Zatímco se ostatní aspekty franckého vojenství v osmém a devátém století těší velké pozornosti historiků, jedna z jeho stránek dosud zůstává prakticky neprozkoumaná. Paradoxně se jedná o tu stejnou oblast vojenského umění, která je dnešními teoretiky považována za naprosto klíčovou pro vedení jak útočných, tak obranných operací. Vzhledem k dlouhodobé platnosti strategických a taktických principů je proto zcela namístě se ptát, jak se k tomuto problému stavěli i Karlovci v raném středověku.

Řeč je pochopitelně o vybojování vzdušné nadvlády

Jakkoli šíleně to může napoprvé znít, možnosti vzdušných soubojů jak mezi jednotlivci, tak celými skupinami, byly ve franckém intelektuálním prostředí velmi podrobně zkoumány a velmi pravděpodobně také aplikovány na skutečných bojištích. Mainstreamoví historici tento fakt zatím okázale ignorují, a to navzdory množství důkazů nacházejících se v dobových franckých rukopisech. Mým cílem je proto v tomto článku představit některé důkazy poukazující na vysokou úroveň franckého vzdušného vojenství a vyvodit z dostupných ilustrací některé závěry z oblasti taktiky.

Pokud vás toto téma zaujalo a chtěli byste být informováni o tom, až tento článek vyjde, můžete tento blog sledovat prostřednictvím RSS, Mastodonu/ActivityPubu nebo newsletteru:

Několik poznámek k výzbroji a výstroji

Na začátek mého pojednání je zcela nutné podotknout, že se v tomto článku spoléhám převážně na dva dobové zdroje, bohatě ilustrované žaltáře ze Stuttgartu a Utrechtu. Zatímco první z nich je plný barevných ilustrací, vyobrazení z druhého jmenovaného jsou vyvedeny jen černou linkou. Stuttgartský žaltář dává možnost poznat i dobové barvy (například je poněkud zajímavé, že nebe tehdy mělo občas nachovou a občas zelenou barvu), oproti tomu utrechtský žaltář obsahuje i velmi zajímavé střípky dobové taktiky.

Oba se však v zásadě shodují, že individuální výzbroj a výstroj vzdušných bojovníků víceméně kopírovala výzbroj a výstroj klasických pěších vojsk.

Žaltáře nicméně ukazují, že na vybavení docházelo k drobným úpravám pro vzdušné souboje. Například vyobrazení anděla s tyčovou zbraní rozebírané níže zachycuje použití poměrně krátké šupinové zbroje. Ke zkrácení zřejmě došlo kvůli náročnosti letu v kompletní zbroji.

Jinak se na vyobrazeních objevují kopí bez křidélek, meče, oštěpy, luky, vrhací dvoubřité sekery a záhadné vrhací zbraně připomínající hořící oštěpy; naopak prakticky chybí ochrana hlavy a i další prvky zbroje jsou velmi vzácné. To je možné vysvětlit opět tím, že dlouhodobý let ve zbroji je velmi náročný a bojovníci by se v průběhu dlouhých střetnutí mohli velmi rychle vyčerpat, což by vedlo ke ztrátě vzdušné nadvlády a velmi nepříznivým následkům pro pozemní složku armády.

Velice zajímavou je s ohledem na vybavení ilustrace anděla, který v ruce drží jakéhosi předchůdce pozdně středověké halapartny. Háky na konci jeho zbraně naznačují, že měla dvojí funkci. Jednak mohla sloužit ke strhávání jezdců ze sedel (například předpokládaných jezdců na létajících hadech rozebíraných dále), jednak k vyzvedávání pěšáků do vzduchu. Dokládá také kontaktní boj mezi létajícími válečníky a šupinová zbroj prozrazuje, že stejně jako na zemi byli bojovníci rozděleni podle své výstroje na lehkou a těžkou pěchotu.

Boj proti obrovským hadům (byť v tomto případě rozhodně ne okřídleným) ukazuje následující ilustrace, která napovídá, že kopí nebyla proti těmto nestvůrám vrhána, ale že se jimi bodalo. Technika zřejmě stavěla na možnosti bodnout opakovaně a neplýtvat oštěpy, kterých byl ve vzdušném prostoru zřejmě nedostatek, což ještě vysvětlím dále.

Taktika a protivzdušná obrana

Co se týče udržování vojska ve vzduchu, naprosto klíčovým bylo zásobovat střelecké jednotky municí. Podle dostupných zdrojů se zdá, že každý oštěpař nesl pouze tři oštěpy, které mohl vmžiku vyházet na nepřítele. Ztráty protivníka v takovém případě mohly být enormní, nicméně pokud nápor střel vydržel, létající oštěpaři na bojišti již nebyli k žádnému užitku. Je proto možné předpokládat, že existovaly útvary vyčleněné právě k tomuto účelu.

