Vojenská historie raného středověku je zahalena tajemstvím kdykoli dojde na velmi konkrétní detaily, mezi které patří i velikost armád a výše ztrát. Zatímco první se dá ještě jakž takže odhadnout na základě velikosti populace a ekonomického výkonu jednotlivých politických útvarů, pramenný materiál naneštěstí neposkytuje prakticky žádné údaje, na které by se dalo spolehnout jakmile dojde na vyčíslení ztracených životů. To ale neznamená, že se historici o něco takového nemohou pokusit.

A přesně o tom je tento článek. Na základě kusých údajů z raného středověku, analogií z novověku a trochy své skepse se pokusím přijít s alespoň trochu konkrétními údaji ohledně ztrát v bojích o opevněná hradiska ve střední Evropě, k nimž docházelo v osmém a devátém století.

Rozhodně se ale nejedná o poslední článek věnovaný vojenské historii raného středověku, takže pokud vás Slovanologie zaujala a nechcete, aby vám unikly další příspěvky, můžete ji zatím sledovat prostřednictvím RSS, účtu na Mastodonu nebo newsletteru:

Total War a historický výzkum

Když jsem si před několika lety koupil počítačovou hru Total War: Attila, většinou jsem hrál kampaň za Slovany, přičemž nejvíce času jsem strávil s Venedy. Myslím, že ze všech tří slovanských skupin, které jsou v Attilovi hratelné (Venedů, Antů a Sklavenů), to mají na začátku hry nejjednodušší, a tak jsem jako nováček přirozeně směřoval k nim.

Hra za slovanské obyvatele dnešního Běloruska, západního Ruska a pobaltských zemí však také skýtala některé výzvy, s nimiž jsem se musel popasovat. Jedním z největších problémů mé zahraniční politiky byli v každé hře nomádi, kterých se ve stepi na začátku kampaně vyskytovalo hned několik uskupení, a kteří svými nájezdy znepříjemňovali život všem okolo.

Podmínky, ve kterých Venedi začínají svou hru, jsou přitom krajně nepříznivé. Nemůžou verbovat lukostřelce, izolovaná východní Evropa je pro vybudování prosperující ekonomiky velmi nepřející místo a nomádů je opravdu hodně. Vzhledem k tomu všemu se vítězství nad jízdními lučištníky v otevřené bitvě blíží vojenskému zázraku. Bez střelců a jezdců je velmi těžké je přestřílet a přemanévrovat a žoldnéři, kteří by nahradili chybějící složky vojska, jsou na poměry chudé východní Evropy velmi drazí.

Musel jsem proto najít alternativní strategii. Naštěstí pro mě tvůrci Total Waru do východní Evropy pozdní doby římské umístili navzdory historické skutečnosti několik opevněných lokalit, okolo kterých jsem mohl vybudovat svou obranu. Má strategie na přežití několika prvních kol proto byla založená na tom, že jsem si nechal od nomádů vyhlásit válku, stáhl se do svých pevností a čekal, až přijdou jejich armády.

Následovala bitva, která se odehrávala v mých opevněných osadách, ve kterých sice chyběly brány, ale které se daly bránit díky několika uzlovým bodům, o které se mohly mé jednotky skvěle opřít. Většinou jsem se stáhl do citadely, kam vedly jen dva přístupy stoupající do kopce a nechal kočovníky najíždět znovu a znovu na mé zdi z kopí. Kopiníky podporovali vrhači oštěpů, ale ti tváří v tvář lučištníkům protivníka neměli moc šancí. Naštěstí v můj prospěch hrála morálka a po naprosté anihilaci několika jednotek úderné kavalerie protivníka se oslabení nomádi stáhli zpátky do stepi, kde je většinou dorážela má manévrová armáda.

Ve skutečné hře to bylo sice o něco složitější, protože jsem musel vhodně manévrovat se svou armádou v poli nebo protože posádka pevnosti nesměla být příliš silná, jinak by nepřátelé volili obléhání místo útoku, ale to, co jsem popsal, platilo pro většinu mých her. Po několika opakováních masakru pod citadelou většina stepních národů jednoduše zmizela, protože jsem je spolu s ostatními Slovany zvládl zlikvidovat, a já se mohl soustředit na expanzi do všech světových směrů.

