Správcové langobardského Friulska si v osmém století museli umět poradit s mnoha problémy. Pohraniční území sužovaly domácí války, vysoká politika, do které se zaplétalo i toto okrajové vévodství, hospodářské problémy a také neustálé slovanské vpády, které byly na hranici pevnou součástí života. Slovany do severovýchodní Itálie lákalo místní bohatství a Langobardům často nezbylo než proti nim vytáhnout do pole.

Jako vždy v polní bitvě ale vítězství záviselo na mnoha faktorech. Svou roli hrál terén, síla vojsk a také dovednosti velitelů. Bitvy mohly skončit i vojenskou pohromou, například když se vévoda Ferdulf vydal se svými muži do beznadějné zteče proti Slovanům, kteří se před jeho vojskem uchýlili na vrchol nepřístupné hory. Jen o několik málo let později ale Langobardi dostali další příležitost utkat se se svými odvěkými nepřáteli, oplatit jim porážku a ukázat své vojenské schopnosti.

Tentokrát se do boje vydali pod vedením vévody Pemma a jejich cílem bylo zničit slovanské nájezdníky, kteří opět vpadli do Friulska, aby tam získali slávu a kořist. Výsledky však byly opět velmi rozporuplné. Stejně rozporuplná je i zpráva kronikáře Pavla Diakona, který o boji informuje ve své kronice nazvané příhodně Dějiny Langobardů (Historia Langobardorum, 6.XLV) svým klasickým stylem. Právě tento styl umožňuje nahlédnout do myšlenkového světa langobardských válečníků a právě o to půjde v tomto článku. Nejprve však bude potřeba zjistit, čeho Pemmovi muži dosáhli.

Pemmova bitva však nebyla poslední střetnutí, kdy Slované a Langobardi zkřížili své meče a kopí. Na Slovanologii na ně dojde již brzy, takže pokud vás toto téma zaujalo a nechcete, aby vám unikly další příspěvky, můžete ji zatím sledovat prostřednictvím RSS, účtu na Mastodonu nebo newsletteru:

Chvíle slávy vévody Pemma

Poté, co se Slovanům podařilo porazit a zabít vévodu Ferdulfa, se správy friulského pohraničí ujal muž jménem Pemmo. Stejně jako jeho předchůdci měl i on na starost ochranu hranic před nájezdy nepřátel, a tak když se dozvěděl, že se na místě zvaném Lauriana objevil „obrovský zástup Slovanů“, povolal své muže a syny a vydal se Slovanům vstříc.

Vévodovi se podařilo Slovany přimět k otevřené bitvě, pravděpodobně někde v blízkosti zmiňované Lauriany (jíž může být podle Magdy Králové, české překladatelky kroniky, Lurnfeld nebo Spittal an der Drau), a třikrát na ně zaútočil.

Všechny tři útoky byly podle Pavla úspěšné. Langobardi způsobili Slovanům v boji veliké ztráty, které je přinutily přijmout Pemmovu nabídku jednávat. Díky svému vítězství s nimi vévoda vyjednal mír a zabránil jim plenit langobardské území. Na rozdíl od horkokrevného a ctižádostivého Ferdulfa mohl Pemmo slavit triumf. Jeho radost však kalila jedna drobnost.

Mezi jeho muži byl totiž starý válečník jménem Sikoald, který ve Ferdulfově bitvě přišel o své dva syny a nyní se je rozhodl pomstít. I když byl starý, účastnil se všech tří ztečí, i když ho ostatní odrazovali od toho, aby se Slovany bojoval. Sikoald byl ale odhodlaný jít za svou pomstou a tvrdil, že i pokud zemře, nebude to velká škoda, protože je již starý a jeho smrt tak nepřinese příliš zmaru.

V prvním útoku obstál a stejně tak ve druhém. Teprve při třetí zteči se jednomu Slovanovi podařilo Sikoalda smrtelně ranit. Starý válečník v bitvě našel se svou pomstou i smrt, ale naštěstí pro Langobardy to byl podle Pavla jediný mrtvý, kterého toho dne pochovali.

Tato bitva je velmi zajímavou případovou studií, i když na běh dějin měla zřejmě jen nepatrný vliv. Důvody jsou dva: jednak naznačuje, jak probíhal raně středověký boj, a jednak umožňuje pochopit myšlenkový svět langobardské elity. Exkurze do raně středověkého myšlení bude trochu delší, takže začněme taktickou analýzou.

