Historické knihy je možné dělit podle mnoha kritérií. Podle délky na tlusté a tenké, podle stylu na odborné a méně odborné, podle zaměření na ty o starších a ty o moderních dějinách, případně podle toho, jak moc je průměrný student historie ochotný si je přečíst a zařadit na seznam četby ke zkoušce. V tomto oboru pak existují určité legendy, které se objevují až příliš často, většinou na základě svých fyzických vlastností: délky, formátu, velikosti písma a délce poznámkového aparátu. Pozornému zraku zkoušejícího nicméně jen málokdy unikne, že daná kniha patří do skupiny „malá, tenká, s velkým písmem“, což se může projevit na závěrečném hodnocení. Vzhled však naštěstí není všechno a z hříchu čtení malých tenkých knížek se dá vykoupit čtením malých tenkých knížek sepsaných některými proslulými historiky.

Stalkeři toulající se krajinou univerzitních knihoven díky tomu mají celé seznamy knih, které vyhovují oběma požadavkům. Netrvá dlouho je přečíst a zkoušejícím to nevadí, protože na jejich obalu je uvedeno jméno nějakého klasika historické literatury. Jednou z těchto legend je i Neděle u Bouvines, 27. červenec 1214, kterou napsal známý francouzský historik Georges Duby.

Tato kniha je tak oblíbená a čtená, že u souborné zkoušky z dějin středověku na magisterském studiu byli zkoušející poměrně překvapení z toho, že jsem ji nečetl, když už ji četli všichni. Shodou okolností to byl přesně ten důvod, proč jsem ji do té doby neotevřel: je malá, tenká a čtou ji všichni. Kromě toho se zabývá obdobím, které je trochu mimo můj hlavní záběr, takže na mém seznamu četby byla beznadějně nízko. Na stranu druhou, pokud je malá a tenká, nemělo by mi zabrat mnoho času si ji přečíst.

Koncem zkouškového jsem si ji tedy půjčil v knihovně a za jediné odpoledne ji i přečetl. Nebyl jsem z ní tehdy vůbec nadšený a dodnes moc nerozumím tomu, co je na ní tak skvělého a protože historiografie je všeobecně nepříliš rozšířené téma, vznikl tento příspěvek. Na následujících řádcích se podíváme na to, proč Neděle u Bouvines není tak dobrá jak se o ní říká, proč se o ní říká, že je tak dobrá, a co se s tím vším dá dělat.

Nicméně, ještě než začneme: pokud vás Slovanologie zaujala a nechcete, aby vám unikly další příspěvky, můžete ji zatím sledovat prostřednictvím RSS, účtu na Mastodonu nebo newsletteru. 👇

Neděle u Bouvines

Na začátek je ale důležité poskytnout alespoň základní přehled o Neděli u Bouvines. Duby ji poprvé publikoval roku 1973, její český překlad pak vyšel o 24 let později. Jedná se o poměrně krátkou analýzu bitvy u Bouvines, ve které se střetla vojska francouzského krále Filipa II a císaře Oty, přičemž francouzské vojsko bylo nakonec vítězné. Vzhledem k množství bojujících a širokým koalicím, které proti sobě toho dne stanuly, se jednalo o velmi významné střetnutí, jehož význam ještě umocňuje to, že bitvy podobné velikosti byly v tomto období velmi vzácná.

Není proto divu, že si Duby vybral právě Bouvines. Mnohem zajímavější je však to, jak k ní ve své knize přistoupil. Místo „tradičního“ přístupu založeného na popisu celého tažení a následného střetnutí klade těžiště své práce spíše do oblasti toho jaký obraz o bojích vytvořili tehdejší kronikáři a jak se na válku dívali její současníci.

Na svou dobu to není až tak překvapivý přístup. Duby patřil ke třetí generaci takzvaných annalistů. Annalisté jsou následovníci historické školy, která vznikla ve dvacátých letech ve Francii a pro kterou byl v jejích počátcích typický důraz na interdisciplinární přístup, rekonstrukci dějin místo přepisování kronik a také dějiny mentalit. Zatímco druhá generace analistických historiků se soustředila spíše na na kvantitativní přístup, demografický výzkum a dějiny materiální kultury, pro generaci třetí, jejíž součástí byl i Duby, je typický přístup založený na využití sémiotiky, etnografie a v případě politických dějin i politické antropologie (Kožiak 2009, s. 232–233, 237).

