V minulém článku jsem se podělil o výsledky pokusu se systémem ORBIS, který umožňuje plánovat cesty po římských silnicích. Vzhledem k tomu, že Římané tyto silnice stavěli i v Panonii, a že karolinské vojenství na ně bylo doslova fixované, se tento systém dá použít i pro „simulaci“ avarských tažení Karla Velikého na sklonku osmého století, což je předmět mého historického zájmu. Výsledky jsou pochopitelně jen velmi hrubé a nepřesné, ale ORBIS může posloužit jako velmi šikovná pomůcka přesně pro tento typ výzkumu.

Nyní je na čase předpoklady tohoto pokusu tak trochu obrátit a podívat se na to, jaké časové možnosti měli na podzim roku 791 Avaři. Jejich perspektivu totiž nesdílí žádný z písemných pramenů; jediné, co nám dávají tušit, je, že nesvolali svou armádu a neutkali se s Franky v přímém boji. Většinou to bývá interpretováno jako známka vnitřní slabosti kaganátu a blížící se dezintegrace této říše, ve hře ale mohly být i jiné příčiny. Jednou z nich je rychlost šíření informací.

V tomto článku se proto podívám s využitím ORBISu na to, jak rychle se mohla zpráva o franckém vojsku rozšířit napříč kaganátem a za jak dlouho na ni mohli Avaři efektivně odpovědět. Tradiční výklad totiž počítá s tím, že slabost avarského kagana zabránila shromáždění vojenských sil kaganátu, které mohly postupujícím Frankům čelit. Za určitých podmínek to ale mohlo být také naopak: neschopnost čelit Frankům způsobená nedostatečnou přípravou měla za následek oslabení kaganovy moci.

Výpočty jsou zatím jen hrubé a velmi nepřesné, ale myslím, že poukazují na některé faktory, které je třeba brát v úvahu. Bude ještě potřeba upřesnit vzdálenosti mezi jednotlivými lokalitami a vytvořit mapu, nebo přesněji itinerář Karlova tažení a avarských komunikací, ale základ vyjadřuje tento článek. Pokud vás toto téma zaujalo a chtěli byste být informováni o tom, až tento článek vyjde, můžete tento blog sledovat prostřednictvím RSS, Mastodonu/ActivityPubu nebo newsletteru:

Rychlost šíření informací

Pokud se chtěli Avaři připravit na francký vpád, museli mít jednak dostatek informací k tomu, aby věděli, co se chystá, a jednak je dostatečně rychle zpracovat. Jedním faktorem tedy byl zisk informací, druhým pak rychlost jejich šíření. Problémy byly spojeny s oběma fázemi sběru a vyhodnocení zpráv.

Rychlé šíření informací komplikovala rozloha kaganátu. Strategická hloubka, která se mohla projevit jako veliká výhoda při obraně, najednou pracovala proti Avarům. Každý kilometr mezi bojištěm na severozápadě a centrem kaganátu nacházejícím se v prostoru mezi Dunajem a Tisou prodlužoval reakční dobu avarské obrany, zvláště pokud byla řízena centrálně.

Avaři se nicméně mohli spoléhat na Dunaj jako komunikační tepnu a také na síť římských cest, které zrychlovaly šíření informací. Vzhledem k tomu, že nám chybí zprávy o aktivním udržování sítě římských silnic se nezdá příliš pravděpodobné, že byly v prvotřídním stavu, na mnoha úsecích však stále mohly cestovatelům poskytovat alespoň zpevněný povrch, díky kterému mohli rychleji překonat dlouhé trasy.