Dodnes se musím pousmát, když si vzpomenu na rozsah ztrát a neschopnost herní umělé inteligence vymyslet na mou strategii efektivní protitah. Skutečná zajímavost ale spočívá v tom, že alespoň na první pohled reakce kočovníků připomínala skutečné chování historických aktérů. Když jsem svou strategií tehdy promýšlel, vybavil jsem si jako historické podklady hlavně války Moravanů proti Frankům, v jejichž průběhu se moravská knížata se svými armádami uchylovala pod ochranu pevnostních valů víceméně pravidelně a díky tomu se jim podařilo udržet si svou mocenskou pozici.

Naskýtá se proto otázka, nakolik se blíží chování herní AI a jeho výsledky skutečné historické praxi. Rozsah ztrát byl totiž ve hře skutečně obrovský, a i když některé raně středověké a pozdně antické politické útvary měly obrovský mobilizační potenciál, ten by při podobné strategii a taktice velmi rychle mizel.

Smrt na valech napříč staletími

K tomuto zamyšlení mě vedl ještě jeden zdroj inspirace. Při čtení Bastionových pevností a vojenské revoluce Petra Wohlmutha jsem narazil na citaci z pramene, který popisuje obléhání pevnosti Ostende na začátku sedmnáctého století. Jeho autor vykresluje děsivý obraz ztrát, který při jednotlivých útocích dosahoval počtu až dvou tisíc:

„celé hromady mrtvol, několik desítek vždy na sobě… silných mladých mužů, Španělů a Italů… množství mrtvých koní, přepravujících koše plné ručních granátů a obrovské množství žebříků, lopat, motyk a seker… a dalšího válečného materiálu.“ (Wohlmuth 2015, s. 176)

Při čtení mě napadlo, že podobný obraz mohl vznikat i při dobývání středoevropských hradisek v raném středověku a že by nemuselo být od věci podívat se na otázku ztrát podrobněji, protože někteří medievisté skutečně ve svých pracích nabízejí vizi připomínající inferno pod zdmi Ostende.

Jedná se zejména o Bernarda Bachracha a Rutheforda Arise (1990, s. 6–9), kteří publikovali článek, ve kterém se snažili spočítat, jak velké ztráty mohli způsobit anglosaští střelci vikinským nájezdníkům v devátém a desátém století. Ve svých výpočtech vycházeli z toho, že na stovku obránců ozbrojených luky útočí čtyři stovky mužů, jejichž cílem není nic menšího než zdolat hradby anglosaské pevnosti.

Jejich útok začíná přibližně 250 yardů od paty hradby, kam už obránci dostřelí i se svými krátkými luky o nátahu 50 liber (při střelbě pod úhlem 45°). V průběhu následujících 90 sekund na útočníky dopadne celých 600 šípů a pod touto sprškou překonají 150 yardů. Podle Bachracha a Arise bude tento postup vykoupen 128 zásahy.

Přeživší a nezraněné v tuto chvíli bude ještě čekat zóna těsně před hradbami, kam už je možné vést cílenou palbu. Autoři počítají, že překonání tohoto posledního stádia může přinést dalších 40–50 zasažených. Střelba sama o sobě tedy nemohla odvrátit nepřátelský útok, ale mohla znatelně zmenšit počet útočníků, kteří se dostanou až k hradbám – ze čtyř stovek by vzhledem k velikosti vikinských štítů, možnosti rozprostřít se po prostoru nebo zformovat želvu, podle Bachracha a Arise (1990, s. 8) mělo zbýt pouhých 280 mužů. Poměr útočníků a obránců poklesl ze 4:1 na 2.5–3:1, což není vůbec špatné a Bachrach s Arisem proto uzavírají, že útočník musel mít velkou početní převahu nad obráncem, aby měl šanci dobýt hradby.