V zásadě v souladu s těmito principy pak Duby popisuje a rozebírá i bitvu u Bouvines. Na úvod seznámí čtenáře se svou metodologií a slíbí, že se bude držet zásad kulturního antropologa. Následně shrne strategickou situaci před bitvou, uvede kdo se do války mezi římským císařem Otou a francouzským králem Filipem zapojil a slavné činy těchto lidí v legendární bitvě vylíčí hned v následující kapitole. Přibližně ve čtvrtině knihy svůj přístup nicméně změní a zaměří se na to, co pro středověkého člověka znamenaly pojmy jako mír, válka nebo bitva.

Přibližně tři čtvrtiny z poměrně útlé knihy proto popisují dobovou mentalitu a vojenství. Zvláště k vojenství se Duby staví tak, jako by ho ani nezajímalo jak přesně bitvy probíhaly, ale jak vypadal svět rytířské epiky (ať už oslavných písní nebo kronik, které jsou však často psány v podobném duchu). Poměrně podrobně se zabývá tím, jak fungovaly turnaje, jaký vliv měly na vedení válek a jak žila a přemýšlela tehdejší válečnická elita. Pokud by se jednalo o diskurzivní analýzu zaměřenou na toto téma, byla by Neděle u Bouvines poměrně zajímavou studií, ovšem Neděle u Bouvines není jen diskurzivní analýzou zaměřenou na obraz válečnické společenské elity v pramenech a právě z tohoto rozporu pramení většina jejích problémů.

Například jakmile dojde na dějiny méně urozených lidí, začíná Dubyho přístupu poněkud docházet dech. Ukázkou tohoto nedostatku je jeho obraz pěších bojovníků, jejichž pohled prakticky přechází a soustředí se v zásadě jen na společenské špičky bojující v těžké zbroji a z koňského hřbetu. To by nemuselo být nutně špatně, pokud bychom ovšem nebrali v potaz odhad velikosti obou skupin.

V bitvě totiž podle Dubyho (1997, s. 28) bojovalo na obou stranách na čtyři tisíce jezdců a dvanáct tisíc pěších, nicméně z jeho rekonstrukce bitvy vyplývá, že se boje účastnili prakticky jen jízdní bojovníci. Oněch dvanáct tisíc blátošlapů jako by do boje nezasáhlo a jen postávalo opodál, a to prakticky jen s jedinou výjimkou. Oddílu flanderských měšťanů se v jeden okamžik podařilo probojovat se až k samotnému francouzskému králi a skoro jej zabít, ale v poslední chvíli byli odraženi (Duby 1997, s. 55). Tento kousek vůbec neodpovídá Dubyho představě pěchoty jako pasivní a převážně neškodné složce tehdejších armád, ovšem tento rozpor mezi předkládanou teorií a pozorovanou praxí Duby přechází. Na stranu druhou, při popisu bitvy prováděném bez alespoň hrubého náčrtu a s důrazem na líčení dobových pramenů není až tak obtížné přehlédnout, že některé obdélníčky symbolizující jednotky nemají co na práci.

I proto má však Duby (1997, s. 95) vysvětlení. Unavení jezdci se podle něj mohli schovat za hradbu pěšáků, ale tato drobná poznámka oceňující užitečnost pěchoty v bitvě prakticky zaniká v jeho líčení středověké války jakožto rytířského podniku, ve kterém hraje hlavní roli těžká jízda. Přímo u Bouvines se nepřátelskému tlaku ovšem poměrně dlouho dokázali udržet žoldnéři bojující na Otově straně (France 2025a, s. 168), což v paradoxně kombinaci s Dubym uznanou rolí štítu velmi dobře ukazuje, že těžká jízda si na středověkém bojišti nemohla nikdy dělat jen to, co chtěla. Navíc, jak poznamenává John France, pokud by námezdná pěchota k ničemu na bojišti nebyla, nikdo by za její služby neplatil. Ekonomická logika však pro analýzu mentalit nehraje v tomto případě příliš velkou roli.

