu překročili a na jejím pravém břehu rozbili tábor, ze kterého se o několik dní později vrátili přes Savarii (dnes Szombathely, Maďarsko) domů.

Shodou okolností vedla od francko-avarské hranici na Enži podél Dunaje až do míst, kde se stýká s Rábou i římská silnice. Na druhém břehu Ráby se větvila a pokračovala dále na východ podél Dunaje nebo směřovala na západ k Savarii, přes kterou podle letopisů táhl i Karel Veliký.

Problém spočívá v tom, že tvrzení pramenů není možné nijak ověřit. Mechanismus šíření informací ve Francké říši způsobil, že i když je tažení popsáno ve více letopisech, většina výpovědí se točí okolo této centrální myšlenky a nepřidává žádné vlastní detaily. Závěrem proto je, že informace všech letopisců pravděpodobně pocházely z jednoho zdroje a nějaké ověřování skrze porovnávání tedy nepřipadá v úvahu.

Další pochyby mohou panovat ohledně závěrečného pochodu přes Savarii, protože toto místo je krásný cíl z hlediska propagandistické války, kterou Karel vedl proti Avarům. Ještě předtím, než tažení začalo, se Frankové snažili ukázat Avary v co nejméně příznivém světle, dělali z Avarů odvěké nepřátele, kteří Frankům vždy jen ubližovali a celou válku zdůvodňovali i šířením křesťanství (Deér 1965, s. 300).

Savaria, rodiště svatého Martina, se proto jevila jako dokonalý cíl franckých snah o vítězství v (propagandistické) válce, na což upozornil Gábor Kiss (2018). Karel Veliký se po jejím obsazení mohl chlubit tím, že svaté místo dobyl zpět z rukou pohanů, a tak se nabízí možnost, že si kronikář trochu přibarvil realitu a nechal Karlovu armádu pochodovat přes místa, na která se nikdy nedostala.

Jinými slovy, nad trasou Karlovy armády se mohou vznášet otazníky a je dobré se jich před jakýmkoli dalším výzkumem zbavit. Jedním z důkazů, které svědčí pro věrohodnost franckých letopisů je jednoduchý výpočet založený na průměrné rychlosti franckého vojska a délce předpokládané trasy, který jsem nakonec použil i ve své bakalářce. Navíc, Karel v Savarii nezanechal posádku a francké letopisy zcela přehlížejí symbolický význam Savarie a soustředí se na zcela jiné úspěchy. Dokonce ani v pozdějších letech nevěnovali letopisci rodišti svatého Martina pozornost, a tak je podle mě na místě odmítnou závěr, že Karlova trasa byla motivována snahou najít relikvie a vysvobodit svaté místo z rukou pohanů.

Toto téma mě ale zaujalo, a tak jsem si dal nový výzkumový cíl: najít dostatečné důkazy, že Karlovo vojsko skutečně táhlo po římských cestách, například hledáním analogií se skupinami, které s obnovováním římské slávy v žádném případě nepočítaly, ale římské cesty používali. Mezi takové patří i vikinští nájezdníci v západní Evropě a právě tady začíná gordický uzel citací a opakování…

Citogeneze a práce detektorářů

Tohoto cíle jsem se nesnažil dosáhnout nějak intenzivně. Spíše jsem si jej zapsal mezi projekty, které by nemuselo být od věci zpracovat někdy v budoucnu a myslel na to, že si mám udělat pár poznámek jakmile se dostanu k čemukoli, co by mohlo být v tomto ohledu užitečné. Čas na splnění mého předsevzetí přišel překvapivě brzy, když jsem na Academii objevil článek nazvaný The Viking Great Army North of the Tyne: A Viking camp in Northumberland?, který pocházel z publikace Viking Camps: Studies and Comparison.