Bachrach (2013, s. 354–355) se později k tomuto výpočtu vrátil a v knize Charlemagne’s Early Campaigns jej využil znovu, tentokrát v kapitole o obléhání Pavie vojskem Karla Velikého. Opět počítal se 400 útočníky a stovkou střelců střílející po 90 sekund, nicméně nyní došel za notně optimistických podmínek k celkem 225 mrtvých nebo zraněných na straně útočníka. Ani jeden z výpočtů není moc přející vůči obléhatelům a podle jejich výsledků by se mohlo zdát, že na apokalyptické scény plné zmaru a smrti skutečně mohlo docházet již v devátém století.

Bachrach a Aris nicméně malují až příliš pochmurný obrázek. Počítají s tím, že hradba je rovná, výhled na protivníka dokonalý a všichni obránci mají v rukou luk, který v rozhodující chvíli vymění za kopí. Všechny tyto faktory se na množství ztrát při ztečí podepíší, a ještě se jim budu věnovat (protože některé archeologické nálezy ukazují, jak moc idealizované podmínky jsou ty, které si Bachrach a Aris nastavili), i když v tomto článku je možné je zanedbat, protože se věnuji o něco vyšší úrovni boje než organizace jednotlivých ztečí. Myslím si ale, že představa ztrát na úrovni až 45 % je naprosto šílená: pokud by to tak skutečně bylo, vítězství nad obléhanou pevností by bylo zcela devastační i pro útočníka, zvláště pokud by se mu nepodařilo získat opevnění prvním útokem. Bachrachovy a Arisovy výpočty je podle mě možné označit za velmi zajímavé, ale idealizované a bez aplikace na konkrétní modelové situace jen těžko využitelné.

Neméně diskutabilní je také efekt, který střelba měla. O podobě bojů o Ostende rozhodovaly v této době již velmi rozšířené palné zbraně, které v raném středověku pochopitelně nebyly k dispozici a jejichž místo v boji na dálku zaujímaly luky a oštěpy. Palné zbraně přitom mají mnohem větší účinnost proti živé síle než jejich chladné protějšky: zatímco zásah šípem do končetin sice může být smrtelný (ovšem tato pravděpodobnost není příliš vysoká), zásah střelou z muškety už má o poznání větší tříštivý efekt a smrt po takovém zásahu je mnohem pravděpodobněji. Toto je mimochodem jeden z důvodů, proč si palné zbraně našly svou cestu i mezi severoamerické indiány: na lovu a v boji dokázaly způsobit mnohem těžší zranění než šípy, což vyvažovalo veškeré jejich nevýhody (Lee 2023, Chapter 6).¹

Vzhledem k tomu je možné uzavřít, že ztráty v předpolí pevností zřejmě nebyly až tak veliké jako v sedmnáctém století, takže se mrtví nevršili v tak velikých hromadách. To ale znamená pouze to, že intenzita boje zblízka na hradbách hradisek byla vyšší.

Na stranu druhou, podobnost mezi bastionovými pevnostmi a raně středověkými hradisky by se přeci jen našla. Pokud se útočníkům nepodařilo prolomit hradby nebo získat palebnou převahu na některém úseku, v prostoru pod hradbami dominovala střelba obránců. Vzhledem k tomu, že zcela zdemolovat hradby slovanských hradisek bylo prakticky nemožné (a to i s použitím katapultů, které se v této době ve střední a západní Evropě již opět objevují), mohli se Frankové spoléhat pouze na to, že svou střelbou odradí obránce od toho střelbu opětovat. V konečném důsledku ale stejně museli dojít až k hradbám, vztyčit žebříky a následně ovládnout ochozy, podobně jako Španělé v sedmnáctém století. Klíčový rozdíl ale spočívá v tom, kolik mužů za tento manévr zaplatilo životem nebo zraněním.

Do hry v této záležitosti přichází jako klíčový faktor velikost armád. Pod Ostende nakonec našlo v průběhu několika let obléhání svou smrt 40 000 mužů bojujících za španělského krále (Wohlmuth 2015, s. 173–175), což je v kontextu raného středověku naprosto nepředstavitelné číslo. Například pro avarské tažení z roku 796, které mě jako historika velmi zajímá, hovoří August Contamine (2004, s. 40) o 15–20 000 jezdcích. S jeho odhadem se ale pojí dvě obtíže: nezmiňuje počet pěšáků a Pipinovu výpravu z roku 796 popisuje jako „výpravu ve velkém stylu“.