Celkově je v současné době vztah těchto dvou složek vojska na bitevním poli je předmětem dlouhé vědecké debaty: například situace v 11. a 12. století v Itálii ukazuje na jednu stranu důležitost těžké jízdy pro vítězství v bitvě (Rogers 2024), na stranu druhou pak také poměrně rovnocenný vztah obou složek vojsk (Settia 2008). Oproti tomu v Německu se měšťanská pěchota významněji projevuje až prakticky ve 14. století (Toch 1995, s. 46–47) a toto je také doba, ve které již pěší bojovníci představují rovnocenného partnera jízdy prakticky na všech bojištích (Matuška a Syka 2016, s. 141). Opožděný vývoj ve střední Evropě byl však dán odlišným společenskou strukturou a tempem rozvoje měst, díky čemuž se taktická užitečnost pěchoty prokázala v západní a jižní Evropě již ve dvanáctém a třináctém století.

Duby v tomto ohledu ale pomíjí i další důležitý faktor. Na straně jedné si uvědomuje, že velká polní střetnutí byla ve středověku velmi vzácná, na stranu druhou pěšáky chápe jen jako pomocnou sílu, i když to byli právě oni, kdo na svých bedrech nesli hlavní tíhu obléhání, pochodů a menších šarvátek, které představovaly skutečnou každodenní realitu tehdejšího vojenství. I když se ještě nemuseli zcela vyznamenat na bojišti, válečná mašinerie žádného středověkého politického útvaru by se bez nich neobešla. Tento závěr se nicméně objeví až po kritickém rozboru pramenů, které na první pohled dávají vyniknout právě tehdejší společenské elitě (z větší části proto, že je psali členové této společenské elity). Skutečné porozumění středověké válce ale vyžaduje mnohem hlubší analýzu než do jaké se Duby pustil.

To však není jediný Dubyho omyl. Co se týče ztrát, Duby (1997, s. 135) se na základě některých pramenů domnívá, že nebyly příliš vysoké, což odpovídá i modernější literatuře (Morillo 2023, s. 151), podrobnější rešerše založené na analýze mnohem hojnějšího a snad i o něco důvěryhodnějšího materiálu z období norských domácích válek dvanáctého a třináctého století ukazují, že jak velké bitvy, tak malá válka s sebou nesly oběti minimálně o řád vyšší než jednotlivce uváděné Dubym a Morillem (Kjær 2026). Na tomto místě je vhodné podotknout, že citovaný výzkum norských domácích válek je až mnohem novějšího data než Dubyho monografie, pochybnosti o ztrátách uváděných v pramenech jsou však mnohem starší (Urlanis 1963, s. 41–48). Problém nicméně spočívá v tom, že podobně jako mnoho dalších konceptů v historiografii vojenství je možné tuto diskusi sledovat už k Hansi Delbrückovi, jehož odkaz se uchytil spíše ve východní než v západní Evropě.

Rozbor taktiky se může zdát jako nanejvýš nudná záležitost, ale zrovna v tomto případě má přesah i do dějin mentalit a společenských dějin, které si annalisté vytýkají za cíl zkoumat. Porozumět politické síle středověkých měst není možné bez porozumění jejich vojenských možností, protože moc městských rad stála z části na obchodu a z části na schopnosti tento obchod chránit. Zároveň interpretovat středověkou bitvu jako turnaj, přestože drtivá většina jejích účastníků zažívala v jejím průběhu naprosto odlišné zážitky, je také už velmi podivné.