Mnohem obtížnější však jistě bylo zásobování bojovníků s tajemnými dlouhými vrhacími zbraněmi, jejichž projektily jsou těžší. S sebou jich sice mohli mít více, jakmile ale došly, bylo jejich zásobování ztíženou vahou střel, které bylo nutné dopravit do vzduchu. I přesto se zdá, že tito válečníci patřili mezi stálou složku franckých vojsk. Vzhledem k absenci jakýchkoli větších nestvůr či létajících zvířat ve franckých pramenech se zdá, že si svou munici nosili do boje sami a měli jí dost na celou bitvu. Na rozdíl od ostatních je proto nemusela doprovázet doprovodná jednotka.

Cílem těchto dvou druhů vzdušné pěchoty bylo vytvořit palebnou převahu a decimovat protivníkovy zálohy vzdušnými údery. Střílet přímo na linii dotyku obou armád však nebylo možné vzhledem k riziku, že nepříliš dobře mířené projektily zasáhnou bojovníky vlastní strany, a tak údery směřovaly na skupiny bojovníků shromážděných až za bojovou linií. V případě, že ke střetu ještě nedošlo, mohly vzdušné jednotky zasahovat i bojovníky v předních řadách nepřátelského voje a to samé platí i pro situace jako je boj na zdrženou nebo pronásledování, kde byl výběr cílů díky nepřítomnosti vlastních o poznání širší.

Pozornost si zaslouží i možnosti vševojskového boje a kooperace s ostatními atypickými složkami raně středověkých armád, které zobrazuje následující ilustrace. Na ní se skupina oštěpařů snaží zahnat osamocený oddíl nepřátel přímo do chřtánu spřízněného obra nebo démona. Taktika zjevně byla velmi rafinovaná a počítala se zapojením všech dostupných zdrojů do různých léček. Zajímavým detailem může být snaha pěšáků opětovat palbu naznačená sklonem jejich oštěpů.

Neméně důležitou součástí boje bylo vhodné využívání terénu. Na této ilustraci se skupina oštěpařů snaží zahnat své protivníky do prostoru, z nějž nebudou moci ustoupit a budou tvořit velmi snadný cíl pro nebeské projektily.

Svou roli sehráli i válečníci vyzbrojeni na kontaktní boj. Jejich úkolem bylo zřejmě proniknout mezi lehce vyzbrojené střelce nebo likvidovat důležité muže v protivníkově armádě. Na místě byla také ochrana vlastních střeleckých oddílů a boj proti nepřátelským nestvůrám, kterých bylo raně středověké nebe zjevně plné.

Například nomádi pravděpodobně disponovali jednotkami létajících hadů, kteří zjevně vypadali jako exemplář na tomto vyobrazení. Ilustrace pravděpodobně ukazuje pokus franckého dobrodruha toto zvíře ochočit a vzhledem k tomu, že nejsou žádné doklady hadí kavalerie ve službách franckých panovníků, je však namístě se domnívat, že tento nešťastník při konání svého úkolu nešťastně zahynul.

Hadí jízda je velmi špatně doložena i u nomádů, je však možné se domnívat, že hroby s jezdeckou výbavou z pozdní doby avarské, ve kterých absentují koňské skelety, jsou ve skutečnosti hroby avarských hadích jezdců. Na definitivní potvrzení této hypotézy však bude nutné počkat, dokud nebude objeven kompletní hrob hadího jezdce. Vzhledem k nadcházejícím vykopávkám v prostoru Devínské brány je však zřejmě možné tyto objevy očekávat již v horizontu několika dalších let.

Možnosti protivzdušné obrany (PVO) byly poměrně pokročilé. Nabízelo se rozptýlit své muže tak, aby netvořili velký cíl pro protivníkovy střelce, což však nebylo vždy možné. Další taktikou PVO bylo vystřelit mračna šípů do vzduchu, což znemožnilo tento prostor obsadit létajícími jednotkami. Jednalo se tak o svého druhu area/domain denial známý i z dnešní vojenské teorie. PVO měla oproti svým protivníkům tu výhodu, že disponovala mnohem větší zásobou projektilů, které mohla vyslat proti svým nepřátelům. Likvidace těchto jednotek se proto stávala velmi důležitým úkolem každého vojevůdce.

Závěrem je tedy možné konstatovat, že vzdušný boj a ovládnutí vzdušného prostoru představovalo v raném středověku součást každého vojenského střetnutí. Navzdory tomu se vědecká pozornost této problematice dosud vyhýbala, i když je možné z dochovaných vyobrazení poměrně přesně rekonstruovat vybavení a taktiku využívanou k vybojování vzdušné nadvlády a podpoře pozemních vojsk. Tento článek představuje jen jakýsi úvod a povzbuzení pro ostatní, aby se přidali ke studiu tohoto přehlíženého tématu, které může přinést mnoho cenných poznatků o dobovém vojenství.

Jedná se pochopitelně o aprílový článek (který ale nevyšel 1. dubna, protože na Slovanologii články vychází ve středu) a žertovné připomenutí, že je vždy dobré přistupovat k pramenům s jistou dávkou nedůvěry, protože jinak mohou být výsledky… no, řekněme aprílové. Pokud vás tento článek zaujal a chtěli byste být informováni o tom, jak probíhá můj skutečný výzkum, můžete tento blog sledovat prostřednictvím RSS, Mastodonu/ActivityPubu nebo newsletteru: