Před pár měsíci jsem se velmi složitou cestou, která poněkud nečekaně vedla přes postmodernismus v paleoartu, dostal k velmi dystopické sci-fi nazvané All Tomorrows (Koseman 2006). Nejedná se o klasickou vědecko-fantastickou knihu, ale spíše o ilustrovanou kroniku vesmíru poté, co se lidstvo střetlo se záhadnou vesmírnou rasu jménem Qu.
Qu jsou nesmírně mocné a inteligentní bytosti, které putují napříč galaxií a převrací vše, na co přijdou, k obrazu svému. Neporazitelná rasa vesmírných architektů, jejíž plány nedokáže obyčejná a omezená lidská mysl pro jejich cizost a komplexnost pochopit, si za svůj cíl zvolila přetvořit i lidi. V nerovném boji nad nimi zvítězila a s pomocí velmi pokročilé technologie genové manipulace z nich vytvořila celou plejádu živočišných druhů, které zanechala napospas osudu na planetách, které homo sapiens v minulosti osídlil.
All Tomorrows následně popisuje jakými cestami se vydal vývoj těchto živočišných forem až do okamžiku, kdy se mezi nimi objevují skutečně inteligentní formy schopné mezihvězdného cestování. Od této chvíle nastává nová éra vesmírné spolupráce vedoucí nakonec ke zlatému věku. Tento proces nicméně nebyl ani krátký a ani jednoduchý, takže v jeho průběhu došlo k několik válkám. Jednu z nich charakterizoval autor této dystopie jako doslova nepředstavitelnou. V kontextu původní knihy je možné tento obrat interpretovat dvěma způsoby: představu si o ní udělat nemůžeme buď pro nedostatek historických zpráv, nebo pro její rozsah.
Tím si autor i na konci svého vyprávění získal mou plnou pozornost. Protože pokud dojde na to představovat si války, něco málo o tom jako historik tuším. A protože to je velmi zajímavé téma, o kterém se ale příliš nemluví, v tomto článku se na něj podíváme. Vydáme se proto do hlubin lidské mysli, zavítáme na Sokolský slet a povíme si něco o tom, jak velké mohly být raně středověké armády.
Každopádně, než začneme: pokud vás Slovanologie zaujala a nechcete, aby vám unikly další příspěvky, můžete ji zatím sledovat prostřednictvím RSS, účtu na Mastodonu nebo newsletteru. 👇
Použij představivost!
Než se ale dostaneme k otázkám raně středověkého vojenství, chtěl bych se ještě vrátit k vesmírným válkám ze stránek All Tomorrows. Nejde mi ani tak o jejich průběh, který je díky Kosemanově stručnosti (jež se skoro vyrovná tajnůstkářství franckých analistů) zahalen neproniknutelnou mlhou, jako spíš o to, jak o něm autor píše. Klíčové je slovo nepředstavitelné v tom významu, že omezený lidský mozek nedokáže ani pomyslet na to, jak komplexní byly.
Je to velmi jednoduchá a efektivní metafora. Vesmírné války se vedou ve vesmírném měřítku, kterému se jen stěží vyrovná cokoli, s čím jsme se setkali tady na Zemi. Hrdinové skvělé trilogie Liu Cch’-sina Vzpomínka na Zemi sice mohou diskutovat o tom, jestli v kosmu budou fungovat Mahanovy principy námořní války (Cch’-sin 2017, s. 149–150), realita je ale spíše taková, že i tak gigantické a logisticky náročné operace jako například vylodění v Normandii a následné zásobování spojeneckých vojsk na kontinentu jsou ve vesmírném měřítku nekonečně nicotné a takové detaily nejspíš ani nemá cenu řešit. Ostatně, celá ta masa mužů, materiálu a techniky ze Dne D se na průměrném školním globusu vleze přibližně do prostoru, který dokážete zakrýt bříškem svého palce, jak si ve svém článku povšiml Jerson.

Vesmírný vojevůdce zkrátka musí myslet ve zcela jiném měřítku než ten pozemský. Základní mahanovské doktríny sice možná najdou uplatnění i v mezihvězdném konfliktu, celkové množství úprav vyžadované vzdálenostmi, technologií a odlišností bojiště jejich původní jádro nicméně zcela pohřbí kdesi v jádru zcela nové teorie. Tento předpoklad pak může spolu s odmítnutím Nerudova přesvědčení, že jednoho dne rozbijeme i kosmické mříže, vést k přesvědčení, že válečnictví v pustinách vesmíru je něco, na co lidé svou mentální kapacitou nemůžou stačit. S takovým vysvětlením dává Kosemanova nepředstavitelnost zatím docela smysl.