Jeho odhad celkového poměru jezdců k pěším v Karlově říši nicméně naznačuje, že se na pochod mohlo vydat 45–60 000 pěších, čímž by celková síla franckého vojska dosáhla 60–80 000 mužů. To však neodpovídá tomu, že Pipinovo tažení k hrinku podle všeho nebyl příliš velký podnik, neboť se jej účastnili pouze válečníci z Itálie. Contamine podle mě uváděl odhady pro první výpravu z podzimu 791, jíž se kromě Langobardů účastnili také Sasové, Frísové a samotní Frankové (Letopisy loršské větší 791, Letopisy zvané Einhardovy 791).

Tato masa se však pohybovala na velmi rozlehlém území a na Avary neútočila zároveň: menší italská výprava kralevice Pipina proběhla ještě předtím, než se hlavní francké vojsko vydalo podél Dunaje na východ (Dopis Karla Velikého Fastradě). Tři francká vojska však podle mě dosáhla spíše počtu okolo 40 000 mužů: válka s Avary měla být podle Eihnarda (Život Karla Velikého, 13) velkolepý vojenský podnik, ovšem logistické možnosti franckého jihovýchodu podle mě nedovolovaly živit tak velkou sílu, jejíž podstatná část měla zimovat v Bavorsku.

Kolik Franků, Sasů a Frísů se z podzimní kampaně nakonec nevrátilo domů, nevíme. Jediné údaje, které máme o franckých ztrátách, jsou ty, které sdělují, že devět z desíti koní zemřelo na nějakou epidemii, která se mezi zvířaty v pravobřežním franckém vojsku rozšířila při návratu domů. I když se může tento údaj zdát jako přehnaný, výzkum Caroll Gillmor (2005, s. 27) ukazuje, že v žádném případě nemusí být. O ztrátách na lidských životech to však neříká vůbec nic.

S odhadem ztrát může pomoci podoba bojových akcí. V jejich průběhu sice Karlovi muži dobývali pevnosti (ať už opevnění na Kampě a u Komagen nebo záhadné uallum na italském směru), nicméně z pramenů se zdá, že tyto boje nebyly příliš těžké. Stejně tak Devín zřejmě padl do franckých rukou bez boje, ovšem v jeho případě není jasné, jestli na něm opevnění existovalo nebo ne. Pokud tam skutečně bylo, jak se domnívá například Julius Vavák (2015, s. 103; 2021, s. 10–11; 2019, s. 60), nedošlo pravděpodobně při jeho získávání k žádným ztrátám. Frankové jej nejspíš našli opuštěný, nebo jim tamní posádka otevřela brány.

Boje o pevnosti jsou doloženy i z dřívějších let, jako například na hradisku Kal v Čechách (Profantová 2023), ale pouze archeologicky. Není proto možné říct, jak velká uskupení se jejich dobývání účastnila a jak velké měla ztráty. Situace je o něco jasnější teprve v době velkomoravské, která byla svědkem mnoha bojů o velkomoravská hradiska, která se silou pokoušeli dobýt Frankové.

Výpočty, nemoci a odhodlání

Ani z této doby se sice nedochovaly žádné přehledy padlých (pokud vůbec kdy vznikly), nicméně je již snazší odhadnout velikost jednotlivých armád. Velikost pozdně antických a raně středověkých armád se pohybovala okolo 15 000 mužů, což dosvědčuje východořímská teorie a ostatně také praxe (Hurbanič 2016, s. 171; Graff 2016, s. 31).

Francká vojska mohla být v tomto období o něco početnější, protože jejich logistiku usnadňoval Dunaj, nicméně i jednotlivé kolony vojsk tak mocné říše jako byla Čína v období dynastie Tang v první polovině sedmého století čítaly přibližně 20 000 mužů (Graff 2016, s. 30). Rozhodně bych proto nepočítal s více než 20 000 muži na jednom bojišti a spíše se klonil k nižšímu odhadu mezi 12 a 15 000.

