Na YT kanále Kings and Generals vyšlo před nedávnem docela povedené video, které shrnuje základní myšlenky poněkud kontroverzní knihy Edwarda Luttwaka nazvané The Grand Stretegy of the Byzantine Empire. V našem prostředí není příliš dobře známá, ale společně s Luttwakovou starší monografií, která se zabývá pro změnu grand strategy římského impéria, tvoří tandem, který přináší svěží pohled na strategii v předmoderní době.

Vzhledem k tomu, že ne všichni Kings and Generals znají, a také vzhledem k tomu, že ne všichni umí anglicky dost dobře na to, aby se na toto video podívali, nebo si přečetli přímo Luttwakovu knihu, jsem sepsal pár poznámek k jejímu obsahu. Toto odvětví politické historie u nás podle mě prakticky chybí a s trochou štěstí tento příspěvek pomůže alespoň trochu s jeho rozvojem.

Každopádně, ještě než začneme: těm, kteří mají v této oblasti přehled, Luttwakovo jméno připomnělo další významnou knihu, která se pro změnu zabývá současnou politikou. Jedná se o Státní převrat, který analyzuje převraty v několika uplynulých dekádách a snaží se přijít s vysvětlením proč jsou některé pokusy o převrat úspěšné a jiné ne. Kniha vyšla i česky, a to dokonce i jako e-kniha, a představuje dobré shrnutí a uvedení do této problematiky. Českého čtenáře pak nejspíš potěší i autorovo vzpomínání na sovětskou invazi ze srpna 1968, kdy své pražské přátele přesvědčoval, že mají jít z oken svých domů shazovat zápalné lahve na otevřené korby sovětských obrněných transportérů.

Co se Grand Strategy týče, Luttwak v ní popisuje změnu, ke které došlo v římském vojenském myšlení na sklonku antiky, a vysvětluje, které faktory utvářely její podobu. Jeho základní myšlenkou je, že kvůli menšímu množství zdrojů, kterým Římané (resp. Byzantinci) disponovali, museli začít řešit politické problémy pomocí jiných metod, než na které byli zvyklí z doby republiky a vrcholného císařství. Nedostatek prostředků se projevil ve zmenšování armád, které nedokázaly vést velké dobyvačné války za hranicemi impéria a celou situaci ještě zhoršovala proměna okolního světa, která s sebou přinesla nové a dosud nepoznané hrozby.

Konkrétně se podle Luttwaka jednalo o stepní kmeny a jejich obávané jízdní lučištníky, kterým se Římané dlouho nedokázali vyrovnat v otevřené bitvě. Dokonce i tehdy, když je skutečně porazili, nebyli schopní svého vítězství naplno využít, protože na dobytí, okupaci a udržení nomádského území neměli dostatečnou vojenskou a správní kapacitu. Tyto dva faktory způsobily podle Luttwaka vznik zcela nového přístupu k zahraniční politice.

Ten se zakládal na myšlenkách nepřímého působení. Mezi jeho metody patřilo například stavění potenciálních nepřátel proti sobě, vyplácení tributu silnějším protivníkům nebo vyhýbání se polním bitvám, s nimiž bylo spojeno riziko velké porážky. Neznamená to ale, že by Byzantinci rezignovali na využití vojenské síly, jen se k ní neuchylovali tak často a čekali s ním tak dlouho, dokud nebyli v dostatečně výhodné pozici, aby bylo jejich vítězství téměř jisté.

Jinými slovy, ještě před bojem se Římané a Byzantinci snažili zajistit, aby k němu vůbec nedošlo, a pokud diplomacie selhala, snažili se zajistit co nejvýhodnější podmínky pro boj s nepřítelem.

Právě tato zdráhavost přistoupit na klasické polní střetnutí je často (internetovými) laiky vykládána jako projev slabosti. Hlavní problém s touto interpretací spočívá ale v tom, že si jen málokdo z kritiků nové strategie uvědomuje, jak omezené byly římské a byzantské zdroje. V podmínkách pozdní antiky a raného středověku jednoduše nebylo možné zopakovat dobyvatelské úspěchy generálů republiky a později císařství, a tak byl na místě mnohem skromnější přístup, který však po velmi dlouhou dobu nesl ovoce.