Na stranu druhou, lidská představivost narazí velmi rychle na své limity, když dojde na představování si prakticky čehokoli velkého nebo komplexního. Ověřit se to dá jednoduchým experimentem. Zavřete oči (nebo je nechte otevřené; to je na vás) a představte si před sebou dvě další osoby. Mohou to být lidé, které znáte, případně si je můžete vymyslet, důležité ale je, abyste si mezi nimi v následujících několika sekundách dokázali představovat plynulý rozhovor. Pokud se vám to podařilo, můžeme přejít k další části našeho pokusu.
Nyní si přimyslete osobu třetí a do rozhovoru zapojte také ji. Zároveň chci, abyste si představovali, že se tito lidé pohybují v prostoru (třeba v parku) a chci, abyste si představovali i tento prostor. Pokud dokážete i toto, na jednu stranu vám gratuluji a na stranu druhou vás požádám o to, abyste celou představu prodloužili na několik minut, postupně přidávali další aktéry a do komentářů mi napsali jak dlouho to zvládnete.
Z tohoto jednoduchého kognitivního pokusu velmi rychle vyplyne, že se nemusíme nutně přesouvat do ledových pustin nekonečného vesmíru, abychom si nedokázali představit rozsáhlost vojenských akcí v jejich plném detailu. Nejsme toho schopní už tady na Zemi ani se střeleckým družstvem, a i dosavadní vojenské dějiny nabízí nepřebernou škálu naprosto fascinujících projektů, které se nachází daleko za hranicí lidské představivosti. Vezměme si jen tisíce tun materiálu dodávaného za druhé světové války v rámci programu Lend-Lease do Sovětského svazu přes Írán (pro konkrétní čísla viz Motter (1952)). Stále to ještě nejsou sice tisícovky Venatorů prohánějících se Galaxií ve jménu Senátu a Republiky, ale pořád je to velmi náročný a velkolepý podnik.

Naštěstí ale dokážeme velké věci poměrně dobře abstrahovat a také počítat neskutečně velkými čísly. Díky tomu dokázali plánovači operace Overlord nebo organizátoři v íránském koridoru nejprve zjednodušit a popsat požadavky bojujících vojsk a následně vymyslet logistický systém, který by je udržel v poli. S trochou organizace, umu a cviku by podobným způsobem zvládli naplánovat i mnohem větší akce od postavení galaktické dálnice přes Sluneční soustavu po invazi na Klendathu.
Vyměnit tuny za megatuny a armádní sbory za planetární legie není až takový problém, i když přijdeme o obrovské množství detailů. Není to nutně na škodu – díky tomu nemusíme plýtvat kognitivním výkonem na zbytečnosti a můžeme se soustředit na to, co je skutečně důležité. V některých situacích ale může znalost detailů přijít velmi vhod.
Jednou z těchto situací je i historický výzkum.
Slepá skvrna historie
Historický výzkum se totiž v jedné klíčové věci velmi podobá abstrakcím z předchozí části tohoto článku. Vzhledem k velmi omezeným možnostem, které naše mysl má, a vzhledem k nedokonalosti pramenů a jejich mizivému množství, musí historici stejně jako vojenští velitelé a autoři sci-fi sahat k abstrakcím, zjednodušování a modelům, které nám umožňují nad historií vůbec uvažovat.
Platí to tím více čím méně pramenů máme. I v prostředí, kde jich je relativní dostatek, ale ke zjednodušování dochází. Na stranu jednu nám povaha pramenů pocházejících z raného středověku neumožňuje přesně rekonstruovat taktickou úroveň tehdejších vojenských střetnutí (i když naše poznání tohoto tématu jednoznačně kráčí kupředu), na stranu druhou si jen málokdo dokáže představit co za masu představuje tanková divize v pohybu.