Alespoň trochu konkrétní údaje o ztrátách v raně středověkých bitvách přinášejí některé irské letopisy, které shrnuje Clare Downham (Downham 2023, s. 126). Armády pohybující se v Irsku byly pravděpodobně menší než ty na kontinentu, a tak je potřeba toto číslo o něco zvětšit (snad třikrát až čtyřikrát). Je ale potřeba mít na paměti, že Irové mohli přehánět (takže v konečném důsledku spíše dvakrát až třikrát). V otevřených bitvách bychom podle této logiky mohli počítat se ztrátami až v řádu přibližně dvou tisíc mužů v případě porážky. Pokud by se bitvy na jedné straně účastnilo na 15 000 mužů, dosahovaly by ztráty přibližně desetiny vojska, což není málo.

Dělat odhad na základě těchto několika letopisných zmínek nemusí být úplně dobrý nápad. Velikost vikinských armád v Irsku je tématem samo o sobě a v podmínkách, kdy se vojska skládají maximálně vyšších stovek mužů, může být sedm set mrtvých velmi nadhodnocený údaj. Na stranu druhou, potřebuji se od něčeho odrazit a výpočet můžu časem ještě upravit. Zatím se ale přidržím maxima jedné desetiny a uvidím, kam mě výzkum zavede dál.

Boje o pevnosti jsou každopádně velmi odlišné od polních bitev. Odehrávají se v mnohem delším časovém horizontu (i když ne neomezeném: zásoby dochází i útočníkům), takže za jediné střetnutí nebo útok na hradby nejspíš nezemřelo tolik mužů. Myslím ale, že můžeme počítat s tím, že tolerance vůči ztrátám byla podobná jako v polních bitvách: pokud si mohli frančtí velitelé dovolit riskovat ztráty pohybující až na 10 % v průběhu polního tažení, mohli si je podle mě dovolit i v případě obléhání, při kterém mohli mít tu jistotu, že nepřítel nevyužije jejich slabost a nevpadne jim při ústupu do zad.

Je však stále potřeba mít na paměti, že ztráty v boji nebyly tím jediným, co přičítalo mrtvé do pochmurné rovnice frikce a opotřebování. Dalšími faktory byly nemoci, výživa a počasí. Ty si ještě v devatenáctém století vybíraly svou daň v řádu 60–70 % z celkového počtu ztrát (Landers 2005, s. 457–458). Situace v raném středověku se od novověkých konfliktů mohla v lecčems lišit, ale vojenská tažení si stále zachovávala některé rysy, mezi které patřilo špatné zásobování, pochody na dlouhé vzdálenosti nebo špatná hygiena v táborech.

Na stranu druhou, epidemie často vznikaly právě kvůli raně novověkým inovacím: nehygienické prostředí kasáren bylo velmi nápomocné šíření nemocí, stejně jako nedostatečná imunita rekrutů z venkova, kteří nebyli připraveni na množství patogenů ve městech (Landers 2005, s. 458). I v raném středověku ale vojenská tažení představovala notné zvýšení společenské mobility, a tak je podle mě na místě předpokládat, že se ve franckých armádách šířily nemoci ve větší míře než mezi zbytkem populace. Procenta ztrát jdoucí na vrub nemocím bych proto snížil přibližně na polovinu celkového množství.

Pokud tedy budeme počítat s tím, že armáda mohla ztratit až desetinu svého počtu (v mrtvých, zraněných, zajatých a nemocných), připadá na boje o hradby mnohem méně mrtvých než jak se zdálo na první pohled – nyní se pohybujeme na nižších stovkách, což není až tak katastrofální, a toto číslo jde ještě níž pokud nastavíme níže také toleranci raně středověkých velitelů vůči ztrátám, započítáme padlé z menších šarvátek doprovázejících například shánění zásob nebo bojů probíhajících při ústupu armády zpátky za Dunaj.

Řekněme tedy, že z armády o 15 000 mužích mohla o život přijít až desetina z nich, tedy přibližně 1 500. Z těchto patnácti set však přibližně polovina (tedy přibližně 700 a více mužů) zemřela kvůli nemocem, podvýživě a dalším nebojovým faktorům, což zanechává prostor pouze pro přibližně 700 padlých ve skutečných bojích, z nichž menší část šla na vrub bojům jinde než ve stínu pevnostních zdí. 10% ztráty jsou však podle mě už docela vysoké a tolerance vůči ztrátám se pohybovala mnohem níže, což počet mrtvých v boji u větších armád posouvá spíše ke třem až pěti stovkám (tj. 2–6 %).