Rychlé překonání rozlehlých prostor Karpatské kotliny ale vyžadovalo kromě dobrého povrchu i síť stanic, na kterých mohli být chováni koně určení k rychlému předávání zpráv mezi centrem a periferií říše. Komunikace mezi sídlišti na severozápadní hranici a centrem avarské moci přitom musela probíhat. Tyto komunity nejspíš hrály důležitou roli v obraně kaganátu (Zábojník 1988, s. 401–402) a kontrolovaly stezky, kterými se do avarské říše dostávaly klíčové suroviny, které udržovaly tzv. prestižní ekonomiku v chodu (Szenthe 2019, s. 240). Dalším nepřímým důkazem mohou být operace avarských vojsk na bavorské hranici v letech 782 a 788, kdy se avarské vojsko vydalo na západ celkem třikrát. Bojovníci s nejvyšší pravděpodobností pocházeli ze sídlišť v okolí Devínské Nové Vsi a Komárna a jejich mobilizace dokládá, že ve vojenských záležitostech měl tou dobou kagan ještě silné slovo. Také to znamená, že navzdory silné decentralizaci kaganátu fungovala říše stále ještě relativně jednotně, k čemuž bylo nutné dobré spojení jejích jednotlivých částí..

Analogií předpokládaného systému předávání zpráv v Avarském kaganátu může být síť vybudovaná ve Francké říši. Uzly této sítě představovala místa, kde poslové mohli vyměnit unavené koně, spojnice pak pečlivě udržované cesty. Za den bylo možné ve Francké říši díky této možnosti překonat 300–330 kilometrů denně. Podobný systém fungoval i o několik staletí později v Mongolské říši, kde rychlost dosahovala až 375 kilometrů za den (Bachrach 2013, s. 21–22). Pro Avary je možné počítat s rychlostí mezi těmito dvěma hodnotami – v jejich prospěch sice hraje tradice chovatelství koní, v neprospěch pak horší stav cest než jaký byl v karolinské říši.

Počáteční předpoklady

Nejdůležitější otázkou však není jak rychle se informace šířily napříč kaganátem, ale kdy se začaly šířit. Důležité je, kdy přesně si Avaři uvědomili, že jejich říše je pod útokem, nebo že k tomuto útoku dojde. Jakkoli se může zdát logické, že koncentrace franckých sil v Bavorsku musela po neúspěšných jednáních Avary nevyhnutelně varovat před vpádem do Panonie, opak je pravdou. Kromě Panonie existoval ještě jeden možný cíl franckého tažení.

Čechy.

Karel Veliký totiž shromáždil podle Letopisů království Franků (přesněji podle Letopisů zvaných Einhardovy) své vojsko v Řezně. Odtud se ale mohl vydat dvěma směry: buď podél Dunaje na východ proti Avarům, nebo přes Cham a Šumavu proti Čechům. Jen na základě místa shromáždění franckého vojska tedy nebylo možné odhadnout Karlovy úmysly. Dalším faktorem ve strategických kalkulacích byla i mobilizace v Sasku a Frísku, odkud bylo povoláno další vojsko, které směřoval do Podunají přes Čechy (Třeštík 2010, s. 61). Dokonce i pokud by se Avaři doslechli o této mobilizaci, považovali by za cíl spíše Čechy než svou vlastní říši. Z obou území je to do Podunají velmi daleko a hlavně toto vojsko muselo táhnout přes Čechy, které v té době nebyly Frankům poplatné tributem. Jak ale ukázal Dušan Třeštík, právě touto cestou nakonec francká severní armáda prošla.

Je však otázkou, jaká diplomatická předehra předcházela tomuto přesunu: dlouhé podzimní tažení přes nepřátelské území provázelo mnoho nástrah a mohlo skončit katastrofálně, Frankové tedy nejspíš dohodli přechod českého území dopředu, i když o tom prameny přímo neinformují. Je to však mnohem pravděpodobnější scénář než kdyby severní vojsko riskovalo buď zničení nebo zpomalení v Čechách, čímž mohlo ohrozit úspěch celé výpravy na Dunaji. Také by se nejspíš nevracelo přes prostor, kterým muselo nedávno projít ve velmi nepříznivých podmínkách. Na vlastní kůži je zakusili muži Ludvíka Němce, kteří se tudy roku 846 vraceli z výpravy na Moravu. Nedošlo sice k naprostému zničení tohoto vojska, prameny však hovoří „o velkých nesnázích“ a jakési ztrátě, kterou bylo nutné příštího roku vybojovat zpět (Měřínský 2008, 173-174).