Pokud se odpoutáme od vojenských dějin, jen těžko si dnes většina lidí představí jak nepříjemné muselo být žít na venkově v předmoderní době, jak neskutečně komplexní byly obchodní vazby na hedvábných stezkách nebo jak těžké bylo pro stavitele pyramid udržet jejich projekt v chodu. Kvůli (nebo snad díky) proměnám životního stylu nás Evropanů v uplynulých dvou stech letech z našich životů vymizely zkušenosti, které historičtí aktéři, jejichž život a osudy zkoumáme, zažívali zcela běžně.
Příkladem může být cestování na koňském hřbetě nebo s využitím síly zvířat. Zatímco pro slavného historika Percyho Schramma, který za druhé světové války sloužil jako důstojník německého jízdního pluku, bylo cestování v sedle něčím zcela normálním a dobře známým, pro současného historika představuje kontakt se skutečnými koňmi většinou velmi vzácnou zkušenost (Elze 1980, s. 9). Výsledkem mohou být velmi naivní a nepřesné popisy nejen bitev, ale i jiného aspektu každodennosti (Faszcza 2025, s. 104).
Svého času tak třeba Pavel Bělina (1999, s. 285) vyjádřil názor, že po vítězné bitvě u Trutnova roku 1866 mohl rakouský velitel způsobit mnohem větší zmatek v řadách nepřítele ustupujícího noční tmou žacléřským průsmykem, pokud by měl k dispozici více jízdy. Pozorný čtenář jistě nemusí být příliš sečtělý v mnohem mladších pracích, které se tomuto tématu věnují (Kessler a Šrámek 2022, s. 176–177), aby si uvědomil, že Bělinův návrh je při vší úctě poněkud nápaditý, avšak efektivní způsob jak se zapsat do vojenských dějin: vrhnout do pohraničních hor zahalených černou tmou jízdní pluk je jednoduchý recept na katastrofu. Ostatně, na tento fakt upozorňuje i starší historiografie (Kudr 1936, s. 189). Bitva, která skončila okolo půl desáté večer se protáhla k naprosté hranici efektivní viditelnosti.
Například v souvislosti s výzkumem bojů na italské frontě za první světové války si Tom Issit posteskl, že většina operačních historií obsahuje zmínku o „špatném počasí“, ale nikdo se příliš nevěnuje tomu, jak špatné doopravdy bylo, a to i přes to, že tento detail může mít velký vliv na průběh bojových akcí (Brice a Issit 2026). Drobnosti z klimatických dějin mohou a musí kráčet ruku v ruce s těmi z oblasti vojenství.

Jednou z oblastí, které jsou pro dnešního člověka velmi obtížně pochopitelné, je velikost předmoderních armád. Současní vojáci a lidé zabývající se organizací masových akcí jako jsou koncerty nebo demonstrace v tomto ohledu snad mají lepší odhad, ale průměrný historik nemá moc příležitostí jak jej získat. Z hlediska vědní disciplíny, která postmoderní výzvu překonala z větší části tím, že se stáhla k dějinám mentalit a popisováním myšlenkových obrazů dochovaných v písemných pramenech, se přemýšlení nad ryze praktickými věcmi jako je fyzická velikost armády může zdát jako obskurní a nedůležitá činnost. Na příkladu Georgese Dubyho jsme si nicméně minule ukázali, jak nepříjemné důsledky právě pro dějiny mentalit může mít, pokud to někdo nezvládne.
Drobné a velmi praktické věci hrají nedocenitelnou roli právě pro chápání mentalit a jako takové si je nemůžeme dovolit ignorovat. Na stranu druhou, možností jak je prozkoumat, také není zrovna hodně.
Vizualizace a sémiotika síly
Jednou z nich může být jakožto velmi silné, sugestivní a na zrak zaměřené médium film. I on však velmi rychle naráží na své limity dané zejména technickými možnostmi filmařů a kamer. Například v souvislosti s Nolanovou Odysseou, která se letos v létě dostala do světových kin, jsem se setkal s kritikou založenou na nepoměru mezi počtem Odysseových lodí ve filmu a původním Homérově eposu: zatímco ithacký král plul v řecké básni s celými třinácti koráby, v americkém velkofilmu si musel poradit s pouhými třemi.