Svou roli na množství ztrát zřejmě měla také taktika, o které vypovídá zejména archeologie, ale to je téma na další článek. V tuto chvíli je podle mě možné počítat s tím, že se taktika podepsala na množství útoků a na jejich směr, protože úroveň přijatelných ztrát zůstávala stejná.

Závěr

S tímto podle mě můžu tuto otázku prozatím uzavřít. Ztráty útočníků je možné ve středoevropském prostoru v 8.–9. století odhadnout maximálně na nižší stovky mrtvých a další stovky zraněných nebo nemocných. Pro obránce to znamená ještě o něco nižší ztráty na životech (pokud počítáme s tím, že obránce má díky výhodě hradeb nižší ztráty), mnohem horší než samotné obléhání byl proto pravděpodobně hlad, který krajinu zmítanou válkou velmi často navštívil již následující zimu, nemoci a společenské problémy spojené s nepřátelským vpádem a pleněním.

Zároveň je však dobré zmínit, že i mé nižší stovky mrtvých patří spíše do kategorie ztrát v průběhu bojů o velmi důležitá hradiska v dobách, kdy byly politické sázky velmi vysoko. Pokud si útočníci necenili opevněného místa natolik, že jej chtěli získat rychle s pomocí útoků, mohli je vyhladovět, což dále snižovalo krvavé ztráty na jejich straně. Zároveň ne každé vojsko, které dobylo některé z hradisek v Podunají a přilehlém okolí dosahovalo síly patnácti tisíc mužů: množství mužů, kteří se účastnili například dobývání Kalu v Čechách, muselo být o poznání nižší.

Na apokalyptické scény jako z Ostende tedy pravděpodobně nedocházelo, stejně jako na masakry známé z Total Waru, jehož historická věrnost tímto docela trpí. Stejně stál ten pocit vítězství za trochu historických nesmyslů.

Toto však ještě není konec výzkumu. Bachrachův a Arisův výpočet si zaslouží více pozornosti, stejně jako některé velmi nečekané techniky obrany pevnostních valů (které osvětlují, jak se do mikulčických příkopů dostaly žernovy). Toto rozhodně není poslední článek o vojenské historii na Slovanologii, a pokud vás Slovanologie zaujala a nechcete, aby vám unikly další příspěvky, můžete ji zatím sledovat prostřednictvím RSS, účtu na Mastodonu nebo newsletteru:

Poznámky

Bibliografická poznámka: Některé knihy mám dostupné pouze ve formátu EPUB, ve kterém ale nefunguje příliš dobře odkazování na konkrétní stránky. Jednou z možností, jak tento nedostatek kompenzovat, je odkazovat na celé kapitoly, což ale není moc praktické. V citaci proto vždy uvádím číslo kapitoly a v poznámce na konci článku útržek textu, který umožňuje najít citovanou informaci s vysokou přesností i v elektronické knize.

1. [Some of the answers are]

Zdroje

Prameny

Dopis Karla Velikého Fastradě:

HAMMER, Carl I. ed., 2018. Letter from Charlemagne to Fastrada, September 791. In: John FRANCE, Kelly DEVRIES a Clifford J. ROGERS, ed. Journal of Medieval Military History: Volume XVI. Woodbridge, Rochester: Boydell & Brewer, s. 11–12. ISBN 978-1-78327-310-2.

Letopisy loršské větší:

BARTOŇKOVÁ, Dagmar, Zdeněk MASAŘÍK, Lubomír HAVLÍK a Radoslav VEČERKA, ed., 1966a. Letopisy loršské větší. In: Dagmar BARTOŇKOVÁ, Zdeněk MASAŘÍK, Lubomír HAVLÍK a Radoslav VEČERKA, ed. Magnae Moraviae Fontes Historici I. Praha, Brno: Státní pedagogické nakladatelství, s. 40–41.