Pavel je jako ve většině popisů i v tomto případě více než skoupý na detaily, takže jeho podání neumožňuje zažít luxus mnohem pozdějších válek, ve kterých jsou bitvy popsány velmi barvitě, což je umožňuje zkoumat z mnohem více pohledů. Jednu drobnost však Pavel neopomněl zmínit a právě tato drobnost je díky povaze raně středověkých pramenů velmi důležitá. V kronice Langobardi útočí třikrát, což naznačuje, že boj trval delší dobu a že v jeho průběhu byly přestávky. Bližší časové údaje Diakon nezmiňuje a stejně tak mlčí o tom, co v boji dělali Slované, ale trojice langobardských útoků skutečně naznačuje, že skutečný intenzivní boj zblízka tvořil jen jednu součást bitvy.

Těmi dalšími byly přestávky a fáze, ve kterých hrály prim zbraně pro boj zdálky, jako kopí, luky a praky. Boj je fyzicky náročnou aktivitou, což vedlo historika starověkého vojenství Philipa Sabina (1996, s. 72; 2000, s. 13–14) k závěru, že v průběhu bitev muselo docházet k pauzám, které mužům umožnily odpočívat, vyměnit si místa v rámci sestavy a odnést raněné z linie dotyku. Pavlova krátká poznámka by tedy mohla potvrdit, že Sabinova teze je platná i pro raný středověk.

Drobná potíž v tomto ohledu nicméně spočívá v tom, že výraz „třikrát“ je možné přeložit i jako „potřetí“, což by Pemmovu bitvu stavělo do role závěrečné epizody trilogie tvořené touto, Ferdulfovou a Wechtariho bitvou. Na stranu druhou, při popisu Sikoaldových činů Pavel vyloženě píše, že se Slovanům pomstil již při prvním a druhém výpadu nebo bitvě, při které jeho synové ještě žili. Motiv pomsty by tak nedával smysl, protože by nebylo za koho se mstít. Magda Králová, která Pavlovu kroniku přeložila do češtiny, se proto kloní k tomu, že Langobardi skutečně útočili třikrát, a s tímto výkladem počítám i já.

Dalším detailem, který stojí za zmínku, je i Pemmova obava ze ztrát, kterou rozeberu níže, a také to, Pemmo se Slovany vyjednával, což nasvědčuje tomu, že jeho vítězství bylo mnohem méně skvělé než jak ho popisuje Pavel. Na místě je také pochybnost jestli to vůbec vítězství bylo: kronika neposkytuje kromě schematických formulací žádné doklady toho, že Pemmo skutečně drtivě zvítězil. Bez dalších zdrojů to ale zůstane nevyřešenou otázkou. Strategická logika nicméně velela, aby Langobardi poraženého protivníka pronásledovali a zcela zničili. Následovat mohl také vlastní nájezd na jeho území, který s sebou mohl přinést nejen kořist, ale také každoroční platby tributu, které by bylo mnohem snazší vybojovat pokud by většina slovanských bojovníků zahynula nebo byla zajata v boji. Pavel tedy zřejmě přehání když hovoří o skvělém vítězství, i když ani Slované evidentně nedosáhli vítězství v poli. Spíše je proto lepší hovořit o jakési remíze než hledat jednoznačného vítěze.

Věčnost zapomnění Sikoaldových synů

To, co mě zajímá v tomto článku, je však otázka ztrát. Pavel totiž vyloženě uvádí, že langobardské ztráty byly velmi nízké: v boji našel svou smrt jen Sikoald, jehož oběť byla tím menší čím on byl starší než ostatní.

Je to pochopitelně chvástání, které má zcela očividně zakrýt Pemmův neúspěch, ovšem je to důležité chvástání, protože ukazuje, jak raně středověcí autoři pracovali se ztrátami v boji. Na toto téma jsem narazil již minulý rok, kdy jsem se věnoval obraně hradisek a otázce kolik životů si vyžádalo jejich obléhání, a víceméně dospěl k závěru, že se v písemných pramenech není moc o co opřít.

Příčin je více. Letopisce a kronikáře, ať už francké nebo jakékoli jiné, vojenské akce moc nezajímaly, nebo alespoň ne v tom smyslu, jak zajímají moderní historiky. Mnohem raději se soustředili na to, jakou roli v nich hrál Karel Veliký a vojenská každodennost a průběh vojenských akcí stály zcela na okraji jejich zájmu. Dobová epika pak často jen opěvovala hrdinskou tvář války a tu skutečně děsivou, nepříjemnou a hrozivě všední zcela opomíjela.

Pavel v tomto ohledu není výjimkou a svou kronikou v podstatě potvrzuje toto pravidlo. Ve výzkumu obléhání hradisek proto moc nápomocný není, ale ukazuje to, jak se raně středověká elita dívala na válku a umírání v boji. Zejména jde o to, že podle něj jsou jediné ztráty, které stojí za to zmiňovat, ty mezi langobardskou vyšší společností.

Podobně jako v případě Ferdulfovy bitvy, ke které došlo o několik let dříve, Pavla nezajímají obyčejní vojáci (byť to byli svobodní muži) a popisuje akce hrstky příslušníků vyšší společenské třídy. I v tomto je ale velmi selektivní a zmiňuje vždy jen ty, kteří mají nějakou roli v příběhu, který vypráví.