Nolanova Odyssea si zaslouží kritiku za velmi mnoho prohřešků vůči filmařskému umění, logice a původnímu dílu, ale v tomto případě dává jeho volba velmi dobrý smysl. Třináct lodí představuje poměrně velkou flotu, alespoň na filmové poměry. Pochopitelně to stále ještě není těch 1186 veslic, které původně vyrazily ke Tróji, ale i pro potřeby průměrného velkosnímku je to pořád dost. V porovnání s největšími námořními střetnutími starověku byla Odysseova výprava veskrze trpasličí záležitostí, ale pro filmaře by její celkové zachycení představovalo praktické cvičení z optiky hraničící s filmařskou noční můrou.
Filmaři by se svými třinácti loděmi museli proplout mezi pomyslnou Skyllou a Charybou. Na stranu jednu by producenty příliš nepotěšilo, pokud by se už tak obrovský rozpočet ještě zvětšil kvůli deseti lodím navíc. Na stranu druhou, zachytit třináct galér na jednom snímku tak, aby zároveň bylo dobře vidět kolik jich je a jak velkou sílu představují, jde prakticky pouze ze vzduchu; víceméně tak, jako to před lety udělali tvůrci jiného zpracování Homérovy básně, které se do dějin filmu zapsalo jako Trója.

Zachycení všech třinácti lodí by si tedy vyžádalo vzdušné záběry, nebo alespoň jejich CGI variantu, což v případě Odyssei příliš neodpovídá koncepci filmu. Nicméně, důležitým faktem zůstává, že ocenit velikost a sílu této malé flotily z perspektivy obyčejného námořníka procházejícího se po jedné z palub moc dobře nejde. Z jeho pohledu bude jedno, popluje-li okolo něj korábů deset, sto nebo rovných tisíc: kvůli neúprosným zákonům optiky a rozestavení lodí v prostoru se mu bude prakticky vždy zdát, že pluje v obklopení celé armady, bez ohledu na to, kolik lodí to bude ve skutečnosti.
Podobný problém však není jen záležitostí fantastických velkofilmů. Historik římského vojenství Adrian Goldsworthy vzpomínal v jednom rozhovoru na poznámku filmaře, který se účastnil natáčení filmu The Lighthorsemen o australských jezdcích bojujících za první světové války na turecké frontě. Scéna zachycující útok kavalerie na turecké pozice u Beer Ševy patří z hlediska věrnosti reáliím k tomu nejlepšímu, co může kinematografie nabídnout, její natáčení však ukázalo některé zajímavé limity, které film jako médium má.
Filmař si totiž v rozhovoru posteskl, že největším problémem štábu bylo vymyslet, jak do poměrně úzkého zorného pole objektivu vměstnat všechny ty jezdce.
Ta scéna je totiž velmi působivá, a to i pro diváka, který si neprošel roky studia historie. Z větší části je to kvůli tomu kolik jezdců a koní se natáčení účastnilo. Zároveň je režisér nechal překonat velmi rozlehlý prostor mezi shromaždištěm a nepřátelskými postaveními a to vše museli kameramani zachytit tak, aby jejich diváci neztratili přehled o tom, co se děje a kolik mužů vlastně útočí. Nakonec se jim to podařilo poměrně dobře, ale důležitou poznámkou je právě to, jak náročné to bylo.
Pokud tuto jízdní zteč srovnáme s jinou legendární scénou, vyjdou na povrch další problémy spjaté s filmy. Na mysli mám nyní Jacksonův proslulý útok rohanských jezdců na šiky skřetů shromážděných pod Minas Tirith, ve kterém perspektivu vyřešili filmaři záběrem na Pelennorská pole z perspektivy létajících nestvůr prstenových přízraků. Zcela záměrně se tak dopustili značnému prohřešku proti historické přesnosti, jíž však položili na oltář múz, aby dosáhli velmi efektního výsledku.
Nikdo z diváků totiž nemůže pochybovat o tom, kolik Rohanských do Gondoru přijelo a jak velké jsou voje jejich nepřítele. Na stranu druhou, žádná jízdní jednotka toho jména neútočila tak amatérským způsobem jako Théodenovi jezdci.

Velmi dobře to rozebírá video kanálu Invicta, v tomto příspěvku proto jen krátce shrnu, že jízdní zteč by se měla odehrávat v šiku jen o několika málo řadách, protože takto získá útočící armáda potřebnou šířku a záruku, že pokud čelní kůň zakopne, nezpůsobí to řetězovou reakci, která by zasáhla většinu jednotky. Sestavu je možné stavět ve více šicích za sebe, důležité však je, aby mezi nimi byly náležité rozestupy. Problém spočívá v tom, že pokud by se Jackson a jeho štáb rozhodli pro realističtější řešení, ztratili by jejich diváci přehled o tom, co se na bojišti děje. Rohirrové by byli příliš roztažení na to, aby je jakákoli kamera dokázala zachytit s rozumnou mírou detailů, a tak je tvůrci raději nechali útočit naprosto nesmyslně.