Problematická je nicméně i další Dubyho teze, která se mentality týká už přímo: středověké bitvy nebyly pro většinu svých účastníků ani Boží soudy a ani trochu větší turnajová klání (Duby 1997, s. 123–124, 131). Pokud by byly, a pokud by všichni byli skutečně pevně věřící lidé, nestahovali by se po porážce do svých hradů a měst a nepřipravovali by se na další kolo vojenských akcí (Toch 1995, s. 44–45). Zároveň bitva v dobovém diskurzu zapadá do zcela odlišné kategorie než turnaj, ke kterému se ji Duby snaží přirovnat (Abels 2008, s. 7). Dubyho interpretace pak také musí vysvětlit proč byly bitvy ve středověku tak vzácné – pokud se všichni bojující domnívali, že se jedná o formu Božího soudu, ve kterém mohou (a musí, protože Bůh je přeci na jejich straně) dokázat, že jsou v právu, proč bitvy aktivně nevyhledávali. Právě jejich vzácnost velmi silně naznačuje, že středověcí velitelé se řídili i zcela odlišnými principy než jen touhou po vítězství ve velkolepém Božím soudu.

Jinými slovy, nedostatků Neděle u Bouvines je více než dost adefinitivní „vyřízení“ této tematiky které ve svém rozboru Neděle u Bouvines prorokoval jeden z recenzentů, se nekonal (Bělina 1999, s. 440). Zároveň z nutnosti trapně následovat Dubyho metodologii nebo psát jen pozitivistickou historii předpovídaná v téže recenzi také moc nezbylo. Duby skutečně vnesl do diskuze velmi zajímavý přístup, který však – prakticky jako každý jiný – vyžaduje opatrnou aplikaci a kombinaci s mnoha dalšími přístupy. Sám o sobě totiž vede k výsledkům, které jsou sice z hlediska kulturního historika pěkné na pohled, ovšem vojenský historik, který vidí alespoň trochu pod povrch, z nich příliš nejásá.

Je tady ale ještě jedna věc, která mě na této knize a jejím vlivu zarážela. Na stranu jednu je velmi oblíbená a oceňovaná u nás, na stranu druhou ji na v anglicky psané zahraniční literatuře prakticky neznají. Její první anglické vydání vyšlo roku 1990, tedy s podobným zpožděním jako u nás, i když stále o sedm let dříve. I to je možná důvod, proč jsem na ni v bibliografiích anglicky píšících historiků prakticky nikdy nenarazil, i když osobně si myslím, že za tím stojí i to, že Duby nepřináší v zásadě až tolik nového. Na jednu stranu sice ukázal, že válka má i svou kulturní stránku, na stranu druhou také podle mě velmi rychle narazil na limity, které s sebou nese metodologie postavená převážně na kulturních dějinách.

Na tomto místě se nabízí srovnání například s The Face of Battle Johna Keegana (1976), která poprvé vyšla přibližně ve stejné době. Keegan v ní představuje poměrně novátorský přístup k výzkumu bitev, který provádí z pohledu obyčejných vojáků, přičemž jeho metodologie si uchovává svou oblibu dodnes, i když její vrchol je možné datovat přibližně na přelom tisíciletí (Rogers 2008; Sabin 1996; 2000).

O poznání kontroverznější je pak práce nazvaná příznačně Grand Strategy of the Roman Empire z pera Edwarda Luttwaka (1976). Příběh Luttwakových tezí je velmi zajímavou sondou do toho, jak funguje akademická sféra a vysloužil si vlastní shrnutí (Lendon 2002), v tuto chvíli však postačí říct, že odstartovala novou éru výzkumu strategického myšlení předmoderních společností. Luttwak totiž není původním vzděláním historik, ale politolog a k Římské říši ve své knize přistupuje tak, jako by se jednalo o moderní stát. Už jen to vzbudilo silnou reakci; bez této skoro až kacířské myšlenky by ale dnešní výzkum rozhodně nebyl na takové úrovni, na které je.

Dubymu se nic podobného nepovedlo. Bitvu se pokusil převyprávět z pohledu jejích účastníků, ale zaměřil se na poměrně úzkou a specifickou skupinu, což mu na rozdíl od Keegana znemožnilo přiblížit svým čtenářům zkušenost většiny bojovníků. Zároveň se ale snažil o to rekonstruovat obraz bojovníků a válek, nicméně i při této práci si zvolil nepříliš vhodný rámec. Nechci říct, že jeho kniha je zbytečná nebo zcela špatná, jen jsem přesvědčen o tom, že pokud někdo chce porozumět středověkému vojenství (včetně jeho kulturní stránky a dobových mentalit), existují i mnohem lepší práce.