Jelikož bylo pro úspěch podzimní výpravy proti Avarům klíčové načasování a kooperace mezi armádami na obou březích Dunaje, je těžké si představit, že Karel riskoval zdržení v Čechách, a že tuto důležitou část tažení nechal náhodě. I když tedy není známo, kdy došlo k uzavření dohody mezi Čechy a Karlem Velikým, musela existovat úmluva o přesunu franckých bojovníků k Dunaji a zpět.

Avarské selhání také objasňuje, že roku 805 napadli Frankové Čechy po třech osách, z nichž dvě se prakticky kryjí s trasou, kterou se proti Čechům mohla vydat i vojska svolaná roku 791. Podle Metských letopisů starších vpadla roku 805 do Čech jedna francká armáda ze severu, druhá od západu a třetí přes Šumavu z Bavorska. Z koncentrace franckých sil se na podzim 791 mohlo zdát mnohem pravděpodobnější, že Karlovým cílem jsou Čechy a ne Panonie. Navíc, ovládnutí Čech by jen usnadnilo vpády do Panonie a z dlouhodobého hlediska se připojení Čech k říši jevilo jako nutný předpoklad úspěchu v Podunají. Změnu však přinesla dohoda o přesunu části franckých sil přes české území, která umožnila do Podunají přivést mnohem větší síly, než jaké bylo možno shromáždit pouze v Bavorsku.

Dalším aspektem, který mohl ovlivnit avarskou reakci, je utajení této diplomatické hry. Čechy sice nejspíš k avarské říši nepatřily, vliv kaganátu zde však byl po celé osmé století velmi dobře patrný. Lité opaskové garnitury, které jsou typické pro pozdní dobu avarskou, a které se ve velkém objevují i v Čechách, se sice vyráběly lokálně což ukázal výzkum nálezů z hradiska v Tismicích (Profantová et al. 2020), byla to ale avarská, a ne francká móda, která ovlivňovala oblékání českých elit. Orientace na jihovýchod je tedy dobře doložená a naznačuje, že jednání Čechů s Franky pravděpodobně pro Avary představoval jen těžko očekávatelný scénář, vzhledem k tomu, že po celé osmé století se orientovali na kaganát, a ne na západní sousedy. Pokud by byl výsledek jednání kaganovi včas znám, mohl přehodnotit svůj odhad Karlových záměrů a připravit se na francký vpád. Pokud o něm ale nevěděl, nemohl francký vpád čekat, neboť vše nasvědčovalo tomu, že cílem vojska shromažďovaného u Řezna je Česká kotlina. Utajená vyjednávání mohla díky tomu být naprosto klíčová pro francký úspěch.

Za těchto podmínek by bylo pro Avary velmi obtížné odhadnout francké záměry. Jistou indicii mohla představovat jen stavba (nebo svolání) dunajské flotily, která byla v případě tažení do Čech naprosto nepotřebná, nicméně k tomu mohlo dojít až krátce před začátkem bojů. Další možný ukazatel představoval sběr informací o Avarském kaganátu, nicméně i ten mohl probíhat víceméně skrytě, a tak o něm Avaři nemuseli mít vůbec tušení. Skutečně tedy existuje možnost, že francké tažení na podzim 791 nečekali.

Varováním nemusela být ani Pipinova italská výprava, která svým způsobem mohla připomínat bavorský vpád na avarské území z roku 788, který skončil porážkou avarského vojska na Ybbsu. Ani ten neeskaloval do plnohodnotného konfliktu.

