Když jsem ještě psal pro LUMYD.eu, několik článků jsem věnoval raným Slovanům na dolním Dunaji. Pro výzkum je toto téma podle mě velmi přitažlivé: ze šestého a sedmého století se k této oblasti váže velké množství pramenů, které svou různorodostí a podrobností předstihují většinu ostatních zdrojů ještě na několik dalších století. Neposkytují sice kompletní obrázek, v porovnání s informačním vakuem, které na dlouhou dobu následuje, však představují více než dostatečný zdroj.

Jako vždy mají tyto prameny a jejich zkoumání svá specifika. Jejich autoři se se Slovany většinou nikdy nesetkali, alespoň ne na jejich vlastním území. Místo toho se spoléhali na vyprávění těch, kteří s nimi nějakou zkušenost měli, a tyto výpovědi upravovali podle svých vlastních záměrů. Mohli se například snažit ze Slovanů a jiných protivníků říše vytvořit „vznešené divochy“ (Theofylaktos, Historiae VI.6) nebo vylepšit výkony vlastní strany v nekonečných válkách o balkánské vnitrozemí. Pro obojí nabízely střety se Slovany dostatečný prostor a příhod, na kterých je na první pohled poznat, že byly s nějakým záměrem upraveny, je bezpočet. U dalších jsou úpravy méně patrné, ale pečlivější zkoumání odhalí, že něco není úplně správně.

Jednou takovou příhodou, která si zaslouží alespoň krátké zamyšlení, je příběh východořímského velitele Tatimera, jemuž se s vypětím všech sil podařilo roku 593 odrazit útok Slovanů na své muže. Zaznamenal jej ve svém díle Theofylaktos Simokattés jako část delšího tažení proti Slovanům v létě 593 a pozoruhodný je z více důvodů, protože ukazuje, jak v té době fungovala východořímská armáda, co všechno Theofylaktos neříká a jak bychom měli číst mezi řádky. Všechny tyto problémy jsou velmi důležité pro výzkum východořímského vojenství jako celku, protože pouze skrze případové studie je možné rekonstruovat dobovou praxi. Pouze praxe totiž může ukázat, jak Východořímané skutečně bojovali, což další oblíbený zdroj – vojenské manuály – nedokáže.

Rozboru raně středověkých bitev se na Slovanologii věnuji poměrně často. Pokud vás tento článek zaujal a nechcete, aby vám utekly další příspěvky, můžete tento blog sledovat prostřednictvím RSS, účtu na Mastodonu nebo newsletteru. Nové články vychází každou druhou středu ráno.

Mise taxiarcha Tatimera

Východořímská říše musela v šestém století čelit útokům z mnoha směrů. Z východu ji ohrožovali Peršané, na její odlehlá území ve Španělsku a Itálii útočili Vizigóti a Langobardi a severní hranici na Dunaji neustále narušovali Avaři a Slované. Pro obranu tak rozlehlého území však impérium nemělo dost zdrojů a císařové v Konstantinopoli proto museli pečlivě volit, na kterou z mnoha front přesunou svá vojska. Většinu své pozornosti věnovali neklidné východní hranici, protože ze všech jejich nepřátel byli Peršané ti nejnebezpečnější.

Když ale byla perská hrozba zažehnána, mohli Východořímané nasadit alespoň část svých vojsk jinde a pokusit se řešit problémy i méně ohrožených částí říše. Na dolním Dunaji k tomu došlo na počátku devadesátých let šestého století, kdy příliv nových sil umožnil císařským stratégům vést několik tažení na sever od Dunaje.

Sérii začal se svými muži generál jménem Priskus, který se roku 593 vydal proti Slovanům. Cílem jeho výpravy byli slovanští vojevůdci sužující východořímské pohraničí svými nájezdy. V boji proti nim byl Priskus poměrně úspěšný: podařilo se mu zvítězit v několika střetnutích a dokonce se nakonec pokusil na nepřátelském území přezimovat.

Po dosažení prvních úspěchů vyslal Priskus do Konstantinopole část svých mužů pod vedením taxiarcha Tatimera. Jejich úkolem bylo předat císaři zprávu o Priskových úspěších, přivézt mu kořist a zajatce a nakonec se vrátit s novými rozkazy zpět k vojsku. Pod své velení dostal Tatimer tři stovky mužů a vydal se s nimi na cestu na jih.