Oko vojenského historika zajiskřilo nadšením, když spočinulo na obsahu a já začal pročítat články, které by se mi mohly hodit. V kapitole pojmenované Between the winter camps: Logistics of the Viking Great Army jsem pak narazil na něco, co mohlo poskytnout další důkaz do skládačky důvěryhodnosti franckých letopisů: konstatování, že vikingové v Anglii používali římské cesty.

Jenže tam byla citace, po které jsem se vydal do hloubi britské vojenské historie.

McLeod (2023, s. 207), autor tohoto článku, konkrétně citoval dvě práce. První z nich měla obecně říkat, že přesuny Velké armády probíhaly po trasách, na kterých Římané v době své vlády nad ostrovy stavěli silnice (Baker a Brookes 2013), druhá měla tuto souvislost dokládat archeologicky (Hadley a Richards 2018). K oběma jsem se nakonec dostal, ale celá záležitost nebyla o nic jednodušší.

Baker a Brooks (2013, s. 142) ve své knize citovali Grundyho (1918) s výstrahou, že svůj závěr o vikinských přesunech vyslovil na základě údajů jen z jedné části Anglie. K původnímu článku nemám přístup, a tak nezbývá než věřit, že Grundy k tomuto závěru skutečně došel, ovšem věda by neměla být založena jen na tomto typu důvěry. Vzhledem k tomu, že Bakera a Brookse citovali i Hadley a Richards, jsem si ale říkal, že jsem se možná dostal k něčemu, co se mezi vědci nazývá citogeneze.

Termín citogeneze poprvé použil roku 2011 v jednom komiksovém stripu Randall Munroe. Munroe zachytil kruh přebírání informací, na jehož počátku byl uživatel Wikipedie, který na ni napsal nepravdivou informaci. Této informace se posléze chytil vědec, který o ni opřel část své argumentace v článku, na kterém pracoval, aniž by ale tuto informaci ověřil. Vzhledem k tomu, že byla tato informace k dohledání na Wikipedii, prošla procesem peer-review a dostala se až do finální podoby vědcovy práce, kterou mohl pro změnu citovat editor Wikipedie a další výzkumníci, čímž se omyl ještě dále rozšířil.

V tomto případě by to nebylo tak strašné: Grundy mohl skutečně podložit svůj závěr dostatečnou prací s mapou a svědectvím písemných pramenů, ale já to jen těžko zjistím a řekl bych, že to nekontrolovali ani ti, kteří Bakera a Brookse citovali přede mnou, protože by místo nich citovali přímo Grundyho. V konečném důsledku jsme všichni odkázáni na to, jestli tito dva autoři dostatečně zkontrolovali práci učence píšícího před sto lety, což se sice mohlo stát, ale v některých věcech je lepší mít jistotu.

Naštěstí je tady ještě článek od Hadleyho a Richardse, který sice Bakera a Brookse cituje, ale obsahuje dostatečné množství dat pro potvrzení jejich závěru. Hadley a Richards totiž ‚stopují‘ Velkou armádu na základě archeologických nálezů, které ukazují na její přesun a kterých je v Anglii díky tamní legislativě ošetřující činnost detektorářů poměrně velké množství. Tento přístup mě velmi zaujal – jednak podle mě staví na dostatečně neprůstřelném výzkumu a jednak by se podobná metoda možná dala aplikovat i na můj vlastní výzkum.

Má naděje na sledování franckých armád v Panonii však vzala velmi záhy za své. V Anglii je tento přístup umožněn kladným vztahem k detektorářům a hlavně stopami, které za sebou vikingové zanechávali. Hlavními ukazateli vikinských přesunů jsou totiž nálezy poškozených šperků určených k roztavení nebo výskytu herních kamenů (Hadley a Richards 2018). Žádné takové nálezy, které by se daly spojit s pochodujícími Franky však z Podunají nepochází. Jedinou výjimku představují nálezy mincí, jako například denár z Podunajských Biskupic (nález publikoval Budaj (2018)), nicméně ty se mohly do oblasti mého zájmu dostat i jinými způsoby.