Avaři se kvůli těmto faktorům mohli dozvědět o chystané francké invazi až v okamžiku, kdy vojsko shromažďované v Bavorsku překročilo Enži, a v tom horším případě, až když se dostalo do oblasti Tullnu a Vídně, kde již začínalo avarské osídlení (viz např. Fig. 1 ve studii Hajnalky Herold (2018), popř. Obr. 2 v článku Martina Odlera (Odler 2012)). V kombinaci s tím, že kagan nejspíš očekával francký vpád do Čech, se proto nezdá zcela nemožné, že Avaři jednoduše mobilizovat nestihli.

Závěrečný výpočet

K doložení této myšlenky je ale potřeba výpočet, který by ukázal, kdy se mohly rozkazy ke shromáždění vojska dostat do jednotlivých částí kaganátu, a kde se tou dobou nacházelo francké vojsko. V této fázi výzkumu zatím počítám jen s velmi hrubými čísly, pro upřesnění a případnou publikaci bude potřeba mnohem přesnějších dat, zatím ale podle mě stačí. Počítám s tím, že se poslové pohybovali po římských cestách (jak Devínská Nová Ves tak Komárno leží na levém dunajském břehu, takže pro poutníky po pravobřežní silnici stačí jen přebrodit řeku), a že hrink se nacházel spíše v jižní části prostoru mezi Dunajem a Tisou. Posel se zprávou o Franckém útoku tak mohl putovat do starověkého Mursia, kde přebrodil Dunaj a vydat se na závěrečnou část svého putování.

Cesta z Laurica na Enži do Mursia podle ORBISu měří celkem 648 kilometrů, k tomu je potřeba připočíst ještě cestu do hrinku, kde zjevně sídlil kagan. Není úplně snadné odhadnout, kolik dalších kilometrů musel posel se zprávou ujet, zdá se mi ale velmi pravděpodobné, že celková vzdálenost byla někde mezi 650 a 700 kilometry. S rychlostí okolo 350 kilometrů za den je možné tuto trasu projet za přibližně dva dny, v případě nižší rychlosti pak do tří dní. Do sídlišť na Dunaji, kde se koncentrovali avarští válečníci, se rozkaz o shromáždění vojska na určitém místě dostane za další den až dva (319 kilometrů ke Komárnu a 438 k Devínu po římské silnici). Tou dobou se Frankové dostanou přibližně do prostoru Vídeňského lesa, odkud trvá cesta k Devínu další přibližně dva dny.

Válečníci shromáždění v Komárně potřebovali čtyři dny na přesun k Devínu (za předpokladu, že se pohybovali rychlostí 30 kilometrů za den po římské cestě), a snad o něco méně pokud táhli po levém břehu Dunaje. Na Devín by tak dorazili za příhodných podmínek současně s Franky. Konkrétně by kagan musel vydat rozkaz prakticky ihned, kdy by se o Francích dozvěděl a shromáždění bojovníků by v Komárně muselo proběhnout velmi rychle. Vzhledem k různým průtahům se mi ale nezdá příliš jisté, že by to k Devínské Nové Vsi stihli včas, a to i když se průtahy týkaly také Franků. Navíc, vojsko složené čistě z mužů posádky v Komárně by jen stěží dokázalo zastavit francká vojska, s čímž jistě Avaři počítali. Tažení proti Frankům na západ je proto spíše méně pravděpodobné.

V úvahu samozřejmě připadá i možnost, že z Komárna vyrazili jakmile se dozvěděli o franckém vpádu, ale tato možnost je velmi nepravděpodobná, pokud byla obrana avarské říše centrálně řízena. Dalším faktorem by v takovém případě byla síla franckého a avarského vojska, která by ze střetnutí činila pro Avary v lepším případě velmi riskantní podnik. Scénář, kdy se válečníci z Komárna vydali na pomoc Devínské Nové Vsi je proto možné v tuto chvíli zavrhnout. Bojovníci z Devínské Nové Vsi se ale mohli s přehledem s dvoudenním náskokem stáhnout ke Komárnu a tam vyčkávat na další posily.