Otázkou tedy je, proč si Neděle u Bouvines drží i po tolika letech své postavení v rámci publikací o vojenských dějinách středověku a proč je v části naší akademické sféry Dubyho metodologie pořád považována za svého druhu standard a měřítko.

Pouští a prérií české historiografie

Řešení tohoto rébusu je podle mě poměrně jednoduché: na jedné straně je Dubyho kniha klasika a na straně druhé není moc co jiného doporučit (alespoň pokud je jedním z kritérií české vydání). Začít můžeme doporučováním alternativ, které je mnohem náročnější než by se mohlo na první pohled zdát, a ke klasikám se dostanu později – přeci jen je to o trochu komplikovanější problém, který si však zaslouží svou pozornost.

Dostupná historická literatura, která by se věnovala takzvaným operačním vojenským dějinám středověkých válek, je v našich končinách poměrně chudá. Na rozdíl od představy, kterou by mohlo vyvolávat množství dokumentů, videí na YouTube a článků na internetu představují vojenští historici jen velmi malý výsek celé akademické obce a těch, kteří by se profesionálně věnovali dějinám vojenských operací stylem, který by se dal s trochou nadsázky nazvat „šipky a značky“, je ještě méně. Navíc většina operačních historiků směřuje svou pozornost k moderním dějinám, které skýtají mnohem lepší možnosti pro výzkum pohybů armád a proměn taktiky. Předmoderní dějiny jsou proto většinou výsostným územím těch, kteří se hlásí ke škole nové vojenské historie.

Nová vojenská historie se podle svých zastánců objevila v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století a přinesla s sebou výzkum otázek, které se – zjednodušeně řečeno – týkají všech aspektů vojenství, které se nedají zanést na operační mapu. Nové vojenské historiky zajímají problémy jako je sociální skladba armád, jejich obraz v písemných pramenech, vztah vojenské a civilní složky společnosti, ekonomické otázky spojené s vedením válek nebo gender. Do této skupiny velmi dobře zapadá i Duby, protože těžiště jeho práce leží v oboru dějin mentalit a společnosti a spíše než s tím, co se onu památnou neděli u Bouvines stalo, pracuje s tím, co o ní napsali tehdejší kronikáři.

Problém s novou vojenskou historií není ani tak ten, že v současné chvíli není až tak nová (Hutečka a Prchal 2024, s. 555), jako spíše ten, že nebyla nová ani v době, kdy se podle svých obhájců začala před více než šedesáti lety objevovat. Vznik dichotomie mezi prostými operačními dějinami a přístupy stavícími na společenských dějinách je možné datovat již do druhé poloviny 19. století, kdy v Německu působil už zmiňovaný historik Hans Delbrück, který je právem považován za otce moderní vojenské historie – byl to první vojenský historik-civilista, který v tomto oboru získal habilitaci a působil na univerzitě (Faszcza 2025, s. 49). Předtím, než se jí začal věnovat, byla vojenská historie považována za předmět výzkumu vojenských štábů a ne civilních historiků, přičemž vojenští důstojníci většinou k výzkumu historických střetnutí přistupovali tak, jako by se jednalo o války jejich vlastní epochy – prakticky bez přihlédnutí k odlišnostem mezi jejich vlastní a minulou společností. Základem tohoto přístupu bylo přesvědčení o neměnnosti a univerzálnosti principů vedení válek, které umožňovalo rozebírat například bitvu u Kann jako by se jednalo o jedno ze střetnutí prusko-francouzské války. Delbrück tuto myšlenku odmítl a vytvořil zcela novou metodologii.

Krom toho také definoval nová témata, kterými se mohli vojenští historici zabývat: jednalo se zejména o kulturní dějiny válek a jejich sociální rozměr, což shodou okolností většinou odpovídá předmětu zájmu takzvané nové vojenské historie (Faszcza 2025, s. 230). Delbrück se svým přístupem nicméně nebyl sám; jen krátce před ním analyzoval historické bitvy z pohledu psychologie například francouzský důstojník Ardant du Picq (1921). Je ironií osudu, že du Picq i Delbrück bojovali na opačných stranách prusko-francouzské války a zatímco pro Delbrücka představovaly válečné zkušenosti cenný zdroj poznatků (krom toho, že představovaly také velmi traumatizující zážitek), du Picq v této válce zahynul.