Podobného přešlapu, či spíše designérského rozhodnutí, se nicméně dopustili již ve Dvou věžích, kde Aragorn sleduje Sarumanovo vojsko pochodující ve velkých čtvercích namísto kolony roztažené na rohanských cestách. V tomto ohledu se opět projevilo vědomé rozhodnutí ukázat velikost a sílu skřetí armády: díky velkým formacím je vidět celá a zároveň působí dojmem neporazitelné moci, čehož si ve třicátých letech povšimla už Leni Riefenstahlová.
Pro srovnání a připomenutí jak dobře tento přístup funguje se nabízí srovnání bojů ze druhé a třetí části trilogie se Společenstvem Prstenu: ani v Morii, ani na Amon Henu není vidět jak velké síle hrdinové čelí, což sice dává vyniknout nebezpečí, ale zároveň také obírá diváky o přehled co se v okolí děje. Ostatně také proto v Sedmi statečných neustále někdo počítá, kolik má Calvera ještě mužů.
Gamifikace a reenactment opět na scéně
O něco lepším médiem pak mohou být počítačové hry, které nepřehlednost bitevní scény mohou brát jako výhodu zprostředkovávajícím zkušenosti generálů, kteří také neměli příliš přehled o všem, co se na bojišti děje. Problémem je v tomto ohledu opět výpočetní výkon, který minimálně na komerčně dostupných počítačích neumožňuje zachytit tak rozsáhlá střetnutí jako Kanny (s přibližně 120 000 bojujícími) v celé jejich velikosti, a zároveň velmi špatně simuluje faktor času v těchto bitvách. Zatímco většina římských bitev trvala v řádu několika hodin, většina počítačových her je dokáže vměstnat do nižších desítek minut.
Počítačové simulace však mohou mít své místo i v historickém výzkumu. Tvůrci již zmiňovaného kanálu Invicta se pokusili přenést Kanny do Unreal Engine víceméně v měřítku 1:1 s pramennými údaji a ze svého experimentu vyvodili, že tradiční představa bitvy jakožto zářného příkladu obkličovací operace je v zásadě nereálná. Místo toho navrhli poněkud odlišný model, který je stále postavený na obklíčení, v jejich podání však o poznání chaotičtějším, méně připomínajícím dokonalý kruh a s mnohem méně dopředu daným výsledkem.
Tento přístup se mi pochopitelně líbí, i když můj kancelářský notebook si sotva může dovolit byť jen pokus o napodobení tohoto úspěchu. Na stranu druhou, výzkumu mohou velmi dobře posloužit také fyzické modely: příkladem může být diorama bitvy u Waterloo, které Barry van Danzig (2011) použil jako základ pro ověření některých svých interpretací dochovaných pramenů. Díky relativně praktickému výzkumu krajiny vyslovil několik zajímavých interpretací toho, co se 18. června 1815 nedaleko Waterloo vlastně odehrálo a jeho příklad může inspirovat ostatní wargamery, aby se do historické diskuse zapojili aktivněji.

Svůj potenciál může opět nabídnout také reenactment. Nedávný experiment pokoušející se simulovat některé aspekty hoplitského vojenství přinesl některé velmi zajímavé výsledky a praktické zkušenosti pomáhají oživit a pochopit dávno zapomenuté fenomény. Příkladem může být výzkum středověkého boje zblízka nebo můj aha-moment, který nastal, když se mi rozbily mé převrácenky. Vzhledem k relativně malé velikosti reenactorských akcí je však obtížné je naplno využít k tomu, abychom si udělali představu o velikosti větších středověkých střetnutí, i když dílčí vhled do této problematiky přinést mohou.