V případě Ferdulfovy porážky to jsou Ferdulf a Argait, jejichž spor přivedl celé langobardské vojsko do záhuby. I když Argait podle všeho neměl vysoké postavení mezi langobardskými veliteli (rozhodně ne vyšší než drtivá většina ostatních vojevůdců), dostal se do Pavlova příběhu, zatímco drtivá většina ostatních velitelů zůstala zcela skryta. Patří mezi ně i Sikoaldovi synové, kteří v boji padli. I jejich role v kronice je ale mnohem komplikovanější než by se na první pohled mohlo zdát.

Do příběhu nešťastné bitvy se dostávají až o několik kapitol dále, kde slouží zcela jinému účelu. Svou příbuzností s válečníkem propojují Pemmovu a Ferdulfovu bitvu a staví most mezi neslavnou porážkou a něčím, z čeho se Pavel skrze rétorické obraty a promyšlené mlžení pokouší vybudovat velkolepé vítězství. I když Slované nebyli zcela poraženi, v Pavlových očích Pemmo zvítězil a pomstil tím Ferdulfa, Argaita i všechny ostatní, kteří v předchozí bitvě zahynuli.

Povšimněme si ale ještě jednoho detailu. Degradace Sikoaldových synů do spojnice Ferdulfovy a Pemmovy bitvy je dokončena skrze jejich naprostou anonymizaci. Kronikářovi na rozdíl od svého otce, friulských vévodů nebo ctižádostivého Argaita nestáli ani za to, aby je uvedl jejich jména. Bez ohledu na to však byla porážka omluvena a odčiněna a Ferdulfovo velitelské selhání je díky tomu jen smutným příběhem, ze kterého je potřeba si vzít ponaučení. To však není vše, čeho se Pavel snažil dosáhnout.

Dalším aspektem jeho vyprávění totiž může být také to, že ztráta Sikoalda je zmenšena jeho stářím, protože bez ohledu na výsledek bitvy by stejně dříve nebo později zemřel. Svou smrtí ale posloužil velmi cennému a společnému cíli: pomohl pomstít své syny a další mrtvé.

Nakonec je to ještě motiv vymírajícího rodu, ovšem u něj si nejsem jistý, co přesně pro Pavla a jeho současníky znamenal. V souvislosti s rodinnými záležitostmi je ale poněkud nápadné, že Pavel nesděluje nic dalšího o jejich rodu a zcela přechází to, jestli měl válečník a jeho synové další potomky nebo ženy, o které se v langobardské společnosti musel po smrti manžela někdo postarat.

Jinými slovy, Pavel opět zcela eufemizuje smrt na bojišti. Poprvé to udělal, když přešel ztráty obyčejných válečníků, podruhé, když z jediné oběti udělal pouhého starce, potřetí když neuvedl jména jeho synů a počtvrté když zcela přešel, co jeho smrt znamenala pro jeho okolí.

V tomto ohledu však není sám. Například v souvislosti s avarskými válkami okomentoval jejich výsledek životopisec Karla Velikého Einhard tak, že nepřinesly žádné ztráty na životech kromě markraběte Ericha a hraběte Gerolda, kteří zemřeli roku 797 (Vita Caroli Magni, XIII). Einhard zcela opomíjí koňskou epidemii, která roku 791 podle všeho zabila devět desetin koní, které měla Karlova armáda k dispozici (Gillmor 2005, s. 27), smrt Geroldových a Erichových mužů a další oběti, které měly dlouhé vojenské akce na franckém východě na svědomí.

Stejně jako v případě Sikoalda a jeho synů jsou oběti jen ploché postavy, které nejsou napojeny na okolní svět. Doma na ně nikdo nečeká, nikdo za ně nebude truchlit a jejich jediným úkolem v příběhu krále Karla nebo langobardského kmene je zemřít. Tento příběh zároveň nepotřebuje další postavy, které by odváděly pozornost od jeho hlavních postav, kterými jsou králové, jejich biskupové a přední členové nobility, na některých místech doplňovaní budováním nevídaných staveb a podivnými událostmi jako když mrtví hovoří se živými.

Skutečnost ale nemohla a nemůže být v tomto ohledu více odlišná. Lidskou společnost netvoří hrstka vyvolených a na každý člověk má ve společnosti své místo. Důvodem, proč Pavel a Einhard věnují pozornost pouze ztrátám mezi elitami a proč jsou rádi, když jsou tyto ztráty co nejmenší, je jednak jejich sounáležitost k této skupině a jednak role těchto elit v raně středověké společnosti.