Tito historici však nebyli jediní, kteří ve druhé polovině devatenáctého století pomáhali měnit pohled na výzkum ozbrojených konfliktů. Ve stejné době se o změnu paradigmatu pokoušeli i Karl Marx a zejména Friedrich Engels, pro kterého byl podle Kouřimského (1963, s. 834) typický zájem o působení politiky na bezprostřední vedení války, třídní charakter armády, závislost armády a vedení války na ekonomických a sociálních poměrech tedy v některých případech to, co je důležité i pro nezanedbatelnou část příznivců tzv. nové historie. Pochopitelně se nejedná o všechny oblasti, kterým se věnoval, nicméně tyto odpovídají nejvíce i současným trendům. Zpětně, po čtyřicetileté zkušenosti s vládou komunistické strany, se může zdát, že jejich přínos pro vojenské dějiny může být pouze negativní – ostatně období marxistické historiografie v Československu označil Dušan Třeštík (1991, s. 110) za skanzen. Problém s tímto hodnocením však spočívá v tom, že v době vzniku marxistické historiografie se jednalo o velmi nápaditý a novátorský směr, a pokud oceňujeme novou vojenskou historii jako pokrokovou kvůli zkoumání společenských otázek, měli bychom za to samé oceňovat i starší marxistické historiky.

Nechci, aby tento příspěvek vypadal jako obhajoba darebáků, kteří kvůli Marxovým tezím dělali ostatním lidem ze života peklo, ale nemělo by projít bez povšimnutí, že dějiny historického výzkumu jsou mnohem složitější než jak se často uvádí. V našem prostředí je potřeba připomenou zejména práce Pavla Choce (1957; 1963; 1964; 1967), skvělého historika raně středověkého vojenství, který dokázal díky aplikaci marxistické metodologie (většinou kombinované s Delbrückovými postupy) sepsat publikace, které jsou poměrně aktuální i dnes a v některých ohledech snesou srovnání i se současnou západní produkcí. Některé myšlenky, které se objevují například v jeho článku připomínají přístupy těchto autorů aplikované na výzkum obranného systému anglosaské Anglie v době vikinských nájezdů (Baker a Brookes 2013; Choc 1963), a poznámky stran technologického vývoje středověkých společností odpovídají současným postřehům Stephena Morilla (Choc 1963, s. 578–579; Morillo 2023, s. 130) a to samé platí o pohledu na středověkou společnost a její ozbrojené složky (Choc 1963, s. 577; Morillo 2023, s. 94–96). Česká historiografie vojenství utrpěla ohromnou škodu, když byl Chocův výzkum po invazi vojsk Varšavské smlouvy přerušen zákazem publikovat (Fiala a Romaňák 1991, s. 106).

Potíž v zásadě spočívá v tom, že jen málokdo má přehled o tom, jakými cestami se ubírala historiografie vojenství před více než sto padesáti lety a že přístupy, které považujeme za avantgardu historického výzkumu nejsou vlastně až tak přelomové. Pomalu se tím dostáváme ke slibovanému problému klasiky v literatuře, ale než se k němu dostaneme, chtěl bych napsat ještě pár poznámek týkajících se dalších zajímavých knih o středověkých válkách.

Co se týče operačních dějin, Jiří Hutečka a Vítězslav Prchal (2024, s. 559) doporučili ve svém přehledu české historiografie vojenství zejména práce Jiřího Kovaříka. Jeho obsáhlá publikační činnost má nicméně své těžiště v napoleonském období a novověku. Věnuje se sice i starším dějinám (například dějinám stoleté války, viz Kovařík (2023)), ovšem hlavním předmětem jeho zájmu jsou operační dějiny, dějiny každodennosti a částečně také vztah společnosti a armád, které se z nich rekrutují. Dějinám mentalit se prakticky nevěnuje.