To je však jen ideální případ. Pokud se zprávy o franckém vpádu začaly šířit až v době, kdy Frankové dobyli pevnosti na Kampě a u Tullnu, rozkazy z centra avarské říše na Devín mohly dorazit přibližně v době, kdy se na toto místo blížili Frankové, nebo jej již ovládli. V takovém případě je také nutné počítat s tím, že pravobřežní francké vojsko oddělilo sídliště na sever od Dunaje od osídlení v oblasti Balatonu a Neziderského jezera, čímž značně zkomplikovalo shromáždění celého vojska na jednom místě.

Nemusela to proto být jen kaganova slabost, co způsobilo avarskou nečinnost. V podmínkách nejistoty ohledně cíle franckého útoku a rozlehlosti kaganátu Avaři jednoduše nemuseli stihnout včas svolat své vojsko. Postupujícím Frankům se tak mohly postavit jen relativně slabé a izolované oddíly, které se nemohly měřit se silou svých protivníků. Svou roli sice mohla sehrát i decentralizace moci v avarském kaganátu, kdy níže postavení příslušníci avarské elity mohli snahu o svolání vojska a účinný odpor sabotovat, ale na paměti je (tak jako vždy) nutné mít i geografické faktory.

Toto je pochopitelně jen začátek výzkumu. Pokud vás zajímá jeho další průběh, můžete tento blog sledovat prostřednictvím RSS, Mastodonu/ActivityPubu nebo newsletteru:

Zdroje

Prameny

Metské letopisy starší:

BARTOŇKOVÁ, Dagmar, Lubomír HAVLÍK, Zdeněk MASAŘÍK a Radoslav VEČERKA, ed., 1966a. Metské letopisy starší. In: Dagmar BARTOŇKOVÁ, Lubomír HAVLÍK, Zdeněk MASAŘÍK a Radoslav VEČERKA, ed. Magnae Moraviae Fontes Historici I. Praha, Brno: Státní pedagogické nakladatelství, s. 53–59.

Letopisy zvané Einhardovy:

BARTOŇKOVÁ, Dagmar, Zdeněk MASAŘÍK, Lubomír HAVLÍK a Radoslav VEČERKA, ed., 1966b. Letopisy zvané Einhardovy. In: Dagmar BARTOŇKOVÁ, Zdeněk MASAŘÍK, Lubomír HAVLÍK a Radoslav VEČERKA, ed. Magnae Moraviae Fontes Historici I. Praha, Brno: Státní pedagogické nakladatelství, s. 38–39.

Sekundární literatura

BACHRACH, Bernard S., 2013. Charlemagne’s Early Campaigns (768-777): A Diplomatic and Military Analysis. Leiden, Boston: Brill. ISBN 978-90-04-24477-1.

HEROLD, Hajnalka, 2018. Settlements of the Avar Khaganate. Antaeus. (35–36), 187–203. ISSN 0238-0218.

ODLER, Martin, 2012. Avarské sídliská v strednej Európe: problémová bilancia. Studia Mediaevalia Pragensia. 11, 17–96. ISSN 0862-8017.

PROFANTOVÁ, Naďa, Roman KŘIVÁNEK, Marek FIKRLE a Jan ZAVŘEL, 2020. Tismice jako produkční a nadregionální centrum Čech 8. a 9. století. Památky archeologické [online]. (CXI), 193–271. Dostupné z: doi:10.35686/PA2020.5

SZENTHE, Gergely, 2019. The „Late Avar Reform“ and the „Long Eighth Century“: A Tale of the Hesitation Between Structural Transformation and the Persistent Nomadic Traditions (7th to 9th Century AD). Acta Archaeologica Academiae Scientiarum Hungaricae [online]. 70, 215–250. Dostupné z: doi:10.1556/072.2019.70.1.8

TŘEŠTÍK, Dušan, 2010. Vznik Velké Moravy. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. ISBN 978-80-7422-049-4.

ZÁBOJNÍK, Jozef, 1988. On the Problems of Settlements of the Avar Khaganate Period in Slovakia. Archeologické rozhledy. XL(4), 401–437.