V podmínkách, kdy není možné vybudovat stát, který by byl založen podobně jako dnešní státy na funkční byrokracii, nezbývá než na klíčová místa usazovat příslušníky elity. Tito lidé však nemají prakticky žádnou formální přípravu (z větší části proto, že společnost, kterou ovládají, nemá dostatečné energetické přebytky, aby si ji mohla dovolit) a tak je efektivita celého systému závislá na kvalitách jednotlivců.

Zároveň je však celý systém založen na osobních vazbách.

V konečném důsledku smrt příslušníka elity tedy znamená nejen odepsání dobře vybaveného válečníka, ale také prázdné místo v mocenské síti, které je potřeba někým vyplnit. Tento náhradník však nemusí dosahovat kvalit svého předchůdce (ostatně vzpomeňme na Ferdulfa, jehož válečnické dovednosti způsobily naprostou katastrofu) a zároveň musí být nějak integrován do sítě osobních vazeb, což jde v podmínkách předmoderní společnosti jen obtížně.

Cestování je stále ještě relativně náročné a kontrola z centra říše malá. Vzhledem k tomu, že příslušníci společenských elit v tomto systému fungovali od útlého dětství, to není fatální problém, nicméně obměna lidí je v tomto prostředí stále je to nepříjemná záležitost, která do pomyslného soukolí sype písek a vytváří tření. Personální vazby a začlenění náhradníků mohlo směřovat zcela jiným směrem než kam se to současnému králi hodilo a v situaci, kdy jsou spory mezi příslušníky panovnické rodiny, zrady a intriky na denním pořádku, to vytvářelo velmi nebezpečnou kombinaci. Ideální situací tedy bylo vytvořit fungující síť kontaktů a neohrožovat ji nebezpečnými taženími, nebo alespoň ne bitvami, které mohly skončit i velmi špatně a zdárný výsledek rozhodně nebyl zaručen.

To všechno může vnést také světlo na Pavlovu zmínku o velkých ztrátách na straně Slovanů: kronikář nemusel podle svého zvyku psát o ztrátách obyčejných válečníků, ale jejich velitelů. I když mezi Slovany mohlo v boji s Pemmem zemřít mnoho významných mužů, ztráty mezi „obyčejnými“ válečníky nemusely být v takovém případě příliš velké, což by vysvětlovalo proč Langobardi svého vítězství nevyužili.

Na stranu druhou, Pavel také mohl považovat příslušníky elity za skutečné ztráty jen mezi vlastními a u Slovanů pro něj mohly ztráty představovat souhrn všech obětí. Předpokládat kolegialitu mezi slovanskou a langobardskou elitou je velmi ošemetné a vyžadovalo by to mnohem silnější důkazy než jaké může Historie Langobardů nabídnout. Je proto lepší držet se toho, že míra slovanských ztrát je jen kronikářovou chválou vlastní strany a se skutečností nemá moc společného.

Každopádně, Slované žijící na druhé straně friulské hranice však na problematiku mocenských vztahů ve Friulsku měli zcela jiný názor než Pavel a na ideální scénáře langobardských králů se příliš neohlíželi. Vévodové, knížata a strážci hranic tedy umírali v boji a na jejich místa nastupovali další, jejichž loajalita mohla být mnohem slabší a cíle zcela odlišné od těch, které měli vládcové Itálie, Francké říše nebo jakéhokoli jiného útvaru. Jak takové selhání věrnosti vypadalo, je ale téma na další článek.

Pokud vás toto téma zaujalo a nechcete, aby vám unikly další příspěvky, můžete ji zatím sledovat prostřednictvím RSS, účtu na Mastodonu nebo newsletteru:

Zdroje

Prameny

Historia Langobardorum: Magda KRÁLOVÁ (přel.), 2020. Dějiny Langobardů. Praha: Argo. ISBN 978-80-257-3399-8.

Vita Caroli Magni: EINHARDUS, 1911. Vita Caroli Magni [online]. Editio sexta. Hannoverae et Lipsiae: Hahn [vid. 2025-03-14]. Dostupné z: https://www.dmgh.de/mgh_ss_rer_germ_25/index.htm#page/(I)/mode/1up

Sekundární literatura

GILLMOR, Carroll, 2005. The 791 Equine Epidemic and its Impact on Charlemagne’s Army. In: Kelly DEVRIES a Clifford J. ROGERS, ed. Journal of Medieval Military History: Volume III. Woodbridge, Rochester: Boydell & Brewer, s. 23‒45. ISBN 978-1-84383-171-6.

SABIN, Philip, 1996. The Mechanics of Battle in the Second Punic War. Bulletin of the Institute of Classical Studies. Supplement. (67), 59–79. ISSN 2398-3264.

SABIN, Philip, 2000. The Face of Roman Battle. The Journal of Roman Studies [online]. 90, 1–17. ISSN 0075-4358. Dostupné z: doi:10.2307/300198