Mnohem lepším jsou v tomto ohledu zkušenosti organizátorů masových akcí, jako jsou koncerty, demonstrace nebo velké festivaly a případně pak také vojáků. Ti se sice od svých raně středověkých protějšků odlišují mentalitou, výzbrojí a výstrojí, na stranu druhou, stále musí řešit stejné problémy s organizací větších lidských skupin. Studium na moderní vojenské škole nebo několik let praxe v armádě sice nepřináší stoprocentní pochopení válečného umění jiných období, na stranu druhou ale umožňuje dívat se právě na tuto problematiku zcela jinýma očima než většina historiků. Jak ukazuje příklad Jima Storra, výsledky mohou být velmi kontroverzní a nápadité zároveň, ale přesně tímto způsobem postupuje naše poznání dopředu nejrychleji.
V souvislosti s masovými akcemi je pak na závěr dobré připomenout fotografii z května 1938. Zatímco se nad Evropou stahovala válečná mračna, v Praze se konal sokolský slet, jehož zlatým hřebem bylo defilé 30 000 mužů. Pokud kohokoli někdy zajímalo, jak velká je tato masa ve skutečnosti, tak takto:

Autor článku, který v časopise Vojenský svět tato ilustrace doprovázela, si velmi dobře všímá toho, že vůbec zorganizovat takto velkou skupinu je velmi náročný úkol (Vais. 1938). V dobovém kontextu na stadionu vystupovaly přibližně tři divize, v raném středověku by s patnácti tisíci muži na každé straně vznikla velmi významná bitva, která by se velkými písmeny zapsala do většiny tehdejších letopisů a další staletí by přežila v legendách.
Bez ohledu na to, že logistika sokolského sletu byla mnohem jednodušší než logistika karolinských tažení v osmém a devátém století, je potřeba uznat, že kdokoli pomáhal s organizací této události, měl patrně mnohem lepší přehled o praktické stránce raně středověkého vojenství než většina současných historiků. Vojenské dějiny jsou svým způsobem na okraji zájmu většiny historiků, ale v kontextu toho, že moc prakticky každého panovníka stála a padala na jeho vojenských úspěších, je potřeba přiznat jim alespoň v tomto ohledu jejich důležitost (Goldberg 2009, s. 12–13). Výzkum raně středověkého vojenství však není možné vést jen od stolu s edicemi pramenů, ale je potřeba si budovat přehled i o tom, co v pramenech není: logistice, výcviku, organizaci a všem, bez čeho se válka vést nedá.
V konečném důsledku to může vést k mnoha velmi zajímavým zjištěním.
Hamburger místo závěru
Co tedy říci závěrem? Snad jen to, že poznání historie je velmi náročný proces, který podle mě navzdory převládajícímu názoru vyžaduje nejen pozorné čtení písemných pramenů, ale také průzkum ikonografických památek, zapojení vlastní zkušenosti a snahu pochopit nejen myšlenkové procesy, ale také praktické náležitosti každodenního života.
Stejně jako jsem ale tento článek začal odkazem na vědecko-fantastickou literaturu, bych jej chtěl ukončit v podobném duchu. Místo dystopického příběhu o děsivých Qu se ale v tomto kontextu mnohem lépe hodí citát Douglase Adamse, otce geniální pentalogie Stopařův průvodce po Galaxii. Adams nám může prostřednictvím prožitků své postavy Arthura Denta ukázat velmi zajímavý pohled na to, jak funguje lidské myšlení.
Arthur, který bude v tuto chvíli naším učitelem, se po zničení Země staviteli galaktické dálnice pokouší pochopit, co se okolo něj vlastně děje. Jeho lidská mysl není hned napoprvé schopna přijít na to, jak si představit ztrátu něčeho tak velikého a od lidského života tak neoddělitelného jako je planeta, na níž až dosud žil. Nakonec se mu to však povede velmi jednoduchým trikem:
Anglie neexistuje. Nějakým záhadným způsobem se mu to podařilo pochopit. Zkoušel to dál. Amerika je pryč, pomyslel si. Nešlo to. Chce to začít s něčím menším, usoudil. New York je pryč. Žádná reakce. Stejně nikdy doopravdy nevěřil, že existuje. Dolar klesl jednou provždy. Trochu v něm zatrnulo. Všechny filmy s Humpreym Bogartem byly zničeny, říkal si v duchu. Ošklivě jím to otřáslo. Myslel na McDonald’s. McDonaldovský hamburger už neexistuje.
Omdlel. (Adams 2015, s. 69)
Luxus, který nás historiky obklopuje, zaručuje, že si nemusíme představovat destrukci zeměkoule, ale stejně jako Arthur se občas musíme zamyslet nad věcmi, které nejsou úplně jednoduché na pochopení. V současné historiografii je sice trendem zaměřovat se na velké narativy a jejich prostřednictvím se dívat na konkrétní a mnohem menší sondy, ale tento přístup rozhodně není jediná možnost jak dosáhnout úspěchu. Kromě něj máme k ruce i zcela obyčejnou metodu dívat se na svět podobně jako jistý pan Dent, kterému onoho rána nejprve někdo málem zničil dům buldozerem a jen o krátkou chvíli později pak někdo jiný rozmetal jeho planetu.
Občas si prostě musíme představit hamburger, který nás nakonec dovede k pochopení všeho ostatního, co se v minulosti stalo. Pomoct nám k tomu mohou různé metody: dobře mířené otázky na lidi, kteří jsou historické práci sice vzdálení, ale mohou nás posunout díky svým praktickým zkušenostem, hry, média a v neposlední řadě naše vlastní zážitky. Na počátku nám ale může velmi pomoct, když se odrazíme od malé a vlastně docela nepodstatné věci.
Pokud vás Slovanologie zaujala a nechcete, aby vám unikly další příspěvky, můžete ji zatím sledovat prostřednictvím RSS, účtu na Mastodonu nebo newsletteru. 👇
Zdroje
ADAMS, Douglas, 2015. Stopařův průvodce po Galaxii. Praha: Argo. ISBN 978-80-257-1309-9.
BĚLINA, Pavel, 1999. Střezetice: (k otázce nasazení rakouského a pruského jezdectva ve válce 1866). Historie a vojenství. 48(2), 274–305. ISSN 0018-2583.
BRICE, Christopher a Tom ISSIT, 2026. Interview with Tom Issit. Helion. Online [vid. 2026-09-30]. Dostupné z: https://www.helion.co.uk/podcasts/interview-with-tom-isitt.php
CCH’-SIN, Liou, 2017. Temný les. Brno: Host. ISBN 978-80-7577-172-8.
ELZE, Reinhard, 1980. Über die Leistungsfähigkeit von Gesandtschaften und Boten im 11. Jahrhundert: Aus der Vorgeschichte von Canossa 1075–1077. In: Histoire comparée de l’administration (IVe–XVIIIe siècles) : Actes du XIVe colloque historique franco-allemand de l’Institut Historique Allemand de Paris. Online. München: Artemis Verlag, s. 3–10 [vid. 2025-08-14]. ISBN 3-7608-4659-9. Dostupné z: https://perspectivia.net/receive/ploneimport_mods_00010125
FASZCZA, Michał Norbert, 2025. Hans Delbrück and the Birth of Modern Military History. Online. Roma: Società Italiana di Storia Militare [vid. 2026-05-16]. ISBN 979-12-985077-9-1. Dostupné z: https://www.nam-sism.org/4.2%20Fucina%20di%20Marte.html
GOLDBERG, Eric J., 2009. Struggle for empire: Kingship and conflict under Louis the German, 817-876. Ithaca, London: Cornell University Press. ISBN 978-0-8014-7529-0.
KESSLER, Vojtěch a Josef ŠRÁMEK, 2022. „Postup probíhal zrychleným krokem“, aneb čas a prostor v představách účastníků prusko-rakouské války v roce 1866. Historická geografie. 48(2), 163–189. ISSN 0323-0988.
KOSEMAN, C.M., 2006. All Tomorrows. Much Wenlock: Wilton Square Books. ISBN 978-1-80677-002-1.
KUDR, Karel, 1936. Válka rakousko-pruská 1866 v Čechách a na Moravě. Praha: Habr.
MOTTER, Thomas Hubbard Vail, 1952. The Persian Corridor and Aid to Russia. Online. Washington: Office of the Chief of Military History, Dept. of the Army [vid. 2024-07-16]. Dostupné z: https://history.army.mil/Publications/Publications-Catalog/Persian-Corridor-and-Aid-to-Russia/
VAIS., 1938. Nezapomeneme dnů radostí a síly. Vojenský svět. 6(8), 281–282. ISSN 1805-1987.
VAN DANZIG, Barry, 2011. How Wargaming Solved Some Historical Mysteries from the Battle of Waterloo. Wargames Illustrated. (284), 62–75. ISSN 0957-6444.