Problémy se samotnou Luttwakovou argumentací jsou již poněkud jiného rázu. Autor se na několika místech dopouští menších omylů při popisu nomádů, které považuje za jeden z hlavních důvodů proč došlo ke změně strategického myšlení, a také je na místě se ptát, zda vůbec Římané a Byzantinci měli něco jako grand strategy a strategii jako takovou.

Vzhledem k tomu, že se jedná o moderní pojmy, může být jejich projekce do tak dávné minulosti velmi ošidná záležitost a zvláště u grand strategy se Luttwak pohybuje na docela tenkém ledě. Jedná se totiž o koncept celkové strategie státu nebo nestátní skupiny, která zahrnuje nejen vojenské, ale i civilní záležitosti. Většinou je plánovaná na velmi dlouho dopředu – často na několik let i dekád – a rozhoduje o distribuci zdrojů na té nejvyšší úrovni. Zatím se mi nepodařilo najít vhodný český překlad tohoto pojmu, Galatíkova učebnice (odkaz přímo na PDF z webu Ministerstva obrany) strategie uvádí jako jeho český ekvivalent globální strategii. Myslím, že pro dnešní politiku je dostačující, ale pro období raného středověku, kdy nemá příliš smysl hovořit o čemkoli skutečně globálním, je podle mě na místě najít vhodnější termín.

Pokud by někdo z vás takový vhodný překlad měl, podělte se o něj prosím do komentářů. 👇

Právě to, že jegrand strategyplánována na desetiletí dopředu je hlavním důvodem, proč o ní není podle některých Luttwakových kritiků dobré hovořit před příchodem moderní doby a jejího exaktního přístupu. Římané a Byzantinci nemohli se svým intuitivním přístupem a bez jakýchkoli dokumentů, které by přesně popisovaly tuto úroveň strategického myšlení, vytvořit skutečnou grand strategy tak, jak ji známe dnes.

Luttwak sice rozborem různých byzantských raně středověkých vojenských manuálů dochází k závěru, že výše popsaný přístup se v byzantské politice udržel několik staletí, to však samo o sobě ještě nedokládá existence grand strategy. Je to proto, že se tyto manuály zabývají strategií a taktikou, tedy nižšími úrovněmi rozhodování. Navíc, vojenské příručky se zabývají převážně vojenstvím, a stejně tak sborníky rad císaři jak vést zahraniční politiku jsou z větší části právě o zahraniční politice. Grand strategy však v sobě nese i civilní rozměr, který není možné podchytit jen s pomocí těchto pramenů.

Další potíží je, že Luttwak přehlíží vývoj vojenské organizace v Byzanci po sedmém století a svou práci ukončuje dlouho před definitivním zánikem této říše. To, že nevzal v potaz několik století byzantských dějin je podle mě ještě možné prominout, vzhledem k tomu, že by musel značně rozšířit záběr a s ním i délku své knihy. Vojenská organizace by ale neměla uniknout jeho pozornosti.

Na stranu druhou, navzdory vší kritice je rozdíl mezi přístupem raného římského impéria a pozdější Byzance velmi dobře patrný. Úbytek zdrojů nutných pro vedení ofenzivních válek je snadno doložitelný a stejně tak je nepopiratelné, že se změnilo prostředí, ve kterém se římští/byzantští císařové a vojevůdci pohybovali. Je pochopitelně otázkou, zda si to oni sami uvědomovali, a zda si také uvědomovali, že se jejich akce na poli zahraniční politiky řídí nějakou obecnou a dlouhodobou doktrínou. Luttwak na nicméně nepřináší uspokojivou odpověď, spíše jen teoretický základ pro další výzkum. Vzhledem k povaze a množství pramenů to sice může být na hranici možného, jako vždy však platí, že bez (neúspěšných) pokusů jen stěží dojde k nějakému posunu. Měli bychom se proto nad těmito otázkami alespoň zamyslet a pokusit se zjistit, zda je některé Luttwakovy myšlenky možné aplikovat na některé další raně středověké státní a předstátní útvary.