Kromě nich mohou na pohyby armád poukazovat také depoty, kterých ze závěru starší doby hradištní pochází poměrně velké množství (Měřínský 2002, s. 517) a také spálené stavby, jako je halová stavba z Bratislavského hradu (Štefanovičová et al. 2008, s. 252). Vzhledem k tomu, jak chudá je pramenná základna, je ale obtížné spojit požár archeologické lokality s konkrétním tažením.

Dalším problémem je činnost detektorářů. Britská legislativa jim umožňuje ponechat si nalezené předměty, pokud je nejprve poskytnou na prozkoumání archeologům, což zvyšuje motivaci hledačů vyrazit na pole a zároveň zajišťuje, že drahocenné předměty neskončí u někde na půdě u dědy a posléze na smetišti. U nás se daří vztahy s detektoráři zlepšovat a spolupráce s archeology již přinesla výsledky, zejména na hradisku u Mařína (Vích et al. 2021). Myslím ale, že bude ještě dlouho trvat, než se dočkáme studie, jejíž metodologie by byla podobná té Hadleyho a Richardsově, pokud na podobný projekt vůbec dojde.

V Anglii každopádně nálezy poztrácených předmětů poměrně jasně ukazují, kudy se vikingové pohybovali, a tak Hadley a Richards vyslovili závěr, že vikinské tábory byly zakládány na řekách v blízkosti římských cest. Nebyla to pro mě úplně novinka, na něco podobného upozornil i Deutsch-Dumolin (2023, s. 176), ale pouze pro Západofranckou říši a bez seznamu lokalit, se kterým by se dalo dále pracovat. Hadley a Richards oproti němu poskytli svým čtenářům mapu, na které jde dobře vidět rozmístění vikinských táborů, nálezů svědčících o přesunech skupin vikingů a dispozici římských cest:

Problém však spočívá v tom, že na této mapě se vikinské tábory nacházejí v blízkosti silnic pouze tři. Jedná se o Aldwark, Cambridge a do jisté míry Torksey. Z nějakého důvodu se autoři nerozhodli zakreslit i cesty, které ukazuje ORBIS, což počet lokalit v blízkosti římských silnic zvyšuje na šest o Repton, Dunsforth a Nottingham. A to už je docela vysoké číslo, které podle mě o něčem svědčí.

Dobré zprávy na závěr

Díky této mapě teď mám v ruce důkaz, že vikingové ve svých plánech v Anglii počítali s římskými cestami. Neznamená to ještě, že se po nich přesouvali; na to, aby nálezy dosvědčily tyto přesuny, jsou velmi často buď příliš daleko od římských silnic nebo tyto silnice vedou příliš blízko řek. Je ale jasné, že pro vůdce Velké armády měly římské cesty velkou důležitost.

Cesty mohly sloužit anglosaským armádám nebo obchodníkům a vikingové mohli velmi snadno vytušit jejich význam, kvůli kterému je chtěli kontrolovat. Klíčový je ovšem fakt, že s nimi počítali ve svých plánech, i když vůbec neměli zájem o obnovení Římské říše.

Není to ještě přesně ten důkaz, kterých bych si přál mít k ruce, ideální by pro mě bylo mít možnost ukázat, že se po římských cestách Velká armáda skutečně přesouvala, ale ke Grundyho článku se v současné době nemám jak dostat a další výzkum v tomto tématu by mě odváděl od hlavních výzkumových otázek, které mám. Kauzu vikinských armád a starověkých cest proto opět na nějakou dobu odložím.

Každopádně, pokud někdo z vás ví, jak to s Grundyho závěry bylo a jestli nějaké práce dokládají přesuny vikinských skupin v Anglii po římských cestách, neváhejte se o své vědomosti podělit do komentářů. Budu velmi rád za jakékoli odkazy na další zdroje.