Letopisy zvané Einhardovy:

BARTOŇKOVÁ, Dagmar, Zdeněk MASAŘÍK, Lubomír HAVLÍK a Radoslav VEČERKA, ed., 1966b. Letopisy zvané Einhardovy. In: Dagmar BARTOŇKOVÁ, Zdeněk MASAŘÍK, Lubomír HAVLÍK a Radoslav VEČERKA, ed. Magnae Moraviae Fontes Historici I. Praha, Brno: Státní pedagogické nakladatelství, s. 38–39.

Život Karla Velikého:

EINHARD, 1999. -a neuniknout budoucímu věku [Vita Caroli Magni: život a doba Karla Velikého]. Přel. Petr DANIŠ. Praha: Set out. ISBN 80-86277-02-X.

Sekundární literatura

BACHRACH, Bernard S., 2013. Charlemagne’s Early Campaigns (768-777): A Diplomatic and Military Analysis. Leiden, Boston: Brill. ISBN 978-90-04-24477-1.

BACHRACH, Bernard S. a Rutherford ARIS, 1990. Military Technology and Garrison Organization: Some Observations on Anglo-Saxon Military Thinking in Light of the Burghal Hidage. Technology and Culture [online]. 31(1), 1–17. ISSN 0040-165X. Dostupné z: doi:10.2307/3105758

CONTAMINE, Philippe, 2004. Válka ve středověku. Praha: Argo. ISBN 978-80-7203-615-7.

DOWNHAM, Clare, 2023. Viking camps in early tenth-century Ireland. In: Viking Camps [online]. London, New York: Routledge, s. 117–131 [vid. 2024-11-08]. ISBN 978-1-00-334768-2. Dostupné z: https://dx.doi.org/10.4324/9781003347682-7

GILLMOR, Carroll, 2005. The 791 Equine Epidemic and its Impact on Charlemagne’s Army. In: Kelly DEVRIES a Clifford J. ROGERS, ed. Journal of Medieval Military History: Volume III. Woodbridge, Rochester: Boydell & Brewer, s. 23‒45. ISBN 978-1-84383-171-6.

GRAFF, David A., 2016. The Eurasian Way of War. London, New York: Routledge. ISBN 978-1-315-62712-0.

HURBANIČ, Martin, 2016. Konstantinopol 626: Poslední bitva antiky. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-2559-3.

LANDERS, John, 2005. The Destructiveness of Pre-Industrial Warfare: Political and Technological Determinants. Journal of Peace Research. 42(4), 455–470. ISSN 0022-3433.

LEE, Wayne, 2023. The Cutting-Off Way. 1st EPUB edition. Chapel Hill: The University of North Carolina Press. ISBN 978-1-4696-7379-0.

PROFANTOVÁ, Naďa, 2023. The archaeological evidence of conquest of an Early Medieval fortified site /residence on the example of the Kal stronghold (Pecka), Jičín District. In: Pavel DRNOVSKÝ, Petr HEJHAL a Ladislav RYTÍŘ, ed. Archaeology of Conflicts II. Červený Kostelec: Pavel Mervart, s. 23–39. ISBN 978-80-7465-596-8.

VAVÁK, Július, 2015. Včasnostredoveké hrady na juhozápade Malých Karpát. Ich vznik,význam a úloha. In: Peter JENČÍK a Víťazoslav STRUHÁR, ed. Hradiská – Svedkovia dávných čias. Dolná Mariková: hradiska.sk, s. 101–126. ISBN 978-80-972186-0-7.

VAVÁK, Július, 2019. Pevnosť v Malých Karpatoch. Vznik, význam a úloha výšinného centra vo Svätom Jure. Pezinok: Malokarpatské múzeum v Pezinku. ISBN 978-80-971374-4-1.

VAVÁK, Július, 2021. Slovanské hrady v Malých Karpatoch. Predveľkomoravské obdobie. In: Pavol VRABLEC, ed. Malacky a okolie 14. Malacky: Mestské centrum kultúry Malacky. ISBN 978-80-89835-08-9.

WOHLMUTH, Petr, 2015. Bastionové pevnosti a vojenská revoluce. Praha: Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy. ISBN 978-80-87398-49-4.