V jejím průběhu jej ale přepadla silná skupina Slovanů. Přepadení bylo tím horší, že jej Tatimer nečekal, a když nepřátelé zaútočili, zastihli Východořímany zcela nepřipravené. Bylo okolo poledne a muži odpočívali po dopolední etapě, zatímco koně se pásli opodál. Podle Theofylakta (Historiae, VI.8) však jejich velitel neztratil duchapřítomnost a pohotovost a sám se Slovanům vydal vstříc. To jejich postup zpomalilo a i když Tatimer utržil zranění, poskytl svou odvahou ostatním mužům dost času na to, aby se připravili k boji.

Efekt překvapení vymizel a v dalším boji nakonec Východořímané zvítězili. Slovanům se nepodařilo osvobodit vězně ani ukrást převáženou kořist a sami ztratili podle kroniky padesát zajatců. S tímto malým triumfem a zvětšenou kořistí dorazil Tatimer nakonec bezpečně do Konstantinopole.

Co se týče důvěryhodnosti tohoto příběhu, myslím, že není důvod ji významně rozporovat. Theofylaktos se pohyboval ve vyšších vrstvách východořímské společnosti velmi krátce poté, co k došlo k Priskově výpravě a vzpomínka na tehdejší události byla stále ještě živá. Přítomnost Slovanů na východořímském území později dosvědčuje i samotný Theofylaktos, takže k přepadení malého konvoje skutečně mohlo dojít. Otázkou pochopitelně zůstává, jestli se se Slovany utkal Tatimer sám nebo s doprovodem, a také to, kolik bylo útočníků. Padesát zajatců naznačuje, že Slovanů mohlo být přibližně stejně jako Východořímanů, potom se ale zdá spíše pravděpodobným, že jejich prvnímu náporu nečelil Tatimer sám.

Úskalí hrdinských příběhů

Potíží, které jsou spojeny s Theofylaktovou zprávou o Tatimerovi, je ovšem mnohem více, a většinou se týkají hodnocení celé události. V předchozí části tohoto příspěvku jsem se již dotkl věrohodnosti této anekdoty: vzhledem k velkému počtu Slovanů se nezdá příliš pravděpodobné, že by je Tatimer zastavil, nebo alespoň zdržel, zcela sám. Dalšími problémy jsou pak interpretace celého střetnutí, hodnocení Tatimerových velitelských kvalit a také to, co je možné z této ojedinělé anekdoty vyvozovat o líčení celé slovanské války.

Tato šarvátka však potvrzuje, že ve střetnutí s nepříliš organizovaným a hůře vycvičeným nepřítelem připadlo vítězství většinou (Východo)Římanům, pokud dokázali vydržet jeho první nápor. V jejich prospěch hrál lepší výcvik a také vybavení. Pokud se jejich formace nerozpadla, poskytovala jim zbroj lepší ochranu než nepřátelům a jejich výcvik zajišťoval, že pokračovali v boji i za nepříliš příznivých podmínek. Díky těmto faktorům pravděpodobně zvítězili i v tomto střetnutí. Důležité bylo nicméně i to, že zpomalili první slovanský úder. Díky Tatimerově pohotové reakci ztratil počáteční slovanský útok razanci a následný nápor již nebyl tak silný. To, spolu s výzbrojí a dovedností, rozhodlo boj.

Z tohoto pohledu se zdá, že je na místě ocenit jednak Tatimerovy velitelské schopnosti a jednak kvality jeho mužů. Zatímco o výcviku a pohotovosti východořímských vojáků v tomto případě nemůže být příliš mnoho pochyb, v případě Tatimera je zhodnocení jeho výkonu jakožto velitele složitější.

Jeho pohotovost, se kterou se (buď sám, nebo s nepříliš početným doprovodem) postavil útočícím Slovanům, si ocenění pochopitelně zaslouží, na rozdíl od dalších povinností, které jako velitel měl. Je pravděpodobné, že podcenil průzkum okolí, že podcenil nepřítele a že navzdory špatné bezpečností situaci dovolil, aby jeho muži odpočívali zcela nepřipravení na nepřátelský útok.

Z těchto obvinění je nejméně snadné prokázat zanedbaný průzkum. Tatimer nemusel průzkum nutně zanedbat, místní podmínky jej ale mohly velmi ztížit. Do karet Slovanům mohl hrát nepřehledný terén a také to, že vyslané hlídky mohly být jen malé, protože střežení zajatců vyžadovalo jejich přítomnost jinde. Navíc Slované dobře uměli využívat terén a i když platí, že čím větší skupina, tím obtížnější je ji ukrýt, mohli v tomto případě díky některým faktorům uniknout východořímské pozornosti. Určit, zda Tatimer selhal v tomto ohledu, je tedy takřka nemožné. Na stranu druhou, úspěšný průzkum se nedařil ani dalším velitelům: hlavnímu vojsku na Dunaji se téhož roku stalo, že si jeho zvědové nevšimli slovanského oddílu, se kterým se na řece Helibakiu utkal taxiarchos Alexandr a jeho muži (Theofylaktos, Historiae VI.8). To může naznačovat, že minimálně na tomto bojišti východořímští velitelé nebyli schopni zajistit dostatek informací o protivníkovi a jeho pohybech.