Bibliografie

Prameny

Letopisy království Franků: BARTOŇKOVÁ, Dagmar, Zdeněk MASAŘÍK, Lubomír HAVLÍK a Radoslav VEČERKA, ed., 1966. Letopisy království Franků. In: Dagmar BARTOŇKOVÁ, Zdeněk MASAŘÍK, Lubomír HAVLÍK a Radoslav VEČERKA, ed. Magnae Moraviae Fontes Historici I. Praha, Brno: Státní pedagogické nakladatelství, s. 42–52.

Sekundární literatura

BACHRACH, Bernard S., 2001. Early Carolingian Warfare: Prelude to Empire. Philadelphia: University of Pennsylvania Press. ISBN 978-0-8122-3533-3.

BAKER, John a Stuart BROOKES, 2013. Beyond the Burghal Hidage: Anglo-Saxon Civil Defence in the Viking Age. Leiden, Boston: Brill. ISBN 978-90-04-24605-8.

BUDAJ, Marek, 2018. Denár Karola Veľkého z avarského hrobu v Podunajských Biskupiciach. Pamiatky a múzeá. 2018(1), 8.

DEÉR, Josef, 1965. Karl der Große und der Untergang des Awarenreiches. In: Helmut BEUMANN a Wolfgang BRAUNFELS, ed. Karl der Grosse. Lebenswerk und Nachleben Teilband 1. Düsseldorf: Schwann, s. 719‒790.

DEUTSCH-DUMOLIN, Christopher, 2023. Viking wintering in Frankish territory. In: Charlotte HEDENSTIERNA-JONSON a Irene García LOSQUIÑO, ed. Viking Camps. London: Routledge, s. 168–188. ISBN 978-1-00-334768-2.

GRUNDY, G. B., 1918. The Ancient Highways and Tracks of Wiltshire, Berkshire and Hampshire, and the Saxon Battlefields of Wiltshire. Archaeological Journal [online]. 75(1), 69–194. ISSN 0066-5983. Dostupné z: doi:10.1080/00665983.1918.10853326

HADLEY, Dawn a Julian RICHARDS, 2018. In search of the Viking Great Army: beyond the winter camps. Medieval Settlement Research [online]. 33, 1–17. Dostupné z: doi:10.5284/1059013

MCLEOD, Shane, 2023. Between the winter camps: Logistics of the Viking Great Army. In: Charlotte HEDENSTIERNA-JONSON a Irene García LOSQUIÑO, ed. Viking Camps. London: Routledge, s. 206–221. ISBN 978-1-00-334768-2.

MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk, 2002. České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. Praha: Libri. ISBN 80-7277-104-3.

SZŐKE, Béla Miklós, 2011. Die Donau und die Letzten Tage des Awarischen Khaganats. In: Gyöngyi KOVÁCS a Gabriella KULCSÁR, ed. Ten thousand years along the Middle Danube: life and early communities from Prehistory to History. Budapest: Archaeolingua, s. 265–294. ISBN 978-963-9911-26-0.

ŠTEFANOVIČOVÁ, Tatiana, Pavol JELÍNEK, Branislav KOVÁR, Martin HANUŠ, Jana STEHLÍKOVÁ, Pavol SPIŠÁK a Veronika PLACHÁ, 2008. Predbežná správa z archeologického výskumu Bratislavského podhradia – Vydrice. Zborník Slovenského národného múzea. CII(Archeológia 18), 249–256. ISSN 1336-6637.

VÍCH, David, Naďa PROFANTOVÁ, Roman KŘIVÁNEK, Zuzana JARŮŠKOVÁ a Jan ZAVŘEL, 2021. Hradiště u Mařína (okr. Svitavy) a jeho širší zázemí ve světle kovových artefaktů z 6.–10. století. Archeologické rozhledy [online]. LXXIII(3), 359–422. Dostupné z: doi:https://doi.org/10.35686/AR.2021.12