Šířeji zaměřená je publikace Husitský válečník Matěje Matušky a Jana Syky (2016), která je podobně jako Dubyho Neděle u Bouvines zaměřena na jedno konkrétní střetnutí, kterým je v tomto případě bitva u Ústí nad Labem. Autoři v této knize ukazují dobovou výzbroj a výstroj a seznamují své čtenáře s každodenností tehdejších válek.

Ze zahraniční produkce, která vyšla v českém překladu, je možné zmínit i Válku ve středověku Augusta Contamina (2004). Jedná se o pokus zachytit středověké vojenství v celé jeho šíři a na rozdíl od Dubyho se to Contaminovi i daří. Problém s jeho knihou však spočívá v tom, že poprvé vyšla před více než 40 lety a příliš neodráží aktuální bádání. Přesto dokáže být užitečná i dnes.

Velmi zajímavou je v této kategorii i Válka a konflikt ve středověku Stephena Morilla (2023). Morillo se v ní příliš nevěnuje mentalitám, ale přináší mnoho velmi zajímavých podnětů ke klimatickým a společenským dějinám. Tato práce pochopitelně není bezchybná (Hokeš 2024; Horký 2026; Kypta 2024), poskytuje však velmi užitečný rámec pro další výzkum propojující vojenské, ekologické a společenské dějiny (Müller 2025).

Nakonec pokud skutečně stojíte o dějiny mentalit a kultury, zajímavé pro vás mohou být anglicky psané práce Richarda Abelse (2008), Johna France (2025), Davida Graffa (2016), Guye Halsalla (2003) a Wojtka Jezierského (2018). Velmi obsáhlou a dobře koncipovanou je pak i Konstantinopol 626 Martina Hurbaniče (2016), která velmi dobře kombinuje operační dějiny poslední války antiky s jejím obrazem v písemných pramenech. Nakonec pokud vás zajímá samotná bitva u Bouvines, přečtěte si raději článek Johna France (2015), který se jí věnuje z „tradičního“ pohledu.

A s tím už konečně můžeme přistoupit k problému klasik.

Velké problémy v klasické knihovně

Z celé této drobné poutě po historiografii středověkého vojenství tedy vyplývá, že si Duby drží své postavení mezi medievisty tak trochu neprávem a na úkor ostatních. Nebyl první kdo válku zkoumal jako společenský fenomén (což před ním dělali marxističtí historici nebo Hans Delbrück) a nepoužil k tomu příliš dobrou metodologii (v čemž ho opět předčil Delbrück nebo jen o něco málo později Keegan). I tento rozpor má ale svůj důvod, jehož kořeny sahají trochu paradoxně s celkovým laděním tohoto článku do období socialismu.

Zatímco za první republiky byla československá historická obec otevřená vlivu annalistů (česky vyšla například Pirennova středověká města a o vzniku annalistického časopisu Annales informoval Český časopis historický již krátce po vydání prvního čísla), po únorovém převratu byl tento zdroj inspirace uzavřen vládnoucí mocí. Práce ze západu sem sice občas mohly proniknout, drtivá většina historické produkce se sem ovšem nedostala, což vedlo k vytvoření svého druhu ostrůvku marxistických historiků uprostřed bouřlivého moře. Uvolnění společenské kontroly v šedesátých letech s sebou přineslo závan svěžího vánku například v podobě Grausova (1965, s. 522) prakticky postmoderního názoru, že ten, kdo utváří historii, je historik, ale okupace a následná normalizace s sebou přinesly opětovné uzavření se světu a vznik výše zmiňovaného Třeštíkova skanzenu.

Problémem tohoto skanzenu pak bylo mimo jiné to, že do většiny ostatních států východního bloku západní vlivy postupně pronikaly, a tak annalistické práce vycházely i v Maďarsku, Sovětském svazu a zejména v Polsku, které z tohoto kontaktu vytěžilo nejvíce ze států východního bloku (Kožiak 2009, s. 237). Tamní historici díky tomu mohli na západoevropské trendy reagovat dříve než ti českoslovenští, kterým se možnost kontaktu s annalisty otevřela prakticky až po pádu komunistického režimu.