Téměř jisté je naopak to, že Tatimer protivníka podcenil. Na jih od Dunaje se současně s ním pohybovaly skupiny Slovanů (dosvědčuje to například samotný Simokattés (Historiae, VII.2)) a jedna vojenská výprava nemohla na tomto faktu nic změnit. Přítomnost nepřátel byla prakticky jistá, přesto byli Východořímané nakonec překvapeni.

Pokud by Tatimer Slovany očekával, šance na úspěšnou obranu by se zvýšily. To, že se nakonec podařilo Slovany porazit, ještě neznamená, že vítězství bylo zaručené již od prvních okamžiků střetnutí. Pravděpodobně chybělo jen velmi málo a ztráty (včetně možné ztráty kořisti) mohly být mnohem větší. Zabránit překvapení se však nejspíš dalo vysláním hlídek do okolí v průběhu táboření, pokud to při přesunu nebylo možné. Připravenost mohla nevysoké šance obránců vylepšit, to by ovšem jejich velitel musel počítat s možností přepadení.

Tatimer tedy nebyl tak dobrý velitel, za jakého ho Theofylaktos považuje, a východořímské vojenství nebylo tak dobře promazaný stroj, ze který ho mají někteří moderní historici. Otázkou však je, jak nám může toto zjištění pomůže k pochopení pozdně antického a raně středověkého válečnictví.

Při hledání odpovědi na tuto otázku je důležité, že Theofylaktos na rozdíl od moderního historika svou hlavní postavu vůbec nekritizuje a naopak ji chválí. Kritické oko vojenského historika však vidí kromě úspěchu i selhání. Na stranu druhou, bylo to právě Tatimerovo selhání, které mu přineslo Simokattovu pozornost.

Pokud by výprava dorazila do Konstantinopole v pořádku, nejspíš by její průběh odbyl jen několika větami, stejně jako v případě, že by její účastníci byli někde na balkánském venkově do jednoho pobiti. Císař Maurikios poslal později po Tatimerovi další rozkazy pro Priska operujícího za Dunajem, ale pokud by se k němu Tatimer nikdy nedostavil, nejspíš by vyslal vlastní posly. Informace o tom, že se Tatimer i se svými třemi sty muži ztratil někde cestou, by se tak k Theofylaktovi nemusela nikdy dostat. Jen to, že nakonec došlo ke střetnutí se Slovany, umožnilo Tatimerovi zapsat se do historie.

V tom také spočívá další podstatná potíž s Theofylaktovým vyprávěním – zaznamenává totiž jen ty události, které on sám považoval za důležité, a ke kterým měl dostatek informací. Tatimerova potyčka byla důležitá pro průběh příběh o válce se Slovany v létě 593, protože vylepšoval dojem z celého tažení. Její faktický přínos pro úspěch na bojištích byl ale zanedbatelný. Pokud by na cestě Tatimer zahynul, nejspíš by si východořímská válečná mašinerie poradila velmi dobře i bez něj, nicméně hrdinský boj proti přesile mu zajistil „publicitu“. Bez toho, aby se o jeho hrdinském skutku dozvěděly elity v Konstantinopoli, by na něj nejspíš historie zapomněla; bojů nepříliš početných východořímských jednotek s přesilou nepřátel muselo být v podmínkách dunajské hranice mnohem více, ale zprávy o nich se nedochovaly. Jeho zapomenutí zabránilo jen to, že vynikl osobní odvahou, kořistí, kterou vezl a destinací, do které cestoval, protože tam se nacházelo dost lidí ochotných jeho vyprávění zaznamenat.

Z toho stejného důvodu také zcela chybí informace o většině událostí spojených s nekonečnými nájezdy, přepady a boji na severní hranici impéria. Ostatním střetnutím buď chyběl hrdinský nádech, nebo se informace o nich nedostaly do skriptorií kleriků pečlivě sepisujících dějiny říše. Navíc, zapisovat informace o každém prohraném boji, každé ztracené pevnosti anebo každém maličkém vítězství by bylo náročné a hlavně by Východořímskou říši stavělo do velmi nepříznivého světla. Při hodnocení bojů na Balkáně proto musíme mít stále na paměti, že zaznamenané události nejsou ty jediné, které se staly.