Tento nedostatek se již tři desetiletí snaží vynahradit nakladatelství Argo, které ve svých řadách Historické myšlení a Každodenní život vydává právě přelomové práce, o které nás ochudila komunistická cenzura. Díky jeho redaktorům a překladatelům se k nám dostávají právě publikace jako je Dubyho Neděle u Bouvines nebo Contaminova Válka ve středověku. Jedná se tedy o velmi přínosnou ediční činnost, její problém je ale na první pohled skrytý.

Tyto publikace u nás vychází se značným zpožděním. Contamine vydal svou práci poprvé roku 1980, Duby publikoval Neděli u Bouvines roku 1973 a nedávno zesnulý klasik mikrohistorie Ginzburg dokončil svůj Sýr a červy roku 1976. Z pohledu vědecké disciplíny jako je historie, kde každý nový rok s sebou přináší zcela nové pohledy a způsoby jak výzkum přenést dále, se ve smyslu „klasický, tj. starý“ jedná o skutečné klasiky tohoto žánru.

Své postavení získaly díky tomu, že jejich autoři (a občas také autorky) získali postavení otců-zakladatelů a že žili v době, kdy ještě bylo módní sepsat o výsledcích svého výzkumu monografii. Duby byl v jistém ohledu minimálně v našem prostředí první historik, který středověkou bitvu zkoumal jako projev kultury a vydal o tom ucelenou práci. Tím se zapsal věčným písmem do historické síně slávy a díky tomu je na rozdíl od mnoha svých současníků stále čten; v obou případech podle mě poněkud neprávem.

Největší problém s klasikami nicméně nespočívá v tom, že není dobré je číst. Mnohem nebezpečnější je číst pouze je a omezit si přehled na jedinou, v tuto chvíli už velmi starou knihu, která navíc své téma nepokrývá v dostatečné míře a adekvátním způsobem. Zároveň to trochu zavání starozákonním konstatováním, že není nic nového pod sluncem (tedy slovy mé generace, nothing ever happens, schizo), což je v kontextu historiografie tvrzení více než nemístné.

Rozumím ale tomu, že doporučit Dubyho Neděli u Bouvines je velmi snadné, zvláště pokud nemáte načteno tolik v oblasti středověkého vojenství. Ostatně a upřímně, kdo z nás má načteno mimo svůj hlavní obor tolik, aby mohl k cizím tématům na místě poradit třeba tři až pět opravdu současných a kvalitních prací? U Dubyho je alespoň jistota, že pokud student bude napodobovat jeho přístup, neskončíme s další operační analýzou založenou na přesvědčení, že se vojenství řídí pouze univerzálními principy, které platí napříč obdobími a kulturami.

Riskujeme tím sice, že skončíme s dalším člověkem, který válečnictví považuje čistě za projev kultury a který postupem času skončí u podobného nesmyslu jako je Hansonova western way of war (viz rozbor tohoto konceptu, příp. několik slov o mnohem funkčnějším konceptu eurasian way of war), ale to je jen skrytá hrozba, o které navíc ví jen málokdo. Zároveň se opakováním mantry, že Duby už na všechno přišel a že nám nezbývá než kráčet v jeho šlépějích ochuzujeme o nové přístupy, které nás mohou vést ještě k mnohem hlubšímu poznání středověkého vojenství, politiky, kultury a společnosti.

Skutečná cesta vpřed však podle mě spočívá v kombinaci přístupů, kterou však Neděle u Bouvines neobsahuje. Na stranu druhou, po všech těch letech je už možná na čase, aby se přesunula z kategorie aktivně doporučovaných knih směrem k historiografické zajímavosti a její místo převzaly jiné práce. Některé vhodné kandidáty jsem představil v tomto příspěvku a budu moc rád, pokud se podělíte o další.

Pokud vás Slovanologie zaujala a nechcete, aby vám unikly další příspěvky, můžete ji zatím sledovat prostřednictvím RSS, účtu na Mastodonu nebo newsletteru. 👇

Bibliografie