Jakkoli však může být snadné počítat s tím, že většina těchto střetnutí skočila ve prospěch Východořímanů, je stále nutné mít na paměti některé dlouhodobé trendy, které jsou na rozdíl od malých šarvátek dobře zachyceny nejen v písemných, ale i hmotných pramenech. Východořímská kontrola nad Balkánem ve druhé polovině šestého a první polovině sedmého století upadala, až na některých místech zanikla úplně. Může se sice zdát možné, že lepší výcvik, vybavení a koheze Východořímanům v otevřených střetnutích zajišťovaly vítězství, boj ale mohl ukončit již první útok anebo k němu nemuselo vůbec dojít. K porážce východořímského vojenského systému nebylo potřeba útočit na jeho dělníky, ale na jeho slabá místa, jako bylo jejich zásobování, které trpělo častými nájezdy. Archeologie a některé písemné prameny tak poskytují dostatečné doklady pro to, že i přes svou převahu na taktické úrovni Východořímská říše nakonec přišla o větší část svého balkánského území, a ani velké množství malých střetnutí, které pravděpodobně často končily vítězstvím Východořímanů, na tom nemohly nic změnit.

Závěr

Tím nejdůležitějším, co se dá z Tatimerovy epizody vyvodit pro interpretaci Theofylaktova textu, je nepříliš kritický přístup k hodnocení velitelů jeho vlastní strany. Tatimer z příběhu vychází jako kompetentní vůdce, který sám zachrání své muže před Slovany. Nicméně již jen to, že ke střetnutí vůbec došlo, se dá brát za Tatimerovo selhání: je možné, že na vlastním území zanedbal průzkum, který mohl boji zabránit. Také to, že Východořímané byli přítomností nepřítele překvapeni a nebyli připraveni na obranu, hovoří proti němu, vyslání hlídek na ochranu tábora mělo být samozřejmé.

Další rozměr interpretace představuje povaha pramenů, jež se dá dobře ilustrovat právě na vyprávění o Tatimerovi. Akce menších oddílů v nich nejsou prakticky vůbec zaznamenány, boj tří set mužů pod Tatimerovým vedením představuje jednu z nemnoha výjimek danou povahou úkolu tohoto uskupení. Dokládá však, že k nim docházelo. Jak často a jaké byly jejich výsledky, je však prakticky nemožné určit, na rozdíl od dlouhodobých jevů, jako je postupný úpadek východořímské kontroly nad Balkánem.

S nekritickým hodnocením Tatimera pak souvisí i to, že Theofylaktos pravděpodobně zveličil jeho podíl na odražení útočníků. Vzhledem k jejich počtu nezní příliš uvěřitelně, že by jejich nápor dokázal zdržet sám. Vítězství bylo výsledkem spolupráce všech zapojených Východořímanů a ne jen jednoho muže. Theofylaktovu vyprávění však více sedí styl „great men history“, který umožnil Tatimerovi vyniknout. Nebyl by to však jediný případ toho, kdy zásluhy za důležitý úspěch připadly jedinému muži. V kombinaci s tím, jak málo je tento kronikář kritický k vlastním, to vytváří nebezpečnou kombinaci.

Theofylaktos nám prostřednictvím Tatimera tedy dává dvojí lekci. Na straně jedné ukazuje, co všechno se může stát, pokud velitel zanedbá naprosté základy svého řemesla, a na straně druhé připomíná, že při výzkumu války a válečnictví je potřeba mít se neustále na pozor, ptát se na nepohodlné otázky a nevěřit zažitým mýtům.

Pokud vás tento článek zaujal a nechcete, aby vám utekly další příspěvky, můžete tento blog sledovat prostřednictvím RSS, účtu na Mastodonu nebo newsletteru. Nové články vychází každou druhou středu ráno.

Prameny

Theofylaktos, Historiae: Václav BAHNÍK (přel.), 1986. Na přelomu věků. Praha: Odeon.

Zdroje ilustrací

GORELIK, Mikhael, 1998. Warriors of Eurasia. Stockport: Montvert. ISBN 978-1-874101-07-9.
POHL, Walter, 2018. The Avars: A Steppe Empire in Central Europe 567-822. Ithaca, London: Cornell University Press. ISBN 978-1-5017-2940-9.